Náhle se povrch vyhladil, bubliny ztmavly a vyduly se směrem dovnitř.
………………..
„Saro, jak dlouho ti to bude ještě trvat?“ Mladý muž upřeně hleděl na hodnoty displeje.
„Tohle se přece nedá uspěchat,“ odpověděla, ale přece jen ji naléhavost v jeho hlase přiměla zvednout hlavu:
„Něco se děje?“
„Q-pole je nějaké rozdováděné.“
„To by byla pořádná smůla, zrovna když je navigační systém nefunkční,“ nakoukla mu přes rameno.
„Systém! Ale co my! Neměli bysme vypadnout?“
„Robe, vzpamatuj se! Víš stejně dobře jako já, že když neoživíme navigaci a oni přijdou, tak je úplně jedno, jestli jsme tady nebo na stanici.“
„Já vím, že je to úplně fuk, ale… Prostě na mě tak působí tahle loď. Je určená ke zničení a my na ní zůstáváme. Připadám si jako sebevrah. Můžu ti nějak pomoct?“
„Ne, svoje jsi už udělal. Teď jen hlídej monitory, je to opravdu divné. Já to snad už budu mít. Zatím běží test dobře. Ale – sakra.“
„Co je?“
„Zase ta navigace.“
„Tady stanice Solar, Robe, Saro, slyšíte mě?“
„Jasně Pete. Stalo se něco?“
„Pete, kdy to přeprogramují?“
„Už na tom dělají. Říkali několik hodin a pak to přehrajou do serveru. Takže to zabalte. A Saro, napouštím vanu, doufám, že tentokrát mě vezmeš k sobě…“
„Vanu? Na solární stanici, blbci…,“ polohlasně zabručel Rob.
„Nech je, neměla jsem jim říkat, co si pouštím na holoprojektoru,“ a nahlas dodala:
„Budeš se muset vykoupat sám, my tady zůstanem, dokud nebude systém plně funkční.“
„Co blázníš? Mizíme odsud,“ nesouhlasil Rob
„Vlastně máš pravdu, je zbytečné, abys tu zůstával, odleť.“
„Ale nesmy…, podívej!“
„Kruci, oni snad opravdu přicházejí.“
„Saro, tady Pet, vidíš to taky?“
„Jo, Q-pole vylítlo na třicet procent!“
„Skočte do modulu a ať už jste tady. Jde o minuty!“
„To nejde, Pete. S nefunkční navigací je celej projekt v pytli.“
„A co chceš dělat?“
„Navigovat ručně, co jinýho.“
„Ale to…“
„…znamená, že mám před sebou posledních sedm minut života. Já vím. Ale buď já, nebo lidstvo. Zní to pateticky, ale je to tak. Byla jsem u toho, když za ten projekt můj děda bojoval. Obětovala jsem mu celý život. A teď nedovolím, aby ho pohřbila blbá chyba v programu.“
Sara odklopila ovládací panel a rychlými pohyby stiskla několik tlačítek.
„Navigační systém převeden do manuálního režimu řízení,“ ozvalo se z reproduktoru.
„Robe, ty se zachraň. Nemusíme tu zůstat oba.“
„Saro, promiň mi ty řeči předtím. Jdu do toho s tebou.“
„Ale…“
„Konec diskuzí. Pete, vy se Solarem zmizte.“
„Robe, ta mise je plánovaná bez posádky. Nejsou tam žádné zásoby. Vzduch vydýcháte za pár hodin, nemáte vodu ani potraviny.“
„K čemu, Pete? Na sedm minut? Už jsem se rozhodl.“
„OK, sluneční orbitu opustíme za dvacet vteřin. Přeju hodně štěstí.“
Oba vklouzli do pilotních křesel a připoutali se.
Rob stiskem tlačítka aktivoval hlavní program.
„Q-pole třicet osm procent a stoupá. Generátor energie na padesáti,“ ohlásil.
„Pozor Robe, zážeh brzdících motorů na třicet dvě vteřiny za 5, 4, 3, 2, 1 teď.“
Štíhlá loď se otřásla a setrvačná síla je vmáčkla do křesel. Loď začala klesat volným pádem ke Slunci.
„Korekční motory dva zážehy – teď…,“ loď začala rotovat, a když byla přídí přibližně směrem ke středu Slunce, „…a teď,“ a otáčení ustalo.
„Q pole čtyřicet pět procent, generátor energie devadesát. Štíty na plný výkon.“
„Plný výkon motoru na sedmdesát vteřin za 5, 4, 3, 2, 1, teď.“
Teď už se nořili stále větší rychlostí do žhavé sluneční korony.
Konečně motory zmlkly a oni se zase mohli hýbat.
„Q pole padesát osm procent, energie sto, štíty sto, teplota pláště tisíc osm set Kelvinů.“
„Pete, slyšíš nás?“
„Zatím ano,“ zašustěl reproduktor, „ale je to na hranici.“
„Pozdravuj všechny doma a drž nám palce.“
„Budu. Budu držet palce vám i nám.“
„Já teď provedu předposlední korekci dráhy. Q pole má šedesát procent, je prakticky jisté, že přicházejí. Do otevření přechodu zbývá asi tři a půl minuty. To by se mělo stihnout.“ „Robe, chceš něco vzkázat?“
„Ne, není co. Musíme dál. Sbohem, Pete.“
„Sbohem, Pete. Plný výkon na čtyřicet vteřin za 5, 4, 3, 2, 1, teď!“
„Sbohem.“
Když pominulo přetížení, bylo už v kabině pořádné horko.
„Q pole osmdesát a osciluje, generátor sto, štíty sto, teplota pláště tři tisíce pět set Kelvinů. Osmdesát procent vnějších senzorů mimo provoz.“
Rob se otočil k Saře:
„O jednu věc bych tě ale ještě chtěl poprosit.“
„A to?“
„Slib mi, že mě příště vezmeš do té vany s sebou.“
„Ráda! Škoda, že jsme to spolu nevyzkoušeli dřív,“ a po chvilce pokračovala, „nemyslím si, že bychom ten výlet mohli přežít, tahle loď nebyla určená pro lidi, ale kdyby přece, nechci pomalu umírat udušením v pekle nějaké supernovy…“
Rob přikývl a cosi nastavil na klávesnici.
„Díky, Robe. Zadána poslední korekce dráhy. Nastaven přechod do hyperprostoru.“
„Štíty drží, zapínám havarijní podporu generátoru – jsme na dvě stě procent nominálu. Sbohem, Saro.“
„Motory na plný výkon za 3, 2, 1, sbohem, Ro…“ Během odpočítávání natáhla ruku k Robovi. Chytli se a drželi, i když jim mohutné síly lámaly ruce přes opěradla.
………………..
Do sálu vstoupil starší muž s plnovousem a hůlkou. Za ruku se ho držela asi šestiletá holčička. Společně došli až k prvním lavicím.
„Tady se posaď, Saro. Já půjdu jen tamhle dolů, uvidíš na mě.“
Doprovázen už jen nepravidelným klepáním své hůlky sestoupil stařec po klesajících stupíncích až před desetičlennou radu.
„Pan profesor Robert Moonley – prosím, pane profesore,“ uvedl ho zástupce pro vědu a techniku.
„Děkuji Celoplanetární radě, že si udělala čas a přijala mne mimo pořadí. Nenaléhal bych, kdybych nebyl přesvědčen, že naší planetě reálně hrozí naprosté zničení.“
Sálem proběhl šum:
„Nepřeháníte, pane profesore?“
„Nemyslím, ale vyslechněte mne, prosím. Všichni víme, že fyzikové dosud nedokázali vyvinout takový pohon, kterým by se dalo cestovat k nejbližším hvězdám v nějakém rozumném čase. Tím jsme zásadně omezováni ve zkoumání kosmického prostoru. Možná také víte, že jsem celý život zasvětil studiu hyperprostorových a unifikačních hypotéz. Z teorie vyplývá, že zásadní problém není cesta vlastním hyperprostorem, ale vytvoření mostu mezi ním a naším prostorem. Na naší straně totiž platí omezující a svazující zákony zachování. Mému týmu se ovšem podařilo zjistit, že za určitých podmínek by byl přechod do hyperprostoru …“
„Pane profesore, vážíme si vašich znalostí, ale mohl byste jít k věci?“
„Jistě, promiňte mi ten úvod, ale musím to vysvětlit. Tak tedy ty podmínky přechodu do hyperprostoru jsou naprosto odlišné od našeho světa a najdeme je pouze v nitrech hvězd.“
„Chcete říct, že kdyby raketa vletěla do slunce, mohla by proniknout do hyperprostoru?“
„Přesně tak, ale ke kosmickým letům nás můj objev ve skutečnosti nepřiblížil. Prakticky by cestování vypadalo tak, že startující loď by pod ochranou silových štítů pronikla hluboko do slunce, otevřela průchod do hyperprostoru a přeskočila. Vynořit by se musela zase uvnitř jiné hvězdy. Ale … při otevírání průchodu a hlavně během pronikání kosmické lodě do hyperprostoru je potřeba nepředstavitelné množství energie. Množství tak obrovské, že jediným dostatečným zdrojem je samo slunce. Odlétající loď by s sebou odnesla přibližně dvě třetiny veškeré sluneční energie. Následek by byl strašlivý. Vnitřek slunce by se prudce ochladil o miliony stupňů a tlak klesl na zlomek své původní hodnoty. Termojaderná reakce – zdroj sluneční energie – by okamžitě ustala…“
„To by Slunce zhaslo?“
„Ano, vlastně by se ve velice krátké době scvrklo na přibližně setinu své původní velikosti. Ale další katastrofu by způsobila loď po vynoření. Většina té energie odebrané prvnímu slunci při startu by se uvolnila při vystoupení z hyperprostoru. Toto druhé slunce by skončilo jako supernova ve vše ničícím výbuchu.“
„To jsou hrozné vize, pane profesore, a doufám, že od nás nechcete, abychom schválili stavbu podobného dopravního prostředku! Je jasné, že žádná rozumná civilizace si sama nezničí vlastní slunce a nebude ani souhlasit se zkázou toho druhého. Co když má planety, co když je na nich život? Já bych nedokázal žít s vědomím, že jsme při pokusu o cestování vyhubili tisíce životních forem.“
„Zcela s vámi souhlasím, a přesto si myslím, že je to jediná možnost, jak lidstvo zachránit. Podívejte se.“
Profesor položil na stolek holoprojektor a dálkovým ovládáním ho aktivoval. Před posluchači se objevila část vesmíru.
„Před sebou vidíte úsek vesmíru směrem ke středu galaxie. Tím směrem je soustředěno přes devadesát procent hvězd a tedy i většina pozorovaných supernov. A teď se dívejte. Píše se rok 1935.“
Barevné kroužky zdůraznily dvě malé hvězdičky těsně u sebe. Jedna se rozzářila a druhá zhasla.
„Vzdálenost přes sto šedesát světelných let. Teď jsme v roce 1958.“
Další bod zesílil jas a vedlejší zmizel.
„A skáčeme do roku 1983. Vzdálenost už jen sto tři světelných let. A následuje rok 2010 a vzdálenost sedmdesát dva světelných let.“
Profesor se rozhlédl po zaražených posluchačích. Osm označených hvězd leželo téměř v přímce.
„Chcete říct, že někdo už využívá hvězd k cestování?“
„Přesně tak. Kdykoliv se objevila supernova, jiná hvězda ve vzdálenosti sto padesáti až dvě stě padesáti světelných let zanikla. A mezi jednotlivými skoky je odstup dvaceti až čtyřiceti let, tolik potřebují na průzkum okolí a přelet podsvětelnou rychlostí k další vhodné hvězdě. A to úplně nejhorší je – naše Slunce leží v jejich směru.“
„Jak to? Vždyť ta jejich dráha je k nám téměř kolmá.“
„Jistě, ale uvědomte si, že k nám světlo té první supernovy letělo kolem dvou set let, té poslední sedmdesát. Tedy viděli jsme to, co se stalo kdysi dávno. Jenže oni mezitím změnili směr.“
„Jak to víte?“
„Jelikož využívají hvězd jenom jednoho typu, dá se odhadnout, která hvězda, nebo přesněji, které dvě hvězdy budou jejich dalším cílem. A protože se pohybují napříč ramenem naší galaxie, nemůžou pokračovat v přímém směru. Narazili by na prostor, kde je jen minimum vhodných hvězd.“
Určitá část hvězd se rozzářila oranžově.
„Teď vidíte, které hvězdy můžou použít. Nejpravděpodobněji pokračovali sem a pak sem,“ čtyři oranžová tečky se rozblikaly, „tím se od nás vlastně trochu vzdálili, ale pak se přes tuto dvojici hvězd,“ další dva body zazářily, „stočili a teď míří na nás.“
„Jak to, že jsme nepozorovali ty další novy?“
„Protože se těmi přeskoky pohybují směrem k nám rychleji než světlo.“
„Chcete říct, že nás zničí? Kdy?“
„Netvrdím, že to je jisté, mohli z předpokládaného směru někde uhnout, ale…. Řekněme, že odhadem na padesát procent se Slunce za dvacet až třicet let změní v supernovu.“
„Copak nezjistí, že tady někdo žije?“
„Jak? Jedině by museli zachytit rádiové vysílání, jenže budou-li startovat ze vzdálenosti kolem dvě stě světelných let, zachytí elektromagnetické vlny vyslané ze Země před dvěma sty lety….“
„Ale to tady žádné vysílače nebyly!“
Profesor Moonley jen přikývl.
„Proboha, co s tím vlastně můžeme dělat? Dát jim signál, že tu jsme, nejde. Zabránit jim ve vynoření také nemůžeme. Když to řekneme lidem, vyvoláme paniku, možná zbytečnou. Vy, pane profesore, vidíte nějaké řešení?“
„Proto jsem tady. Máme dost času na to, abychom postavili vlastní hyperprostorovou loď. Stačí automat, bez posádky. Umístíme ji co nejblíž Slunci a budeme vyčkávat, jestli se v něm nezačne otevírat průchod do hyperprostoru. To trvá několik minut. Během nich musí naše loď doletět do středu Slunce a otevřít vlastní průchod. Díky tomu se energie přinesená cizáky vzápětí zase odnese pryč.“
„Co když ta naše loď proskočí dřív nebo později?“
„Určitý časový rozdíl nevadí, sice zřejmě vyvolá na Slunci gigantické erupce, ale lidstvo přežije.“
„To znamená, že se nám to musí podařit napoprvé, že si to nemůžeme vyzkoušet.“
„Ano, ale mnohem horší než tyto technické problémy bude volba, kterou hvězdu zvolíme za cílovou. Měla by od nás ležet minimálně padesát světelných let, tedy daleko za hranicí námi dosud poznaného vesmíru. Tím budeme riskovat, že sami provedeme někomu jinému přesně to, před čím se chceme bránit. Na druhou stranu, nevidím jinou možnost, jak lidstvo zachránit. Proto vás, Celoplanetární radu, žádám nejen o financování vývoje hyperprostorového dopravního prostředku, ale také o jeho zařazení na seznam s nejvyšší prioritou.“
(nevsedni-svet.cz, foto: Shutterstock)
