Na co bychom se vás měli ptát, když vy jste v Damašku a my v Praze? Tak tedy jako vždy: Co vidíte kolem sebe? Co lidé říkají? Co se změnilo od poslední doby? Užívají si víc života? Co si myslí o Asadovi?
Od mé poslední návštěvy v Sýrii uplynuly jen čtyři měsíce a během nich byl po Východní Ghútě od džihádistů osvobozen i jih Sýrie, včetně území podél Izraelem anektovaných Golanských výšin. Mám dojem, že se to odráží i v náladě lidí, jak je tak pozoruji na ulicích nebo kafírnách, jsou uvolnění a veselí, přinejmenším ti v Damašku, a vsadím se, že je tomu tak i v regionech, kde se prakticky nebojovalo nikdy, tedy v Latákii a Tartúsu, volněji se dýchá i na většině governorátu Hamá… Když se podíváte na mapu, situace se opravdu výrazně zklidňuje na většině tzv. funkční Sýrie, tedy v západní části, kde žije nejvíc lidí a kde je většina velkých měst, průmyslu a tak podobně.
OSN ale zrovna přišla s tím, že poslední válečné operace vyhnaly z domovů přes milion Syřanů. Mně to číslo přijde – při pohledu na realitu – přefouknuté, ale to nic nemění na tom, že se lidé sice mohou usmívat, protože válka v jejich okolí už skončila, ale to neznamená, že související problémy zmizí s ní. A vnitřní uprchlíci jsou pro Sýrii zcela určitě jedním z prioritních problémů. Včera, cestou do Aleppa, jsme se stavili na legendárním křižáckém hradě Krak de Chevaliers, který je od roku 2006 na seznamu UNESCO. Nechci tu popisovat jeho kouzlo nebo úctyhodné dějiny, ale spíš uvést příklad reality. Městečko v podhradí je totiž skoro liduprázdné. Drtivá většina z původních 23 tisíc obyvatel města, které leží v křesťanském regionu, uprchla před džihádem, který hrad po dva roky využíval jako tranzitní bod pro teroristy přicházející po tisících přes nedaleký Libanon, a i když byl džihád „na hradě“ poražen už v roce 2014, dodnes se do vesnice vrátily prý jen čtyři tisíce lidí. Někteří sice odjeli až do Evropy, ale většina je stále v Damašku, Tartúsu nebo třeba Latákii, protože si ve válečných časech a v související ekonomické krizi nedokážou vydělat dost na to, aby se vrátili a začali opravovat své domy, které jim zničil džihád. A vláda v Damašku je pod západními sankcemi, nemá šanci jim nijak zásadně pomoci… Jak říkám, válka možná pomalu končí – nebo v to aspoň člověk může doufat – ale o to víc nyní vyniknou problémy, které konflikt až dosud svou naléhavostí překrýval.
V Damašku se už nebojuje, nicméně se má za to, že „poslední bitva vzplála“ nastane v Idlíbu. Kde jsou desetitisíce džihádistů a statisíce civilistů. Do toho řeči o inscenovaném „chemickém útoku“, které dají americkým jestřábům do rukou karty k zahájení masivní operace. Tak tedy jak?
Jak tedy jak? Vy se mě ptáte, jako kdybych o tom rozhodovala já… Ano, v posledních týdnech se podle prohlášení – především západních – politiků zdá, že ofenzíva proti Idlíbu coby poslední baště džihádu v Sýrii je na spadnutí. A syrská armáda zveřejňuje videa dlouhých kolon těžké techniky, které se prý přesouvají k Idlíbu. Jenže třeba respektovaný Robert Fisk z The Independentu už objíždí kolem jižní hranice Idlíbu a tvrdí, že viděl jen málo syrských jednotek, jako kdyby Damašek ofenzívu ani v plánu neměl. Čert aby se v tom vyznal. Jak už jsem naznačila, včera večer jsem dorazila do Aleppa, které s Idlíbem prakticky hraničí. Že je tu něco jinak než u Damašku naznačují početné vojenské check-pointy před městem, které u Damašku nebo v něm jsou už spíš výjimkou. A co víc, u Aleppa vojáci nemají červené barety, jako jejich kolegové ve vnitrozemí, ale pěkně zelené helmy, a ani samopaly nedrží halabala, ale připravené k palbě. Pak se ale nakonec dostanete do města a zjistíte, že je tu spousta neonů, určitě víc než v Damašku, pod oknem hotelu se točí jakési kolotoče, duní tu muzika a ulice jsou plné lidí – korzují, vysedávají po kavárnách, restaurace na první pohled z taxíku jsou narvané. Aleppo vždy slulo svým volnomyšlenkářstvím, ale taková „pohodička“ mě fakt překvapila. Prostě totální uvolněnost. Jako kdyby nějakou ofenzívu do oblasti, která je od místa, kde nyní jsem, fakt jen pár kilometrů vzdušnou čarou, ani nečekali. Zkrátka, zatím z toho všeho nejsem moudrá.
Ale na druhou stranu, čistě logicky opravdu platí, že pokud se Západ nemá historicky znemožnit tím, že slovně je odvážný a hrozí snad znovu úplným zničením Sýrie, tak musí následovat i nějaký konkrétní čin. Protože pokud zůstane jen u slov, bude pro srandu králíkům ještě víc. Jako že už je – jak jinak vnímat západní politiku, když si Al-Káida v Idlíbu před dvěma dny na mítincích slavnostně připomínala výročí teroristických útoků z 11. září a Washington ji přesto nyní hodlá v Idlíbu bránit „do rozbití Sýrie“? Takže osobně nějakou – a nevím jak velkou – válku kolem Idlíbu očekávám. Ale netuším, kdy vypukne – tedy, kdy Bílé přilby na povel ze Západu zveřejní své videonahrávky z „Asadova chemického útoku“, aby Západu poskytly záminku k útoku…
Koalice Turecka, Íránu a Ruska. Na čem se dohodla a co ji drží při sobě? A jinak… Evropané, Američané, Íránci, Turci, Číňané, Rusové… Jaký vztah mají obyvatelé „znovudobyté“ části Sýrie nyní k těmto entitám?
Ono by to bylo téma na tlustou knihu, ale obecně platí, že vámi zmíněné tři země drží pohromadě společné zájmy, ať už ekonomické, tak i politické, a společná snaha vytlačit USA z regionu a začít si ho – po dekádách americké nadvlády – „řídit“ po svém.
A co se týče sympatií nebo antipatií k těm kterým národům, tak nejjednodušším „měřítkem“ bude pro většinu Syřanů samozřejmě otázka, jestli ten který stát chtěl Sýrii zničit, nebo ji pomáhal zachránit. Přitom ale mám dojem, že Syřané umějí dobře rozlišovat mezi vládami jednotlivých zemí, které je chtěly zničit, a prostými občany, nebo třebas kulturou až pop kulturou. Chci říci, že nesouhlas s americkými administrativami – nebo až odpor vůči nim – neznamená, že si mladí přestanou oblékat roztrhané džíny a trička s anglickými nápisy…
Abychom se vrátili k „desetitisícům džihádistů a statisícům civilistů“… Asi je to hloupý dotaz, ale jakou moc si ona malá skupina může udržet nad civilisty? Je odněkud zásobovaná? Má tolik zbraní? Místní se jí bojí, či jsou jí loajální?
V první řadě je třeba v syrské válce definovat pojem „civilista“. Třeba ta slavná Syrská observatoř pro lidská práva (SOHR), která z britského Coventry roky zásobovala západní mainstream zaručenými zprávami o Asadových „zvěrstvech“, při určování počtů obětí ve válce používala kolonku „civilista (se zbraní)“, což byl cudný popis džihádisty. On není příslušníkem žádné státní armády, a tak vlastně civilistou opravdu je, takže to až taková lež není, ale zato jde o naprosté zkreslení situace. Protože pak samozřejmě vychází, že syrská armáda zabíjí v bojích výhradně „civilisty“ a džihádistu skoro žádného, protože takto striktně definovaná kolonka v těch statistikách dlouho snad ani neexistovala. Byl to jeden vedle druhého samý demokratický vousatý civilní feminista, ekolog a expert na gender studies s koránem (a zbraní)… Z podobných počtářských kejklů se pak odvíjely teze o tom, že „Asad bojuje proti vlastnímu národu, a ne proti Daeši“.
A k těmto džihádistům – odhady opravdu mluví asi o 50 tisících příslušníků tvrdého jádra Al-Káidy a dalších dvanácti obdobných skupin – je nutné přičíst jejich manželky, nebo lépe, jejich několik manželek, a k tomu houfy dětí. Takže každý ten jeden „bojovník za svobodu“ může být uváděn třeba jako „plus pět“ ale spíš jako „plus dvacet“. A k tomu v Idlíbu žijí lidé, kterým život podle středověkého výkladu islámu z různých důvodů vyhovuje. Jiné místo, kam by s takovými vizemi v hlavách mohli jít, v Sýrii už nemají, a tak zůstávají. A navrch džihád, po sedm let konfliktu štědře vyzbrojovaný a finančně podporovaný ze Západu, od Saúdů nebo od Turků, po stovkách a nejspíš už i po tisících zatýká ty obyvatele Idlíbu, kteří by chtěli z provincie odejít a vyhnout se tak ofenzívě, i za cenu, že se „usmíří s vládou“, jak se tu oficiálně říká jakémusi přiznání kapitulace. Právě tito lidé končí ale v džihádistických basách a nemá cenu si namlouvat, že v případě ofenzívy právě oni nebudou použiti jako lidské štíty pro džihád…
Účastníte se veletrhu v Damašku, kde, jak už psala média, jsou české firmy zastoupeny nejen propagačními letáky, ale i osobními delegacemi. Trhneme nějaký kšeft při rekonstrukci Sýrie? Přihlédnou zadavatelé zakázek k tomu, že jako jediní z EU jsme ponechali v Sýrii velvyslankyni? A co sankce, které nás při obchodu se Sýrií svazují?
Neúčastním se veletrhu, jen jsem se tam byla podívat. A na vaši otázku musím odpovědět, že samozřejmě netuším, jestli „trhneme nějaký kšeft“. Bylo by to samozřejmě fajn, ale na druhou stranu je naše vnitropolitická situace tak rozpolcená, že jedni by o vstup na syrský trh stáli, protože ve vzduchu létají stovky „rekonstrukčních“ miliard, a druzí, kteří neustále „svrhávají Asada“ a „zavírají naši ambasádu“, ve vzájemně výhodné pomoci Sýrii spatřují cosi strašidelného, cosi, čemu je třeba zabránit, i kdyby na tom měla naše země tratit. Ve výsledku tak vzniká neuchopitelná situace, kdy Česká republika udělá krok, po němž následují dva kroky zpět, přičemž absence skutečného ministra zahraničí i jasné koncepce české zahraniční politiky ničemu moc nepomáhá. Právě naopak.
Co se týče sankcí, je to všechno otázka vůle. Kdo chtěl obchodovat s Ruskem, ten si cestu mezi sankcemi našel, kdo chce obchodovat s Íránem, ten už si způsob našel také, pro Sýrii už západní koncerny, na něž by se sankce měly rovněž vztahovat, si jistě možnost našly také. Jen cestou přes Homs do Aleppa jsem zahlédla u dálnice nejméně čtyři fungl nové autosalony Dacia, a žádný škodovácký, například. Rumunsko tu mělo po celou dobu války otevřenou ambasádu stejně jako my. Takže asi platí, že stačí chtít. Otázkou ale je, jestli „naši“ opravdu chtějí. Nebo lépe, jestli ti, kteří chtějí, dokážou přetlačit ty, kteří nechtějí. A naopak, samozřejmě. Takže uvidíme.
(parlamentnilisty.cz, foto: Pixabay)
