Jak se vlastně máme? Podle makroekonomů už předstihujeme některé západní země, spíše ty jižní. Praha je jedním z nejbohatších regionů EU. Na druhou stranu, řada občanů nemá nashromážděné rezervy k přežití ani na jeden měsíc. Exekuci už má 863 tisíc obyvatel České republiky, což je téměř desetina lidí starších 15 let. Za poslední rok jich přibylo 31 tisíc. Vyplývá to z aktualizované mapy exekucí, kterou sestavilo neziskové sdružení Otevřená společnost. Kolem 151 tisíc lidí má dokonce přes deset exekucí…
Jsem rád, že jste nezačal stupidní frází, „máme se lépe než kdykoliv předtím“. Je smutné něco takového slyšet od profesionálních ekonomů. Nemá to naprosto žádnou analytickou hodnotu. Slouží to vlastně jen jako vstupenka do určitých kruhů. Když přijdete, musíte viditelně vyjádřit, že se máme nejlépe v dějinách, Rusko je hrozba a Zeman dělá ostudu. Nemusíte ani věřit, že je to pravda, ale že jste ochoten to veřejně tvrdit, to z vás dělá toho správného člověka.
Nicméně zpět k otázce. Záleží na měřítku. Ano, některým lidem se daří opravdu skvěle. Jiným se ale daří velmi špatně. Navrhuji použít jako měřítko „preferenční právo chudoby“ zavedené americkým pravicovým konzervativcem Peterem L. Bergerem. To říká, že záleží hlavně na tom, jak se mění situace nejchudší pětiny obyvatel. Jak je to s jejich životní úrovní, kupní sílou, zaměstnaností, ale i třeba jakým stresům a rizikům jsou vystaveni, jaké jsou jejich životní šance, jaké šance se nabízejí jejich dětem a podobně.
Když použijeme tohle měřítko, ukazuje se nám, že Česká republika je na tom nejhůře za posledních 50 let. Je dobré také vidět, že ten propad nepřinesl listopadový režim jako takový, ale až vstup do Evropské unie.
Zásadní téma je, zda jsme ekonomickou kolonií Německa či EU. Jsme? A lze s tím něco dělat, abychom nebyli?
Obávám se, že jsme na tom mnohem hůře, než kdybychom byli jen kolonií. Koloniální mocnosti si z kolonií braly spoustu zdrojů, ale na oplátku většinou zavedly fungující státní správu, omezily místní korupci a prosadily alespoň ta úplně nejzákladnější lidská práva, například zrušily otroctví.
Dnes jsme v té situaci, že nás západní země vysávají, a část peněz tu skutečně investují nazpět. Jenže ne do lepšího fungování státu, ale naopak. Investují je do zničení české demokracie, do omezování občanských svobod, do likvidace rodiny, do šíření těch nejodpornějších ideologií. Pokud vím, žádná koloniální mocnost nezacházela se svými koloniemi tak špatně, jako dnes Německo zachází s malými evropskými státy.
A lze něco dělat s tím, abychom nebyli v takovém stavu?
Tady je dobré si uvědomovat, že ve zdravé ekonomice rozhoduje to, jaké firmy vznikají. To je mnohem důležitější, než komu patří současné podniky.
Vláda by se tedy měla podívat, zda tu za poslední rok vyrostly stovky nových českých výrobních podniků a farem. Když to šlo v 90. letech, proč to nejde dnes? Stačilo by zrušit tisíce zbytečných regulací, českých i evropských. A zrušit je jenom pro malé české firmy. To by v důsledku přineslo dramatickou mocenskou změnu. Jenomže nadnárodní korporace jsou dost silné, aby tomu zabránily. A kruh se uzavírá.
Neměla by být klíčová strategická a síťová odvětví pod kontrolou státu? Již středověký stát si chránil své „regály“…
Stát má dostatek prostředků, aby své zájmy vůči provozovatelům utilitních sítí prosadil. Problém je spíš v tom, že na ministerstvech sedí vesměs lidé, kteří sní o manažerských pozicích v těch nadnárodních korporacích. Vědí, že když se budou chovat dost poníženě, dostanou je.
(parlamentnilisty.cz, foto: Shutterstock)
