Je naše víra v přítomnost natolik silná, abychom se dokázali teď zastavit na místě? Zastavit se se vším, co cítíme a necítíme? Zastavit se se vším, co máme a nemáme, umíme a neumíme, chceme a nechceme, a přijali to jako to nejlepší, co se právě pro nás může v daný okamžik dít. Zavřeme teď na chvíli oči a zkusme zastavit celý náš svět v jednom bodě…vše je dokonalé právě teď takové, jaké to je, protože kdyby to mohlo být lepší, tak by to tak jednoduše bylo.
Teď a tady
V těle cítím klid a zároveň i trochu bolest. Vše je skutečné pro mé vnímání, přesto to reálně neexistuje. Neexistuje to, protože se to každým okamžikem mění v závislosti na tom, kam pošlu víc pozornosti. Když sleduji klid, cítím klid. Když pozoruji bolest, mé tělo ovládne bolest. Navenek se nestala žádná změna. Přemýšlím o víře, spravedlnosti a odplatě. Dalo by se to nazvat karmou, raději tomu budu říkat pravda.
Bedřich Kočí – O duchovní léčbě
Právě jsem dočetla knihu Bedřicha Kočího O duchovní léčbě. Hluboce se nadechnu a vydechnu, nezdálo se mi to. Byl to neuvěřitelný člověk. Léčil silou, která vycházela z jeho dlaní a pomáhala právě proto, že tomu hluboce věřil. Uvědomoval si, že každá nemoc je jen důsledek nějakého nevhodného chování, většinou nevědomého. A také věřil, že když lidé dostanou informaci o tom, kde se nechovají v souladu s božími zákony a změní své chování, mohou se vyléčit v jednom okamžiku. Hluboce věřil, že vše se jen děje a není potřeba do toho jakkoli zasahovat. Jen poslouchat své srdce.
Příkladem Kočího neuvěřitelně čisté víry byly jeho přednášky. Nechával se vést jak v tématech, tak v samotné náplni přednášek tím, co přicházelo skrze něj, nijak to neupravoval, ani nehodnotil, jen posílal dál. Říkal, že Bůh používá jeho rty, aby se mohl k lidem vyjádřit. A i když byl hluboce křesťansky věřící člověk, neschvaloval církev jako instituci. „Boha máme v sobě. Nemusíme za ním do kostela“, říkával často. Ale věděl dobře, že lidé se v kostele schází s dobrým záměrem a proto se spousta jeho přednášek konala právě tam.
Víra v pravdu
Za vše mluví zážitek pana Kočího a jeho víra v pravdu, která je skrze nás žita. V jednom takovém kostele přistoupil ke knězi, který každou neděli svědomitě vedl kázání a říkal mu: „Bratře, Tvá víra není tak hluboká, jak hlásáš“. Kněz se na něj udiveně podíval a ptal se, proč si to myslí. Pan Kočí odpověděl velmi přesvědčivě: „Tvrdíš, že nám bude vždy dáno a nemáme se strachovat o to, co bude zítra, a přesto si celý týden připravuješ svou promluvu k lidem a trénuješ svá kázání. Kdybys doopravdy věřil Bohu a jeho vedení, stoupl by sis tady dnes před dav a nechával se vést svým srdcem. To ale neděláš. I já vedu své přednášky, ale nikdy se na ně nepřipravuji. Věřím totiž, že to, co mám lidem předat, mi bude dáno“. Na to se kněz hluboce sklonil před panem Kočím a přiznal se, že jeho víra doopravdy nebude tak silná, protože bez přípravy by před lidi nikdy nešel.
Nemusíme rozumět tomu, proč se nám děje zrovna tohle
Než se do mysli vsunou myšlenky bezpráví, strachu, nemocí a pochyb, spojme se s láskou ve svém srdci. Nechme ji šířit celým naším tělem tak dlouho, jak si jen můžeme dovolit, dokud nepocítíme soucit s celým Vesmírem, kterého jsme malou součástí. Nemusíme rozumět tomu, proč se nám děje zrovna tohle. Můžeme ale zkusit věřit, že se to děje nejlépe pro náš růst a pro vytvoření harmonie všech našich myšlenek, rozhodnutí a skutků od počátku našeho Bytí.
Někdo by namítl: „Když se vše jen děje, jak je to tedy s naší svobodnou vůlí se pro něco rozhodnout?“ Podle mého názoru a zkušeností například i klientů při terapiích, se rozhodnutí dějí díky potlačeným silám uvnitř každého z nás, které touží, aby se mohly projevit a uvolnit. Jinými slovy: Co je jednou potlačené, musí se dříve nebo později uvolnit, aby mohla energie volně proudit a osvobodil se kousek Bytí, co drží potlačené síly uvnitř těla, aby neškodily.
Vztek nám nepomůže
Pak by mohla nastat další otázka: Co se tedy dá s takovými silami dělat? V běžném životě určitě přijmout zodpovědnost za vše, co vidí mé oči, protože „Nikdo nikam nespadl.“ A to, co zažívám, je má spravedlivá realita, ať se mi to líbí, nebo ne. Tedy přijmu, soucítím, s láskou vykonám, propustím a obohacena pokračuji dál. Je to jako když strčím do květináče s kytkou v okamžiku, kdy chvátám na autobus. Hlína je po celé chodbě, kytka potřebuje ošetřit a autobus pomalu odjíždí. Nic z toho se nedá vrátit zpět v čase, musím jednat. Vztek mi moc nepomůže, nakonec stejně musím vzít smeták a lopatku, kytku dát alespoň provizorně do vody, sebrat rozbitý květináč, převléknout si zašpiněné ponožky a odejít na další autobus.
Tohle ještě všichni chápeme, protože jsme zažili příčinu i následek v jednom okamžiku. Ne vždy si ale příčinu můžeme pamatovat. Setkáme se jen s následkem. Nebudu se dlouze rozepisovat, všichni víme, že Boží mlýny někdy melou pekelně pomalu, ale jistě.
Modlitba
Upřímným žitím v lásce, pravdě a pokoře, se vše za čas vyrovná a právě v těchto časech, kdy se doba urychluje, a máme přístup k nejrůznějším informacím, se dají očišťovat hluboká zranění jen myšlenkou lásky. Někdy by ale takový přístup trval několik dalších inkarnací. Existuje způsob práce s potlačenými silami, prací s metodou RUŠ, Ho´oponopono nebo kraniosakrální biodynamikou. Přikládám modlitbu staré Havajské metody H´oponopono:
Božský Stvořiteli, Otče, Matko, Synu v jednotě…!
Pokud jsme se já, celá má rodina i příbuzenstvo a všichni mí předkové v myšlenkách, slovech a skutcích a ve svém jednání dopustili vůči Tobě, Tvé rodině nebo vůči Tvým příbuzným či předkům čehokoliv zlého od počátku stvoření až do dneška, prosím Tě o odpuštění…
Dopřej nám očištění, uvolnění a odstranění všech negativních vzpomínek, bloků, energií a vibrací a přeměň tyto energie v čisté světlo…
(suenee.cz, foto: Shutterstock)
