V nové studii zveřejněné, tým oceánografů a glaciologů rozvinul novou vrstvu pochopení ledovců přílivové vody – ledovců, které končí v oceánu – a jejich dynamických procesů.
“Opravdu jsme zjistili, že tavenina, která se děje, se dramaticky liší od některých předpokladů, které jsme měli,” říká Twila Moonová, glaciologistka národního centra pro údaje o sněhu a ledu na University of Colorado-Boulder, která byla zapojena se studií.
Některá z těchto otelících a ledovcových tavenin je běžným procesem, kterým ledovce procházejí během sezónních přechodů ze zimy do léta a dokonce i přes léto. Oteplování podnebí však urychluje tání ledovce po celém světě, potenciálně prostřednictvím tání po povrchu ledovce, ale také pod vodou.
Ledovce mohou zasahovat stovky metrů pod povrch, vysvětlil Ellyn Enderlin, glaciolog na Boise State University, který se studie nezúčastnil.
Nalezení vyšších rychlostí tání ponorky nám říká, že „ledovce jsou mnohem citlivější na změnu oceánu, než jsme si mysleli.“ Porozumění procesům tání a přesný výpočet množství taveniny je zásadní pro plánování zvyšování hladiny moře.
“Jsme prostě skvěle motivováni, že to dokážeme,” říká vedoucí David Sutherland, oceánograf na University of Oregon. “Nebyli jsme si stoprocentně jistí, že to bude fungovat.”
Dlouhodobé sledování specifických ledovců může vědcům – a studentům středních škol – poskytnout představu o tání vyvolané změnou klimatu. Studenti na peterburgské střední škole poblíž LeConte Bay začali sbírat údaje o poloze terminálu ledovce v roce 1983.
Jejich zmínka o ústupu ledovce před několika lety upozornila vědce na University of Alaska Southeast, aby vzbudil zájem o lepší porozumění tání na ledovci.
Měření teploty tání ledu
LeConte byl ideální ledovec pro studium, protože je opravdu přístupný pro ledovcový příliv, řekl Sutherland.
V rámci složitého prostředí vyžadoval projekt tolik řádků dat, že týmy oceánografů a glaciologů shromažďovaly data současně na ledovci.
Výpočet rychlosti tání ledovce vyžaduje více jemnosti než měření tání ledové kostky ve sklenici vody.
U ledovců musíte vědět, jak rychle se led dostává do fjordu a jaký je poměr tání a jaký podíl se rozpadá nebo oteluje.
Bylo to „docela jednoduché v mé hlavě a znělo to dobře na papíře,“ směje se Sutherland. Ale navigace lodí do fjordu, kde ledovec LeConte sklouzává do moře, je v dobrý den složitá.
Vědci strávili týdny na palubě lodi prací 24 hodin denně, přičemž každý vědec vykonával 12 hodinové směny.
A co další ledovce?
Úspěch nové metody „otevírá dveře vědcům k tomu, aby to dělali po celém světě,“ říká Sutherland.
Konkrétně by se poznatky z výzkumu na ledovci LeConte na Aljašce mohly použít ke studiu ledovců v Grónsku a Antarktidě. “Tavení ponorky může být důležité všude,” říká Enderlin.
Pouze 50 z přibližně 100 000 ledovců na Aljašce jsou ledovcové vody a jsou jedny z největších.
Tyto „ledovce se mohou měnit mnohem rychleji než ledovce v údolí, protože se dějí přesně tam, kde ledovec teče do oceánu,“ říká Amundson.
Grónsko má převážně masivní ledovou plochu, má asi 200 výstupních ledovců, ale voda je mnohem chladnější ve srovnání s teplotou v zálivu LeConte.
Aljašské ledovce se primárně potýkají s povrchovou taveninou, protože jen málokterý končí v oceánu, řekl Rignot.
Grónsko zažívá povrchové tání i tání ledovcovými přílivovými ledovci.
V Antarktidě je toto ponorkové tavení jediným druhem tání ledu, takže pochopení procesů mimo Aljašku je důležité.
(NG, ceskoaktualne.cz, foto: AP)
