Signál vnitřní nejednoty
Co se týká Saúdské Arábie, Zakaria předně připomíná, že novinář Chášakdží býval součástí saúdského establishmentu. Nešlo sice o člena královského dvora, ale měl dobrý původ a konexe, poukazuje politolog. Dodává, že novinář pracoval v předním saúdském deníku i pro přední příslušníky královské rodiny.
Zakaria se sám s Chášakdžím poprvé setkal před 14 lety, kdy ho novinář doprovázel při jeho pobytu v Rijádu a Džiddě. Tehdy pracoval po prince Turkího aj-Fajsala, dlouholetého šéfa saúdské rozvědky, který tehdy působil jako velvyslanec v Británii a později ve Spojených státech, vysvětluje komentátor. Poukazuje, že Turkí je jedním ze synů krále Fajsala a patří tedy k nejvýše postaveným šlechticům.
Chášakdží byl už tehdy liberál a reformátor, ale jeho přístup byl vždy umírněný a postupný, protože se obával, že překotné reformy by mohly být rozvratné, uvádí Zakaria. „Líbilo by se mi, kdyby moje vláda podnikala tvrdší kroky proti extremistickým živlům,“ cituje novinářova slova z roku 2005. Dodává však, že zároveň Chášakdží prezentoval obavy, že rychlý postup by mohl rozbít saúdskou společnost.
Při sledování přístupu saúdského korunního prince Mohammeda bin Salmána, který kombinuje autoritářství s reformami, se Chášakdží stával kritičtější, ale nikdy se nestal radikálem, zdůrazňuje politolog. Pokládá otázku, proč byl tedy považován za takovou hrozbu.
Možný důvod vidí komentátor v tom, že novinář byl uznáván saúdským establishmentem. Odkazuje na závěry politologa Tareka Masúda z Harvardovy Univerzity, podle něhož Chášakdžího případ může signalizovat existenci větší nespokojenosti v saúdském establishmentu, než se dosud předpokládalo.
„Pokud tomu tak je, je to důležité,“ píše Zakaria. Zmiňuje známého politologa Samuela Huntngtona, který ve svém výzkumu o kolapsech autoritářských režimů zjistil, že jim téměř vždy předchází schizma v rámci vládnoucí elity.
Historicky si Saúdská Arábie udržuje stabilitu, jelikož jde ve skutečnosti o patronátní, nikoliv politický stát, konstatuje politolog. Vysvětluje, že monarchie se typicky vypořádává se svými kritiky a nespokojenci tím, že si je koupí, což platí především o radikálních klericích.
Tato strategie byla naposledy opět uplatněna pro arabském jaru, kdy masivní posílení dotací pro občany zvýhodnilo vládní zaměstnance, poukazuje komentátor. Dodává, že opatření mělo kýžený efekt, a tak může poučení z arabského jara znít, že úplatky fungují mnohem lépe než represe – stačí srovnat saúdský postup s tím v mubárakovském Egyptě či asadovské Sýrii.
„Přesto MBS, jak je saúdský korunní princ znám, zjevně mění tento patronátní model a přibližuje ho politickému státu,“ pokračuje Zakaria. Konstatuje, že Salmán mísí ekonomické, společenské a náboženské reformy se stále větší mocenskou kontrolou, zásahy proti obchodníkům, vězněním aktivistů, útoky na nové platformy a nyní zřejmě i zabíjením novinářů.
USA sekundují Rijádu
Ponecháme-li stranou amorálnost a bezohlednost, podobné akce přispívají z dlouhodobého hlediska ke vzniku nestability, varuje politolog. Připomíná, že v Egyptě se neudržel Husní Mubárak a v Sýrii přežívá Asad za strašlivou cenu a přeměnil téměř celou zemi v prach.
Je paradoxní, že Salmán je silně protiíránský, ale nejvíce připomíná právě někdejšího íránského vládce Šáha Pahlavího, reformátora, který byl rovněž despotou a těšil se přízni západních elit, uvádí Zakaria. Zdůrazňuje, že Salmán je komplikovaná postava, jelikož v některých oblastech posouvá Saúdskou Arábii kupředu, ale v jiných utužuje represe.
Co se týká širší otázky zahraniční politiky Spojených států, ta by podle politologa neměla být založena na osobní přízni. Světonázor současného prezidenta Donalda Trumpa ovšem zřejmě silně vychází z jeho sympatiím a antipatiím vůči ostatním politikům, ať již jde o Kim Čong-una, Angelu Merkelovou či právě Mohammeda bin Salmána, naznačuje Zakaria. Dodává, že na Blízkém východě to má za následek, že americká zahraniční politika slepě sekunduje Saúdské Arábii.
Washington pouze sleduje a fakticky podporuje Rijád při stupňování války v Jemenu, blokádě Kataru, sporech s Tureckem a praktickém únosu libanonského premiéra, přičemž všechny tyto akce v širším smyslu neuspěly, deklaruje komentátor. Tvrdí, že americká politika vůči Blízkému východu by měla odrážet zájmy a hodnoty USA, nikoliv se plně ztotožňovat s jednou zemí.
„Historicky to znamená být čestným prostředníkem, respektovaným všemi velmocemi,“ podotýká Zakaria. Vysvětluje, že toto umožnilo Henrymu Kissingerovi vést kyvadlovou politiku a vytrhnout Egypt ze sovětského tábora a někdejšímu prezidentovi USA Jimmynu Carterovi uzavřít dohody z Camp Davidu.
Z tohoto důvodu američtí prezidenti Bill Clinton, George W. Bush i Barack Obama nabádali arabské spojence USA k realizaci zásadních politických reforem, připomíná politolog. Dodává, že to ovšem vyžaduje opatrnost, promyšlenost a vysoce kvalitní diplomacii. To je cena za pozici vůdce svobodného světa, kterou však zřejmě Spojené státy nedávno opustily, uzavírá Zakaria.
(eurozpravy.cz, foto: ABC)
