Pokud má dávat politika EU smysl, musíme se naučit rozlišovat. Když se Trump rozhodl opustit Pařížskou klimatickou dohodu, považoval jsem to za vážnou chybu a celkově hodně špatnou zprávu pro naše globální klima. Jeho rozhodnutí odejít z Rady OSN pro lidská práva (UNHRC) ale naopak hodnotím velmi pozitivně. Proč? Ve zkratce proto, že tento orgán už neplní své původní poslání. Dále Vám vše podrobněji zdůvodním.
Zaujatost OSN proti Izraeli
Nejen dějiny zmíněné Rady, ale celé OSN, jsou bohužel na jedné straně dějinami zaujatosti vůči Izraeli, a zároveň trestuhodného zapomínání na přečiny různých jiných diktátorských režimů na straně druhé. I sám generální tajemník OSN Kofi Annan v roce 2006 připustil, že podporovatelé Izraele nezřídka cítí, že: “Izrael je často souzený na základě standardů, které se neuplatňují na jeho nepřátele.“ A co je důležité, sám uznal, že je to zvláště v některých orgánech OSN „příliš často pravda“.
Tato zaujatost začala vznikat tím, že v průběhu prvních poválečných dekád minulého století vzrostl celkový počet nezávislých států (především mimo západní svět), a tím i členů OSN. To mělo nevyhnutelně za následek, že svobodné a demokratické západní země tahaly v OSN za kratší konec provazu. Zvláště od 70. let minulého století po šestidenní a jomkipurské válce už byla jasně patrná snaha arabského bloku využívat OSN jako nástroj pro uplatňování své protiizraelské politiky. Podobnou politiku prosazoval ve spojení s nimi i sovětský východní blok a řada tzv. „nezúčastněných“ zemí.
Patrně nejvíce nechvalně známým momentem se v této souvislosti stalo schválení rezoluce proti sionismu v polovině 70. let minulého století. Na výročí protižidovské křišťálové noci (!) schválilo Valné shromáždění OSN v roce 1975 poměrem 72:35 (32 zemí se zdrželo) rezoluci č. 3379 srovnávající sionismus s rasismem. Mezi těmi 72 zeměmi bohužel bylo i tehdejší komunistické Československo. Naštěstí byla později rezoluce revokována, a to jednoznačným poměrem 111:25 hlasů, stalo se tak ale až v roce 1991.
OSN selhává na poli lidských práv
Vraťme se ale zpět k činnosti Rady pro lidská práva. Skutečnost, že svobodných států je na světě menšina a poměr sil je tedy stále vychýlený ve prospěch států potýkajících se s problémy v oblasti demokracie a základních lidských práv, platí dodnes. A podle toho také vypadá rozhodování o lidských právech na půdě OSN, zvláště pokud jde o Izrael.
Už pověst předchůdkyně UNHCR, tedy Komise pro lidská práva, byla nevalná. Nesvobodné státy zde kritizovaly Západ za vše možné, svoji vlastní kritiku ale nepřipouštěly. Nakonec i tehdejší generální tajemník OSN, už zmíněný Kofi Annan, připustil, že komise neprospívá pověsti OSN. Výsledkem pokusu o nápravu nevalné reputace v oblasti lidských práv se stala nástupnická organizace Rada pro lidská práva, která vznikla v roce 2006. Výsledek? Situace se nezlepšila ani o píď.
V Radě podléhá Izrael zvláštní položce o lidských právech označované jako Agenda 7. Její název zní “Lidskoprávní situace v Palestině a v dalších okupovaných arabských územích”. Podle údajů UN monitorovací skupiny Watch vydala Rada OSN pro lidská práva za prvních deset let své existence (tj. mezi lety 2006 – 2016) celkem 68 rezolucí odsuzujících Izrael. Jednalo se o polovinu všech Radou vydaných rezolucí ve zmíněném časovém období.
S 20 rezolucemi následovala s velkým odstupem Sýrie a třetí byla Barma s 11. Jednoznačně nejděsivější totalitní režim současnosti, KLDR, byl zmíněnou Radou odsouzený pouze devětkrát a na žebříčku „nejodsuzovanějších“ zemí tak obsadil až čtvrtou pozici! O páté místo se s šesti odsuzujícími rezolucemi dělily Bělorusko a Írán. Kritiku týkající se lidských práv sklidilo ještě několik dalších zemí, konkrétně Eritrea pětkrát, Súdán a Srí Lanka třikrát, Libye dvakrát a Burundi s Hondurasem jednou.
Někoho možná napadne, zda jsem náhodou některé země nezapomněl zmínit. Třeba Rusko, Čínu, Venezuelu, Kubu nebo Zimbabwe? Ne, na nic jsem v tomto případě bohužel nezapomněl, protože zmíněné země nebyly v rezolucích zmíněné ani jednou. Co jiného také čekat od orgánu, jehož členy už dlouhou dobou mohou být Kuba, Saúdská Arábie, Rusko nebo Čína? Pokud jste někde chtěli více do očí bijící důkaz zaujatosti vůči Izraeli, máte ho zde!
Jen pro úplnost ještě dodávám, že ani po započtení rezolucí po roce 2016 se statistika příliš nezlepšila. Podle údajů monitorovací skupiny UN Watch z konce letošního května přijala Rada OSN pro lidská práva v Ženevě za celou dobu své existence celkem 80 rezolucí odsuzujících Izrael z celkového počtu 169 proti zemím, o kterých se domnívají, že porušují lidská práva. Vyjádřeno v relativních číslech, 47% rezolucí bylo namířeno proti Izraeli.
Ve srovnání s tím, co jsem už zmínil, působí jen drobný detail, že UNHRC také svolala28 zvláštních zasedání věnovaných lidským právům a jejich porušování, přičemž osm (tj. „pouze“ 29%) se zaměřilo na Izrael. Např. ohledně Sýrie proběhlo jen pět zvláštních zasedání, následuje Barma se dvěma.
Evropa by měla následovat USA
To, že Rada věnuje mnohonásobně více času Izraeli než Severní Koreji, Kubě nebo Sýrii jen potvrzuje, jak se její agenda stala obětí politizace a zaujatosti. USA už v minulosti mnohokrát zareagovaly na úsilí politizovat činnost OSN např. tím, že se v roce 1977 stáhly na dva roky z Mezinárodní organizace práce kvůli jejímu protiizraelskému postoji. V roce 1984 USA poprvé opustily UNESCO kvůli zaujatosti této organizace vůči Izraeli, znovu vstoupily v roce 2003 a ze stejného důvodu podruhé vystoupily v loňském roce.
A co evropské země? Zatím to vypadá, že Evropané zde hrají roli mlčícího pozorovatele v ošklivém a absurdním divadle. To ale musí skončit a Evropa nesmí zůstat pozadu! Evropská unie, resp. její členské státy, by měly následovat USA a též opustit tu frašku neboli orgán OSN nazývaný Rada pro lidská práva.
Nevidím jediný důvod, proč bychom měli pokračovat v této frašce, a tím ochotně a nepřetržitě podporovat cynickou agendu diktátorů, kteří v boji za své cíle a zájmy používají argument lidských práv jako měnu!
(eportal.cz, foto: Shutterstock)
