Takhle to prý vypadá s budoucností Merkelové v Německu. Čtěte velmi zajímavé souvislosti…

Zlatou éru prožila CSU (Křesťansko-sociální unie Bavorska) od šedesátých do osmdesátých let, kdy stál v jejím čele jeden z nejvýraznějších a nejvlivnějších německých politiků Franz Josef Strauss. CSU se tehdy považovala za konservativní stranu pravéhostředu, která se ostře vymezovala proti na obzoru se rýsující rudo-zelené budoucnosti SRN. Straussovy legendární výpady proti Zeleným („loď bláznů“ apod.) svědčí o tom, že tehdy jako jeden z mála německých politiků předvídal smrtelné nebezpečí, které Zelení pro (německou) občanskou politiku zdravého rozumu znamenají. Je pravda, že už za jeho života odpadlo od CSU několik vlivných politiků a založilo stranu Republikáni na protest proti posunu CSU doleva, jejž spatřovali zejména v její „europeizaci“. Ale teprve po Straussově smrti v roce 1988 dosáhli Republikáni svých největších úspěchů.

Od devadesátých let, kdy v CDU (Křesťansko-demokratická unie Německa) začíná pozvolný, ale stále výraznější a po nástupu Merkelové do čela strany v r. 2000 dramatický posun doleva, hraje CSU roli vějičky pro stále více rozčarované konservativně orientované voliče Unie CDU/CSU. Avšak s tím, jak se ve Spolkové republice zintenzivňoval „boj proti pravici“ a stranicko-politický konsensus se etabloval v prostoru mezi levicí a krajní levicí, se CSU začala ocitat ve spolkové politice ve vzduchoprázdnu. Tím větší význam pro ni mělo, aby si v Bavorsku uchovala pozici dominantní síly, disponující v zemském sněmu absolutní většinou. Se vznikem AfD však tento předpoklad vzal za své a v letošních podzimních zemských volbách CSU patrně o své výsadní postavení přijde.

Většina komentátorů označila výše zmíněnou azylovou dohodu právem za vítězství Merkelové. Různé více či méně feministicky přibarvené blouznění o jejím dalším triumfu nad „mužským“ vyzývatelem opomíjelo zpravidla základní fakt, že měla od začátku mnohem silnější pozici. Ta byla dána jednak jejím „bezalternativním“ postavením v CDU, která se v posledních letech proměnila v mrtvolný zbyrokratizovaný monolit, jednak slabostí Seehofera, resp. CSU. A to nejpozději od okamžiku, kdy ministr vnitra spojil realizaci azylového plánu se svým setrváním ve vládě. Merkelová dostala okamžitě nabídku od Zelených, že by ve vládě místo CSU „zaskočili“, a je mimo pochybnost, že kancléřka by je uvítala s otevřenou náručí. Vláda CDU/SPD/Zelení by byla optimálním vyjádřením enormního zrudozezelenání politiky a veřejného života v SRN v posledních 15-20 letech.

V konstelaci německého levicového stranického konsensu, v němž již pravice nemá místo, zůstal bavorským křesťanským sociálům v ruce černý Petr. Jelikož nejsou de facto ničím jiným než bavorskou zemskou organizací CDU, dříve či později se budou muset přizpůsobit levicové politice CDU na spolkové úrovni, a to i v kritické migrační otázce. Tím by však fatálně ohrozili svou identitu a přišli by o podporu stále ještě převážně katolického a konservativního bavorského venkova, který je páteří jejich elektorátu. V opačném případě vývoj spěje k definitivnímu rozchodu unijních stran, o kterém se sice již několikrát spekulovalo (nejvíce v r. 1976 po roztržce mezi Kohlem a Straussem kvůli nominaci unijního kandidáta na spolkového kancléře), ale nakonec se CSU vždy zalekla pohrůžky CDU, že okamžitě založí svou zemskou organizaci v Bavorsku. Je sice pravda, že podle některých průzkumů by CSU v rámci Spolku dostala ve volbách 15-18 % hlasů, ale z dlouhodobého hlediska by patrně na rozchod Bavoři doplatili víc než CDU.

Leccos v tomto směru naznačil nedávný rozhovor týdeníku Der Spiegel s veteránem CSU a výrazným představitelem jejího pravého křídla Petrem Gauweilerem. Novináři Spiegelu, jehož redakce je přesným žurnalistickým průmětem levicového konsensu v německé politice, se Gauweilera příznačně otázali, zda vzhledem k rostoucímu ideovému rozdílu v postojích obou stran nenadešel čas k rozchodu. Pro německou levici překročila CSU Rubikon ani ne tak Seehoferovým azylovým plánem, ale daleko spíše demonstrativním opětným rozvěšením křížů ve veřejných budovách Bavorska, které inicioval bavorský premiér M. Söder a které narazilo na největší odpor u „katolické“ církve… Naprosté pobouření však v německém politickém mainstreamu vyvolal výrok předsedy zemské skupiny CSU ve spolkovém sněmu A. Dobrindta o Anti-Abschiebungs-Industrie, tedy dobře vynášejícím průmyslu, který si z „ochrany“ k vypovězení odsouzených migrantů udělali levicoví advokáti, soudci a tzv. humanitární organizace. Dobrindt si jej totiž vypůjčil – jaká hrůza! – od AfD, která na tuto protiprávní praxi již dávno poukazuje.

Ale charakteristická je také odpověď Gauweilera, který byl prý pro odchod CSU z unijního dvojdomku v roce 1976, ale nyní ne. Z dalšího vyplývá, že i on propadl fascinaci a obavám z „nezničitelné“ Merkelové, kterou prý žádná politická vlna nesmete. Ale dílčí ústupky ze strany CSU, jako např. Seehoferův v otázce migrace, nebudou kancléřce a za ní sešikované rudozelené kohortě stačit. Kardinální „problém“ nynější CSU totiž zní: ženská otázka.

CSU s třemi muži v čele působí ve zfeminizované německé politice, v níž momentálně mají všechny ostatní strany včetně AfD na čele ženu, resp. oboupohlavní tandem, jako něco cizorodého; je také stále častěji atakována evidentně pejorativně vyznívajícím přízviskem „mužský spolek“. V dnešním Německu převládá přesvědčení, že politická strana bez ženského elementu v nejužším vedením není schopna zvládnout výzvy dneška a provádět tu jedině správnou politiku na bázi soucitu, empatie, dobra, solidarity, humanity a boje proti CO2. Při sestavování nynější vládní koalice byli Bavoři napadeni ze strany CDU i SPD, že si dovolují do vlády poslat samé muže! Toto bezprecedentní zasahování do vnitřních záležitostí jiné strany ukazuje rostoucí agresivitu německého feminismu, jemuž bude CSU těžko odolávat.

Merkelovská CDU už křesťanské sociály nepotřebuje, protože a) přestali fungovat jako magnet pro hlasy pravicových voličů; b) za svého současného vedení narušují levicový konsensus německé politiky; c) koalice CDU a Zelených na spolkové úrovni je logickým důsledkem nynějšího stavu německé politiky. Oslabením bavorských konservativců, resp. jejich vytěsněním mimo rámec německého politického mainstreamu by kancléřka, zvaná výstižně – s ohledem na svůj východoněmecký původ – Honeckerova pomsta, splnila svůj třetí hlavní úkol. První dva již provedla na výtečnou: nenávratně zničila CDU jako tradiční liberálně-konservativní stranu německého středostavovského voliče a následně pohřbila německou parlamentní demokracii pod dusivým příkrovem levicového bezalternativního konsensu, pojištěného proti případnému výpadku tlustou vrstvou absolutně neproniknutelného eurospeaku.

(euportal.cz, foto: Shutterstock)

Přejít nahoru