Nechci tím tvrdit, že kde jsem teď, je to jiné, než odkud jsem přišel, ale rozhodně to tu není stejné.
Všechno to začalo, když jsem se na semináři fyziků ve Stockholmu seznámil s profesorem W. Heisenbergem a jeho kolegou E. Schrodingerem. Obhajovali princip neurčitosti, podle něhož i fyzikální dokonalé vakuum je plné kvantových elementárních přeskoků a záblesků. Zpočátku se setkali s velkou nedůvěrou.
Schrodinger začal princip neurčitosti vysvětlovat na vlnách pravděpodobnosti. Dostavil se úspěch v podobě potlesku od celé kongresové haly naplněné fyziky z celého světa.
Tehdy jsem se rozhodl navštívit Heisenberga i Schrodingera a udělat s nimi rozhovor na téma jejich přednášky.
Netušil jsem však, jaká se ze mne stane oběť jejich objevů.
Po semináři jako vždy následovalo občerstvení a zábava ve společenském sále. Tam jsem poprvé navázal s oběma fyziky kontakt. I když Heisenberg mi oznámil, že odlétá druhý den ráno do Paříže. Můj nápad s rozhovorem ho velice potěšil. Domluvil jsem se tedy s Schrodingerem, který se vracel druhý den domů do alp. Na příští týden na jeho horském sídle. Když jsme se loučili, svěřil se mi o svém pokusu, který mě bude velice zajímat. Měl jsem radost, že se mi povedlo seznámit s tak ojedinělými vědci.
Čas začal ubíhat pomaleji a já se těšil na příští týden.
O týden později jsem vyrazil do Švýcarských alp, vlakem z Říma. Na nádraží mne očekávalo profesorovo služebnictvo, byli jsme tak domluveni. Těšil jsem se stále víc na rozhovor s profesorem Schrodingerem, neboť to byl, jak jsem slyšel od svých kolegů velký podivín, ale rozhodně né blázen.
Profesor nás očekával před svým domem, zabalen v huňatém kožichu. Jeho velký horský dům byl skutečně skvostný. Přivítali jsme se a pozval mne dál. V salonku mi nabídl kávu a zeptal se, jaká byla cesta. Přívětivě jsem mu odvětil a zamířil k rozhovoru, na který jsem se tak těšil.
“Můžeme tedy začít, pane profesore?”
“Ano Filipe, začněte.”
“Pane profesore, jak jste se dostal k fyzice?” Zeptal jsem se jako u mnohých vědců. Vytáhl jsem blok, tužku a dělal jsem si poznámky.
“Náhoda to rozhodně nebyla, neboť jako malý hoch jsem se zajímal o práce Maxe Plancka a Alberta Einsteina. Když jsem vychodil školu, přihlásil jsem se na matematicko- fyzikální fakultě v Oxfordu, kde jsem se také seznámil se svým nynějším kolegou Wernerem Heisenbergem. Už tenkrát jako mladí jsme se zabývali modely atomu. Dle Ruthefordových pokusů jsme vystavěli nový obraz stavby hmoty a snažili se najít řešení rovnic pravděpodobnosti. A pak Wernera napadla věc, která nám připadala natolik šílená svou jednoduchostí přímo geniální. Podle všech fyziků je hmota plná atomů složena z ještě elementárnějších prvků a fyzikální vakuum zcela prázdné. Což je omyl.
Samozřejmě budeme mluvit o imaginárním vakuum, neboť nejsme schopni vytvořit tak extrémní podmínky.
Ale domnívám se, že v budoucnu to možné bude. Podle Wernera i takové vakuum je plné záblesků elementárnějších částic z částic složených do jader atomu. Protonů, elektronů a neutronů a spousty jiných…”
“Ano jelikož to byl váš kolega, vaše kvantové teorie postoupili o kus dál.”
“Ano. Do stavby atomu nevidíme a stále si nejsme jisti strukturou, pohybem a chováním. I to jsme se snažili z Wernerem pomocí našich rovnic vyřešit. Stále nám vycházeli dva výsledky. Znamená to tedy, když nahlédneme na radioaktivní rozpad protonu, pravděpodobně skončí částice s dvojím výsledkem. Rozumíte?”
“Zdá se mi to trochu ztřeštěné.”
“Ano zní to trochu bláznivě. Ale při takovém rozpadu skutečně zbývající částice skončí s dvojí historií!”
“Tak teď vám nerozumím vůbec.”
“Nebojte se, vše vysvětlím. Vzpomínáte na minulý týden? Slíbil jsem vám pokus, na který vše demonstruji. A poté zajisté vše pochopíte.” Profesor Schrodinger domluvil a se slovy:
“Na chvíli mne omluvte, Filipe.” vzdálil se ze salonu.
Vůbec jsem netušil, co pro mne profesor připravuje. Z jeho vyprávění jsem byl trochu zmatený, ale ani na vteřinu mne nenapadlo jak blízko je pravdě. Ozval se šramot a pan profesor se objevil ve dveřích. A nebyl sám. V náručí držel černou kočku.
“Seznamte se s mojí kočkou Lízou, Filipe.”
Přistoupil jsem blíž a kočku pohladil. Tentokrát jsem nerozuměl vůbec ničemu. Co má kočka společného s fyzikou? Neudržel jsem se a zeptal se:
“Pane profesore co má s tím společného vaše kočka…”
“Moje kočka má s fyzikou hodně společného a nejvíce s naším pokusem. Ale dost řečí. Následujte mne do mé laboratoře.”
Profesor mne zavedl ke dveřím, které vedly do sklepních prostorů. Šli jsme po zakulacených schodech níž a níž.
Jeho teorie rozpadajícího se protonu s dvojí historií mi stále nedala a tak jsem se zeptal.
“Když jste mluvil o rozpadajícím se protonu, znamená to tedy, že výsledek je pravděpodobně dvojí…”
“Ano…” přerušil mne profesor.
“Pramení to z toho, že všichni ostatní fyzikové zatím mlčky užívají klasickou představu reality, podle níž má objekt určitou jednoznačnou historii.
Ve většině případů se pravděpodobnost určité partikulární historie vyruší s pravděpodobností odpovídající málo odlišné historii, v některých případech se však pravděpodobnosti sousedních historií navzájem zesilují. Je to právě jedna z takových zesílených historií, které vnímáme jako historii objektu. No a už jsme tady.”
Profesor domluvil a zároveň jsme se objevili v místnosti, která byla oddělena velkým oknem a dveřmi od jakési pozorovací buňky. V buňce byl stůl s velkým skleněným teráriem. Zaujala mne puška, která byla připevněna a mířila do terária.
“Přestupme k pokusu. Vše už jsem vám vysvětlil a teď vám předvedu co společného má s tím vším má kočka Líza.”
Profesor mne zavedl do buňky a řekl:
“Teď vám demonstruji případ dvojí historie. Svou kočku zavřu do toho skleněného terária. Na ní bude namířena nabitá puška, která vystřelí, když se rozpadne radioaktivní jádro.
Pravděpodobnost, že tato situace nastane, je padesát procent. A teď prosím opusťte tuto místnost a vše budeme pozorovat z venku.”
Odešli jsme ven z buňky a sledovali jsme kočku v teráriu, jak se oblizuje. Vypadalo to všechno dost šíleně a tak jsem se znovu zeptal:
“Mám tomu všemu rozumět, že vaše kočka i když vyleze živá, bude zároveň existovat historii, kde bude mrtvá?”
“Ano. Podle mích výpočtů mohou oběti historie existovat paralelně.”
“Promiňte, pane, že ruším, ale právě telefonuje pan Braun a říká, že je to důležité.” Přerušil profesora jeho sluha, který nečekaně vstoupil.
“Dobrá, když je to tak důležité budete mě muset omluvit, Filipe.”
“Nic se neděje. Rád tu počkám s vaší kočkou.”
A profesor se vzdálil i se svým sluhou.
Vše co mi profesor Schrodinger až doposud vyprávěl, mi stále připadalo jako šprým, ale teď si uvědomuji, že jsem jeho teorii neměl brát na lehkou váhu.
Jestliže kočka by skončila s dvojí historií, znamená to tedy, že takových historií existuje nekonečně mnoho. Když jsem tak přemýšlel a viděl už dost znuděnou kočku, přišlo mi jí líto. Rozhodl jsem pokus s kočkou za uzavřený, neboť jsem začal chápat.
Odebral jsem se k buňce kočku vyjmout.
Netušil jsem, jakou chybu dělám.
Vešel jsem do buňky a zhrozil jsem se. Kočka, která byla před pár vteřinami ještě živá, ležela v teráriu zastřelena. Polil mne studený pot. Strach se mi vlil do krve, neboť nebylo výstřelu, který bych zcela jistě nepřeslechl. Přistoupil jsem blíž k teráriu a zjistil, že mrtvá kočka je čerstvá. Zvedl se mi žaludek a já musel opustit buňku velmi rychle.
Mé špatné tušení se změnilo v drsnou realitu.
“Člověče co tady děláte?”
Dovnitř vtrhla postava, která se velmi podobala profesorovi, ale Schrodinger to nebyl.
“Ale profesore Schrodingere…”
“Nejmenuji se tak. A vůbec jej neznám. Pro boha co jste to učinil s mojí kočkou…”
V tu chvíli mne zahnalo šílenství. Vrazil jsem do onoho muže a dal se na úprk.
Dál, dál jen dopředu už nebylo návratu zpět. Co jsem tušil, byla pravda. Nevím, jak jsem to dokázal, ale dostal jsem se do jedné z těch paralel, o kterých mluvil profesor Schrodinger.
Ale jak zpět to nevím…!
(nevsedni-svet.cz, foto: Shutterstock)
