Část I.
Ultimátum A. Merkelové a jeho dopady na politické scéně
Dne 21.11.2018 proběhla v Berlíně konference pořádaná nadací Konráda Adenaura na téma
„Parlamentarismus mezi globalizací a národní suverenitou”, na které prohlásila A. Merkelová podle doslovného citátu německého deníku Die Welt, že “Národní státy dnes musí – říkám, měly by dnes být ochotny odevzdat suverenitu. Ale to přirozeně řádným postupem,” jak připustila Merkelová. Toto prohlášení vzápětí podpořil i E. Macron jako představitel 2. nejsilnější země v EU po Brexitu.
Tento její výrok byl hodnocen ze strany některých politiků u nás, především pak z SPD, jako nehorázné zasahování do našich vnitřních záležitostí, a to představitelkou země, která se významně zasloužila o rozpoutání 1. sv. války a rozpoutala pak 2. sv. válku.
Když na projekt globalistů prosazovaný Bruselem na přeměnu EU na jedinou Euroříši jako přestupní stanice k Evropskému islámskému chálifátu upozorňovala s předstihem část alternativy u nás, byla mainstreamem označována za cizí agenty, informace za hoax atd. Když s realizací první etapy tohoto projektu (spolu se souběžnou podporou a organizací islamizace Evropy) přijde sama A. Merkelová, mainstream mlčí a stejně tak i eurohujeři, sluníčkáři a další „eurovlastenci“.
Z hlediska dopadů tohoto ultimáta není pochyb o tom, že:
Na mezinárodní scéně toto ultimátum (spolu s následným podpisem Německo-francouzské smlouvy o užší vzájemné spolupráci) přispěje k rozdělení EU minimálně na 2 části, příp. pak přímo k odchodu části členských zemí z tohoto uskupení;
na naší tuzemské scéně krom debat, zda máme usilovat o náš vstup do „tvrdého jádra“ EU s 1. rychlostním stupněm (a tedy se zrychleným odevzdáním zbytku naší státní suverenity, s likvidací našeho státu, s naší islamizací a likvidací našeho národa, jazyka a kultury) či zda máme zůstat v části EU s 2. rychlostním stupněm (se stejnými cíli, avšak s pomalejším postupem k jejich dosažení), přichází stále více našich občanů k poznání, že namísto toho je třeba z EU odejít.
Je třeba připomenout, že toto ultimátum A. Merkelové (spolu s pozdějším podpisem německo-francouzské smlouvy) přichází do již dříve vybudovaného prostředí v členských zemích EU, které je založeno na nezpochybňování členství jednotlivých zemí v EU ani činnosti této organizace.
V důsledku tohoto ultimáta a zmíněné německo-francouzské smlouvy dochází tak k opětovnému nastolení zásadních otázek, především pak:
Zda chtějí žít naši občané v postupně islamizované euroříši či nadále v národním státě se svým jazykem, kulturou, náboženstvím, dějinami atd.;
zda máme jako stát i nadále automaticky přebírat různé (často nesmyslné či pro nás omezující) zákony, vyhlášky a předpisy EU a zařazovat je do naší legislativy či zda máme tuto praxi odmítnout;
zda máme být nadále montovnou Evropy, či zda se máme vrátit k pro nás výhodnější vlastní produkci výrobků s vyšší přidanou hodnotou a k jejich exportu vlastními silami tak, jak tomu bylo do r. 1989;
zda chceme být i nadále krmelcem Evropy či zda se chceme znovu postavit na vlastní nohy a vrátit se z kategorie rozvojové země, kam nás přeřadila americká investiční banka J. P. Morgan na jaře 2017, zpět do kategorie středně rozvinuté průmyslové země, kde jsme byli v mezinárodních statistikách vedeni od vzniku Československé republiky v r. 1918;
zda chceme být nadále potravinově závislí (aktuálně cca ze 60 % na dovozech potravin často mizerné kvality a vysoké ceny ze zahraničí) či zda chceme obnovit naši potravinovou soběstačnost;
zda chceme pokračovat ve stávající praxi, v jejímž důsledku v naší zemi:
– jsou nízké mzdy a platy, nízké důchody;
– nejsme schopni dosáhnout ani vyrovnaného rozpočtu, natož rozpočtového přebytku,
– dochází k našemu neustálému zadlužování, ač se přitom holedbáme vysokým růstem HDP, které ovšem vzápětí necháme ve stamiliardové výši ročně odtékat do zahraničí;
zda chceme obnovit naši ekonomiku a zásadním způsobem omezit odliv zisku vytvořeného našimi pracovníky do zahraničí (a tedy srovnat nás hrubý národní důchod s vytvářením HDP), zvýšit mzdy a platy pracovníků, jakož i důchody našich seniorů na úroveň srovnatelných zemí EU;
zda chceme i nadále trpělivě snášet nespravedlivé rozdělování vytvářených výsledků naší práce či zda chceme provedení změn směrem k ekonomické demokratizaci a k vytvoření předpokladů pro hmotnou zainteresovanost zaměstnanců na výsledcích jejich práce (obnova družstev všeho druhu, vytváření podniků se zaměstnaneckými akciemi atd.);
zda chceme, aby někteří naši představitelé a podnikatelé se nadále zaměřovali na dotace a na následné dobývání renty z těchto dotací nebo zda se chceme vrátit zpět k vytváření zisku z výroby a služeb všeho druhu se snahou o jeho uchování doma a o jeho spravedlivější rozdělování. Jinými slovy, zda chceme i nadále setrvat v korupčním prostředí vytvářeném cíleně EU či zda se chceme vrátit a nadále spoléhat na naši vlastní práci a na naše schopnosti.
A tak by bylo možné dále pokračovat.
V této souvislosti je ale třeba uvědomit si, že EU se svými předpisy vytváří prostředí, kde naznačené změny realizovat nelze. A je na občanech, aby si řekli, co dále chtějí.
Není to tedy záležitostí A. Merkelové, ačkoliv ta usiluje o to, aby dále rozhodoval o nás a našich dalších osudech a životní úrovni pouze Brusel (či dokonce ona sama), fakticky ale loutkovodiči stojící za vedením EU.
Rozhodnutí v této věci zcela zásadního významu je výlučnou věcí našich občanů.
Ultimativní požadavek A. Merkelové, aby se národní státy, včetně ČR, vzdaly své (zbývající) suverenity tak opět otevřel otázku skutečných cílů EU, slibované leč nenaplněné prosperity pro občany ČR (či jejich převážnou většinu), nám předurčeného podřízeného postavení v této mezinárodní organizaci, způsobu fungování a nedemokratického rozhodování v EU a v jejích orgánech. A především nevratných důsledků takového rozhodnutí pro náš národ a jeho další existenci.
Pokud jde o zmíněný požadavek A. Merkelové na definitivní odevzdání suverenity národních států Bruselu, vyplývá z něj, že se s ním obrací na parlamenty členských států EU.
Je proto nanejvýš vhodné připomenout jak poslancům, tak i občanům ČR, že poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (a podobně ani poslanci v jiných zemích) k tomu nejenže nejsou oprávněni, nýbrž že takový krok z jejich strany by byl vlastizradou (v ČR podle § 309 a násl. trestního zákoníku a tedy trestným činem rozvracení republiky podle § 310 téhož zákoníku, kdy již jeho příprava je trestná).
Z uvedeného vyplývá, že jediným, kdo by mohl o odevzdání suverenity našeho státu do Bruselu rozhodnout, jsou občané-voliči, nikoliv sám parlament či dokonce jen vláda.
Je proto třeba, aby naši občané byli nejen informováni o celé záležitosti, nýbrž i o svých právech v daném případě a aby požadovali od našich poslanců a vlády jednoznačné vyjádření k dalšímu postupu, neboť nelze rozumně předpokládat, že tento problém „časem sám vyhnije“ a zmizí. Při dosavadní praxi v Poslanecké sněmovně nelze ale ani vyloučit, že poslanci navyklí kývat na cokoliv, co přijde z Bruselu, zamýšlejí postupovat obdobně i v tomto případě, aniž si uvědomují vážnost situace a následky z toho pro ně plynoucí. Jedná se totiž o požadavek na zrušení našeho státu a státní moci, jejichž důsledkem bude mimo jiné následná islamizace a zánik našeho národa. Nebude totiž již dále státní moci, která by ho chránila.
Je třeba si v této souvislosti též uvědomit, že EU sama žádnou faktickou suverenitu jako stát nemá. EU není dosud státem, je stále pouhou mezinárodní organizací, což jí dávají v poslední době najevo i v USA, kdy např. při pohřbu G. W. Bushe staršího byl upraven příslušný protokol tak, že představitel EU byl z dřívějšího čelného místa při podobných akcích přeřazen až na konec celého diplomatického sboru jako zástupce organizace či spolku, nikoliv tedy jako zástupce, resp. velvyslanec státu.
To je tedy i jeden z důvodů, proč EU usiluje o předání suverenity jednotlivých členských států, aby tímto aktem tuto suverenitu jako stát nabyla sama. Věc je jednoduchá. Pokud se obyvatelé členských zemí EU suverenity svých zemí nevzdají, nemůže ji EU namísto těchto zemí nabýt a nemůže se tedy ani stát státem v pravém slova smyslu. I nadále zůstane pouze mezinárodní organizací.
Nebezpečí, na které je ale třeba upozornit, spočívá v tom, že EU a konkrétně A. Merkelová v současnosti očekává od parlamentů členských zemí, že odevzdání suverenity (a tím i faktické zrušení svých států) provedou samy, bez vědomí a souhlasu svých obyvatel.
To je věc nepřípustná a občané u nás musejí nejen vědět o tomto nebezpečí, nýbrž mu začít i čelit. Doba před volbami do Evropského parlamentu je k tomu mimořádně vhodná, krom toho nelze tuto záležitost odkládat i z důvodu, aby se naši poslanci nedopustili vlastizrady. Mlčení ze strany našich politiků v této věci totiž nevěstí nic dobrého…
2. Díl:
Občané ale nemohou připustit, aby pár desítek přisluhovačů cizím zájmům u nás, které jsme si neprozřetelně v minulých volbách zvolili, zaprodalo zájmy našich občanů a našeho státu, jakož i jeho likvidaci do rukou nositelů a realizátorů těchto cizích zájmů. Teď již totiž jde skutečně o všechno! Teď jde o podstatu našeho dalšího bytí!
V souvislosti s požadavkem A. Merkelové je třeba nejprve si uvědomit, že:
státní suverenitu mají historicky podle platného mezinárodního práva národní státy;
k této suverenitě patří i území příslušného národního státu;
EU je stále jen mezinárodní organizace, která nemá žádné vlastní území ani národ a tedy ani suverenitu, aby se mohla stát státem (Euroříší);
pokud členské země vyhoví požadavku A. Merkelové, pak dojde k tomu, že:
– odevzdanou suverenitu (a tím i s ní související území) příslušného státu nabyde EU, zatímco dotyčný národní stát ji ztratí a přestane být státem;
– občané takového státu ztratí ochranu státu, národ se stane pouhým národnostním etnikem určeným plánovitě k likvidaci jeho promícháním s dovezeným muslimským obyvatelstvem z Blízkého a Středního východu a z Afriky za účelem vytvoření nové světle hnědé rasy s průměrným IQ 90 podle plánu Coudenhove-Kalergiho, který převzali do svého projektu světoví globalisté;
je proto nesmyslné stanovisko eurohujerů a jim podobných ohledně naplnění podoby Evropy plánované světovými globalisty coby nositeli konceptuální moci jako jediného státu (a tedy její „záchrany“) na úkor národních států. Jde o to, že Evropa ani EU (na rozdíl od národních států) jako stát nikdy neexistovala a nelze tedy zachraňovat něco, co nikdy neexistovalo. Není ani proč to zachraňovat, zvláště jestliže si uvědomíme, že připravovaná Euroříše má být jen přestupní stanicí do Evropského islámského chálifátu. A pokud v něm někteří naši občané chtějí žít, nechť se do příslušných muslimských zemí odstěhuji a nezatahují do svých libůstek celý náš národ;
mnozí naši politici, kteří prosazují nezpochybňování naší účasti v EU, se tak nejpozději v souvislosti s tímto ultimativním požadavkem A. Merkelové dostávají na rozcestí, z něhož vedou pouze 2 cesty, a to tento požadavek A. Merkelové:
– odmítnout (pak ale budou dost obtížně moci dále prosazovat nezpochybňování naší účasti v EU, neboť by ztrácelo smysl) nebo
– podpořit, což znamená, že tak současně zpochybňují naší státní suverenity, což je ve svých důsledcích páchání vlastizrady podle § 309 Trestního zákoníku a dále (§ 310 Rozvracení republiky a § 315 Zneužití zastupování státu), kdy trestnou je již i samotná příprava.
Celá situace již není totiž dále o tom, že my jsme občany České republiky, která je členem mezinárodní organizace pod názvem EU. Podle tohoto požadavku A. Merkelové je to nově již o tom, že Česká republika má být zrušena a její občané se mají stát za blíže neupřesněných podmínek (a bez státní ochrany) členem Euroříše, jež má být v blízké budoucnosti přeměněna v Evropský islámský chálifát. Jde tedy o další postupný krok dlouhodobého plánu světových globalistů realizovaného prostřednictvím jejich nástroje, kterým je EU. V tomto případě tedy nemá ani parlament (ani vláda či prezident) právo rozhodnout o odevzdání naší suverenity EU a tím i o definitivní likvidaci našeho státu (a v jejím dů-sledku i naší státnosti, našeho národa, jazyka, historie atd.). Odevzdat státní suverenitu v celém rozsahu funkcí a úloh státu znamená podřídit svoje životy zcela cizí (a navíc ještě) nadnárodní moci, což znamená konec demokratického právního státu, zničení vlastního národa ve prospěch cizích politických a ekonomických sil a ve prospěch utvářející se světové vlády. Znamená to i ztrátu našeho historického území. Pokud zastánci odevzdání státní suverenity u nás žijí v chimérické představě, že
tímto postupem se dostaneme do lepšího světa;
budeme žít ve svobodné společnosti a blahobytu;
plánované evropské impérium má dostat přednost před demokratickým národním státem;
je třeba tyto představy v diskuzi vyvrátit.
Jak již bylo naznačeno v předchozí části, Angela Merkelová nepřímo naznačila, kdo má být v členských zemích tím, na koho se fakticky obrací s požadavkem na provedení tohoto kroku (vlastizrady). Tímto adresátem jsou parlamenty jednotlivých členských zemí EU, tedy i ČR, v nichž hlasují občany zvolení poslanci a senátoři, kteří již uvykli tomu, že zákony a vyhlášky z EU jsou nadřazeny našimi zákonům. Hlasují o nich tedy mechanicky, bez většího uvažování a studování předkládaných podkladů. Proč také, za dané situace?
Vnucuje se tedy otázka, zda budou poslanci a senátoři schopni vůbec rozlišit a uvědomit si, že v tomto případě jde o něco kvalitativně jiného. Uvědomit si včas:
co se od nich v tomto případě vůbec požaduje, o čem by to měli vlastně rozhodovat;
že jim samotným takové právo nepřísluší, neboť nejde o zákony či vyhlášky EU, nýbrž o další existenci ČR a našeho národa jako takových;
že v tomto případě musí rozhodnout sami občané ČR, nikoliv tedy parlament;
že za tímto účelem musí parlament a vláda nejprve občany řádně informovat, a to včetně všech důsledků z toho pramenících.
Jde o otázky zcela zásadního, klíčového významu pro další existenci našeho státu a našeho národa a jeho kontinuity.
Již ta skutečnost, že o celém ultimátu A. Merkelové je (nejen) u nás nápadné ticho, vzbuzuje silné podezření o tom, kam řešení celé věci směřuje a vyvolává nutně apel na občany, aby se začali celou záležitostí v zájmu svém a svých rodin urychleně a intenzívně zajímat.
Od politických stran (zejména těch parlamentních) toho občané příliš mnoho čekat nemohou, jsou to bez výjimky strany prosystémové. Tedy strany fungující v rámci nastaveného systému (pravidel hry) skutečnými vlastníky EU v zákulisí, kteří jsou skutečnými loutkovodiči bruselského vedení EU.
S ohledem na uvedené skutečnosti je tedy třeba, aby jak občané, tak zejména skutečná alternativa na naší politické scéně začali naléhat na urychlené uspořádání celonárodní diskuze na tato témata:
Naše členství v EU a jejich nevýhodé důsledky pro nás;
fungování EU jako celku v praxi a její další směřování, a to včetně její zatím skrytě plánované konečné podoby;
ztráta demokratických principů EU a probíhající změny jejího charakteru;
velmocenská politika EU;
islamizace Evropy organizovaná a podporovaná EU;
další postup ze strany ČR vůči EU;
naše iniciativy směřující k dohodě zemí V4+ o společnému postupu vůči EU;
a to ještě před blížícími se volbami do Evropského parlamentu.
Hlavní témata této celonárodní diskuze by se měla stát i hlavními programovými body pro tyto eurovolby. Kromě toho je nezbytně nutné, aby občané dali jasně najevo, že rozhodujícím činitelem v tomto případě jsou oni sami a nikoliv parlament, a to i s přihlédnutím k tomu, jak špatně (pokud vůbec) hájí parlament jejich, tedy české národní, zájmy v praxi.
Občané ale nemohou připustit, aby pár desítek přisluhovačů cizím zájmům u nás, které jsme si neprozřetelně v minulých volbách zvolili, zaprodalo zájmy našich občanů a našeho státu, jakož i jeho likvidaci do rukou nositelů a realizátorů těchto cizích zájmů. Teď již totiž jde skutečně o všechno! Teď jde o podstatu našeho dalšího bytí!
Současně je žádoucí, aby představitelé parlamentních stran v ČR, které podporují předání svrchovanosti našeho státu do rukou Bruselu, předstoupili před veřejnost a předložili argumenty k tomu, že jimi zamýšlená vlastizrada je jediná alternativa pro život našich občanů, našich dětí, vnoučat a pro naši budoucnost jako takovou.
V první části jsem se zmínil o 3 variantách možného způsobu řešení (tj. účast v rychlejší části EU na cestě do chálifátu, účast v pomalejší části EU na cestě do chálifátu, či odchod z EU).
Pro úplnost se ještě zmíním o teoreticky možném 4. způsobu řešení, který je založen na představě o možné reformě EU (nezaměňovat s její nic neřešící formální reorganizací). Ve snaze odložit řešení se k ní upíná u nás stále dost občanů i politiků.
Považuji tedy za potřebné věnovat této variantě několik poznámek, jak následuje:
Pokud by měla být tato varianta uchopitelná, znamenalo by to nutně zásadní změny v dlouhodobých plánech světových globalistů. Znamenalo by to zcela jiné konečné uspořádání Evropy a jejích zemí než to, o které usilují globalisté. Znamenalo by to, že členské země EU budou i nadále a trvale existovat. Znamenalo by to konec snu o Euroříši a o její další plánované transformaci na chálifát. Znamenalo by to konec islamizace Evropy. Opravdu si někdo myslí, že to globalisté v rozporu se svým projektem připustí?
Je třeba si uvědomit, že má-li se stát EU z mezinárodní organizace státem, musí získat suverenitu od členských zemí, a to na jejich úkor. Znamená to likvidaci členských zemí EU a promíchání jejich národů s účelově navezeným muslimským obyvatelstvem. Znamená to konec Evropy národních států tak, jak ji známe, konec její historie, umění, kultury a zvyklostí v jejích členských zemích. Znamená to konec jazyků těchto členských zemí. Znamená to též definitivní zánik naší vlasti, tj. ČR. Znamená to unifikaci podmínek k dalšímu životu, a to ještě podle dovezených pravidel, která jsou vesměs o celá staletí za vývojem v Evropě (viz právní řád šaríja, ale i další, např. hygienické návyky atd.). Znamená to též konec demokracie, a to i té formální. Je tedy zřejmé, že odevzdání státní suverenity členských zemí Evropské unii nemůže naprosto přicházet v úvahu. Každopádně je ale třeba, aby se naši občané na toto téma vyslovili, a to na základě pravdivých a nezkreslených informací a bez obvyklé manipulace ze strany mainstreamu a mnohých našich politiků.
Jak z výše uvedeného vyplývá, záměry globalistů (podle bodu 1/) a zájmy členských států EU (podle bodu 2) se dostávají do zásadního rozporu, který je třeba prvoplánově vyřešit, a podle výsledku by měly členské země EU (zejména pak V4+) dále postupovat při řešení dalších níže uvedených problémů, pokud jim ovšem již není jasná celá podstata problému a chtějí dále ztrácet čas, kterého se jim již nyní nedostává.
Některé země EU (zejména ty země, které mají tvořit „pevná jádro“ EU s 1. rychlostním stupněm), jsou v pokročilém stavu své islamizace, jejíž odstranění bude již velmi obtížně řešitelné, pokud se o ně ještě vůbec pokusí. Zatím se o to v těchto zemích ale nikdo nesnaží. Krom toho nejsme v EU pro západoevropské země rovnými partnery, byli jsme koncipováni do úlohy rozvojové země a také tak fungujeme.
Za daných okolností nelze proto dále uplatňovat zásady týkající se:
volného pohybu zboží a služeb – výhodné zejména pro zřizování cizích montoven u nás, pro bezcelní dovozy zboží do naší země, a to s omezenou či žádnou kontrolou;
jeho kvality (poskytuje tedy převážně jednostranné výhody pro cizí kapitál);
volného pohybu kapitálu – na němž opět profituje téměř výlučně Západ (viz nadměrný a prakticky nezdaněný odliv zisků z ČR);
volného pohybu osob – vážně stojíme za daných okolností o to, aby islamisté včetně teroristů měli volný přístup do naší země a pohyb u nás?
Když tyto dosud často bezmyšlenkovitě uplatňované zásady zvážíme, přijdeme na to, že doba se natolik změnila, že je třeba začít prosazovat zcela jinou politiku, a to: „Czech Republic first!“.
Je pak ale zcela nejasné, proč bychom měli nadále usilovat o setrvání v EU. Bude tedy nezbytně nutné zachránit alespoň část Evropy na stávajících křesťanských základech, konkrétně tedy na bázi V4+, k níž budou mít možnost připojit se i další země, které nejsou dosud masově islamizovány, či které si s domácí islamizací budou nejprve schopné poradit. Tyto země po svém odchodu z EU se mohou na základě smlouvy sdružit do Konfederace nezávislých středoevropských zemí, kdy jim zůstane jak státní suverenita, tak i další práva z toho odvozená, vč. státní příslušnosti občanů těchto zemí.
Ztratili jsme již různým otálením a přešlapováním příliš mnoho času a může se stát, že dalším odkládáním řešení tohoto zásadního problému dojde v mezidobí k naší islamizaci, která již skrytě začala probíhat a pak již bude na cokoliv pozdě, stejně jako je tomu v některých zemích západní Evropy. Vážně to chceme riskovat, vážně snad i za těchto okolností chceme dále vyčkávat? Máme na to ještě vůbec čas a právo s ohledem na to, co všechno již nyní riskujeme?
Přitom to není nic proti spolupráci evropských zemí, ale na principu „já pán – ty pán“ (tedy za podmínky vzájemně výhodné spolupráce) a v našem případě na našich křesťanských základech.
Při rozhodování o variantě dalšího postupu je tedy třeba nepodléhat iluzím a jasně vidět, že skuteční vlastníci EU či loutkovodiči dirigující vedení EU žádné zásadní změny v EU nepřipustí, nanejvýš tak „přemalování vývěsního štítu“. Celá EU nebyla totiž od počátku budována kvůli zpočátku deklarovaným líbivým cílům pro její obyvatele, nýbrž za účelem dosažení cílů globalistů. Čím dříve to naši občané pochopí, tím lépe pro naprostou většinu z nás.
Je proto otázkou, zda má smysl a zda je rozumné dále odkládat zásadní řešení, a to pod jakoukoliv záminkou.
(zdroj: e-republika.cz, foto: archiv)
