Legendu o ztracené pevnině Atlantis a vyspělé civilizaci, která na ní kvetla, máme z Platónových dialogů Timaos a Kritias. Antický filosof uvádí spoustu zajímavých detailů, které vůbec nepodporují hypotézu, že by tyto texty byly čirým výmyslem nebo jen kulisou pro jeho představy o ideální společnosti. Vyskytovala se tam například četná ložiska kovů – a mezi nimi jeden, který je dnes neznámý. Autor mu říká oreichalkos, což nabízí celou řadu výkladů.
„Chalkos“ je zcela nepochybně měď, se slovem „orei“ ale je možné dělat všelijaká kouzla. Staří Římané, kteří měli k Platónovi o dva tisíce let blíž než my, název záhadného kovu přepisovali jako „aurichalcum“, přičemž „aurum“ znamená zlato, aurichalcum by tedy bylo něco jako zlatá měď.
Moderní badatelé se ale přiklánějí spíš k řeckému slovu „oros“, tedy hory – pak by to byla horská měď, měď z hor. Stejně dobře je však možné použít řecký výraz „orea“ (dobrý, skvělý, atd.), tedy dobrá měď.
Často je termín oreichalkos překládán jako mosaz, díky čemuž byla jeho existence utajena většině českým čtenářům Platonových dialogů. To je zřejmě špatné hned z několika důvodů. Jednak samozřejmě proto, že takhle se překládat nemá. Ale také proto, že mosaz je – jak známo – umělá slitina a v přírodě se nevyskytuje. Těžko by ji tedy mohli Atlanťané těžit.
Řekové Platónovy doby ostatně mosaz znali, zatímco Kritias v jeho dialogu doslova říká, že jde o kov „známý dnes jen podle jména, tenkráte však bylo to více než jméno, vykopávali jej na mnoha místech ostrova, kov u tehdejších lidí po zlatě nejvzácnější“.
Jako úplný nesmysl tak můžeme ignorovat i časté tvrzení, že oreichalkos byl bronz, protože tato slitina mědi a cínu byla v Platónově době zcela běžná. Za povšimnutí ale stojí, že v textech bronz není zmíněn.
A není tam zmíněno ani železo, které bylo v Platónově době rovněž běžné. I v tomto bodě si vyprávění antického filosofa překvapivě notuje s moderními vědeckými poznatky: lidé začali ze všech kovů nejdříve těžit a zpracovávat měď, až později vyráběli bronz a až úplně nakonec objevili technologii výroby železa z rud.
Civilizaci Atlantidy tak můžeme zařadit do přechodného období mezi mladší dobou kamennou (neolitem) a dobou bronzovou – říká se mu eneolit, příhodněji doba měděná. Připomeňme, že Platón žil v době, kdy archeologie odpočívala v daleké budoucnosti.
Nic to ale nevypovídá o době existence Atlantidy, protože znalost mědi přicházela do různých oblastí v různých časech. Pokud byla záhadná civilizace opravdu o tolik před ostatními kulturami (což podle Platóna zjevně byla), znalost mědi nemusí kolidovat s tvrzením, že zanikla před 12 900 lety.
Platón oreichalkos ve svých dialozích zmiňuje pouze asi čtyřikrát a ještě ke všemu většinou jen v souvislosti s jeho dekorační rolí v královském sídle Atlantidy. Z fyzikálních vlastností zmiňje jen to, že měl nápadný lesk, který část překladatelů opatřuje přídomkem „ohnivý“ a zatímco jiní dávají přednost slovu „rudý“.
U některých současných autorů můžeme pozorovat snahu oreichalkos odbýt jako pouhý Platónův výmysl. Jenže to není pravda – píše o něm také Hesiodos, který žil někdy mezi lety 750 až 650 př. n. l., tedy ještě o nějaké to století před Platonem.
Zmiňuje jej dvakrát, ovšem jen tak nějak mimochodem – jednou když popisuje jakousi skvělou zbroj, podruhé ve výčtu šperků bohyně Afrodíté – aniž by cítil potřebu blíže vysvětlovat, o co jde. Zdá se tedy, že v jeho době bylo povědomí o existenci tohoto kovu přinejmenším mezi vzdělanci ještě poměrně rozšířené.
Důležité pro naše hledání je možná i to, že v obou Hesiodových zmínkách je oreichalkos majetkem bohů. Tedy příslušníků hypotetické vyspělejší kultury, o níž jsme mluvili výše.
O záhadném kovu se zmiňují také spisy některých dalších antických učenců. Strabón (63 př. n. l. až 24 n. l.) dokonce popisuje jeho získávání.
Surovinou měl být jakýsi kámen nacházející se v oblasti Andeira (pravděpodobně kdesi ve vnitrozemí dnešního Turecka), který se po žíhání stane železem. Pak se taví s jakousi příměsí a vydestiluje do látky podobné stříbru (v řeckém originále „pseudoargyrós“). Pokud se přidá měď, vznikne oreichalkos.
Vágní a z pohledu metalurga poněkud nepravděpodobný popis naznačuje, že Strabon ho měl z doslechu, nebo od někoho opisoval. Zcela jistě si ho ale nevycucal z prstu, takže máme další indicii pro reálnou existenci podivného materiálu.
Jiní antičtí spisovatelé (například Plinius starší žijící mezi roky 23 až 75 našeho letopočtu) se domnívali, že znalost oreichalku vymizela, protože ložiska byla vyčerpána. Později se o tuto látku velmi zajímali alchymisté.
Vlastnosti podobné zlatu, omezenost zdrojů, přírodní výskyt v ryzí formě a další charakteristiky vyvolávají otázku, jestli nešlo o platinu. Ta sice byla „oficiálně“ objevena až roku 1735, kdy ji popsal španělský fyzik Antonio de Ulloa, ale Inkové v Americe z ní vyráběli šperky už dávno předtím.
V této souvislosti je nejspíš užitečné připomenout Nan Madol, tajemné město vybudované z obrovských kvádrů v moři u tichomořského ostrova Ponape. Herbert Rittlinger (1909 až 1978), německý cestovatel (a za druhé světové války příslušník Canarisovy tajné služby Třetí říše) v jedné ze svých knih tvrdil, že v meziválečném období tu Japonci našli potopený palác s platinovými rakvemi někdejších vládců Nan Madolu.
Strategický kov společně s dalšími poklady prý odvezli do Japonska a tam se to všechno během války ztratilo. Souvislost Atlantidy se záhadným městem – vybudovaným v moři z neznámých důvodů neznámo kdy neznámou civilizací neznámými technickými postupy – se vnucuje skoro sama.
Tím spíš, že opět koresponduje s představou Atlanťanů (nebo biblických Božích synů) snažících se zakládat kolonie v odlehlých částech světa: podle místních legend Nan Madol vybudovali cizinci, znalí mnoha kouzel, kteří připluli na obrovských lodích, jaké tu do té doby nikdo neviděl.
(KPa, skn.cz, Foto: skn.cz)
