Spím?
Vždyť nad tím přemýšlím, což ve snu nedělám.
Hmm. Je to jedno.
Oči jsou zavřené a přece si prohlížím modrý strop.
Je to divné, vždyť je tma jak v pytli, k tomu ty zavřené oči a přece ho vidím. Támhle to zedníci odfklákli. A tu pavučinu zítra vysa….fííííííííííííí!
Co to?
Kde je strop?
A pavučina s vycuclou mumíí mouchy?
To, to, to je ….. Slunce!
Fííííííííí!
Houby Slunce, celé miriády sluncí a se svými planetami, jejich měsíci, asteroidy, kometami i vším vesmírným prachem.
Fíííííí.
Protahuje se mi obličej. Celá se prodlužuji a trošičku to tlačí.
To je nádhera! To jsou galaxie a mlhoviny, jak je snímá Hubbl. Jenže těch barev je víc. Mnohem víc. Jak se ty barvy jmenují? Nemají pojmenování. A toho světla kolem!
Fíííííííí.
A jsou fuč. A další a další. Uvědomuji si, že vidím všechno kolem sebe naráz, jako bych se dívala na jedno jediné místo, ale přitom tak vidím vše. A dokonale zaostřené. Není nic jako nejasné či rozmazané a přitom ta rychlost je neuvěřitelná. Jak ve Star Treku, když zapnuli superpohon. Jen žádné protáhlé šmouhy, ale ostré body. Jistě zatraceně větší než rychlost světla. A snad i rychlejší než čas, protože čas je ….. Čas není!
Jsem už někde na druhé straně vesmíru, jen nevím kterého. Nezajímá mě to. Přitom zcela přesně vím, kde mám tělo. Vím, stačí se jen ohlédnout dolů. Ale ještě nechci, protože je to nádh……fííííííííí.
Už zase koukám na odfouklou omítku.
Co to bylo?
Nejúžasnější zážitek!
(myslenkyocemkoli.blogspot.com, foto: Pixabay)
