Domácí skřet na posteli
Ve stavu mezi spánkem a realitou, když už je člověk při vědomí, ale mozek již (nebo stále ještě) přenáší sny, se dva obrazy překrývají: lidé jasně vidí obvyklý nábytek v místnosti a jsou si jisti, že nespí, ale najednou se ve známých dveřích objevuje děsivá černá silueta. Takové halucinace se nepovažují za duševní poruchu a nevyžadují léčbu. Někdy jsou však doprovázeny spánkovou paralýzou, kdy člověk ovládá pouze pohyby očí, ale ostatní tělo ho neposlouchá. Úplná nehybnost dělá noční vidění ještě zlověstnější.
Ke spánkové paralýze často dochází u různých neurologických onemocnění, jako je například narkolepsie (neschopnost zůstat dlouho vzhůru a upadání do spánku i při běžné činnosti). Nicméně tento stav sám o sobě, i když je doprovázen „mystickými vizemi“, je zcela neškodný.
Příběhy o zlých domácích skřítcích, poltergeistech, démonech, kteří v noci děsí majitele domu, kteří jim v něčem nevyhověli, jsou vysvětleny právě halucinacemi během usínání a probouzení.

„Myslela jsem si, že přišel dědeček“
Jekatěrina Berňak spánkovou paralýzu a s ní spojené halucinace zná už od dětství: téměř každý měsíc viděla ve dveřích muže v klobouku. Káťa si myslela, že k ní chodí mrtvý dědeček – vždycky měl stejný klobouk. Později na to pozapomněla: „Zdálo se mi to.“ Ale ve studentských letech se paralýza vrátila.

„Probudím se a vidím celou místnost, jako by to bylo ve skutečném životě. Všechno chápu a uvědomuji si vše. Pak se mi ale v uších ozve divoký hukot, jako obrovský roj včel. Tělo začne vibrovat a nemůžu se pohnout. Mám hrozný strach. Potom přijde černý člověk. Tato postava mých snových halucinací se nemění. Je to hubený černý člověk s velmi dlouhýma rukama a nohama – někdy je sám, někdy je jich několik.
Vyleze mi na postel a šlape po mně dolů po nohách a zase zpět ke tváři – jako by kočka šlapala na přikrývku. Pak si na mě sedne, drží mi ruce za hlavu a tlačí na čelist, aby mi otevřel ústa – a jako by saje mou životní sílu. Těžko se to vysvětluje, ale je to pocit, jako že mi něco bere. Je to nekonečné. Snažila jsem se ho zeptat: „Co chceš?“ Ale nedostala jsem odpověď. Když konečně odejde, je mi, jako by mě trenér pronásledoval přes všechny simulátory. Silná slabost. Chce se mi spát, ale usnout se strašně bojím,“ popisuje Káťa.

  MANSONOVÁ RODINA VE FOTOGRAFIÍ: Portréty vrahů

A vysvětluje, že toto není jediný scénář. Jedna věc však zůstává při všech stejná – panický strach. Pokud dojde ke spánkové paralýze, když leží na boku, má dívka pocit, že ji někdo tahá za vlasy nebo rameno, aby ji otočil na záda. Nebo se jí zdá, že je vytažena z postele a kamsi unášena v náručí.
Jekatěrina je obeznámena s vědeckou definicí spánkové paralýzy, je však spíše nakloněna mystickému vysvětlení: „Dělají to některá stvoření, která se živí naší energií, když naše emoční obrana oslabuje.“
Není možné předvídat další útok, a podle dívky tu není ani možnost žádné prevence: spánková paralýza přímo nesouvisí s úrovní stresu nebo životními podmínkami. „Teď se mi nic vážného neděje, ale k útokům dochází stále. Dobré spaní a vedení zdravého životního stylu moc nepomáhají,“ říká.

Sen po spánku
Jiná spolupracovnice agentury, Marja Gutorova, si je naopak jistá: čím vyšší je úroveň stresu, tím větší je pravděpodobnost spánkové paralýzy.

„Stalo se mi to nejednou. Poprvé – před deseti lety a příštích pět let se to pak opakovalo pravidelně. Možná to bylo tím, že tyto roky byly nervóznější. Vzpomínám si, že jednou jsem uviděla tvář ďábla, která se vynořila ze tmy. Probudila jsem se z toho a cítila, že mě někdo drží, snažila jsem se pohnout, vyprostit se, ale nešlo to. Hrozný pocit! Došlo to tak daleko, že já, nevěřící, jsem si uložila pod polštář ikonku a několik let jsem spala s ní. Pokaždé během atak jsem viděla stvoření se známými rysy, ale snažila jsem se neupadnout do mystiky. Vysvětlila jsem si to nervózním napětím a únavou.“

Spánková paralýza po zneklidňujícím snu nastala i u Innocentij Kašina:

„Tehdy jsem studoval na vysoké škole. Během dne jsem si zdříml a měl jsem podivný sen: Nacházel jsem se ve svém bytě, ale bylo tam tlumené světlo a z okna nebylo nic vidět, jen tma. Dveře se neotevřely, místo nich tam byla stěna. Celý interiér vypadal trochu jinak. Bylo to poněkud znepokojující, ale stále to byl můj byt. Ve snu jsem prostě přecházel po místností sem a tam. Když jsem se probudil, ležel jsem ještě chvíli s očima dokořán proti stěně a najednou jsem ucítil něčí přítomnost. Ucítil jsem něco jako píchání jehel – to se stane, když vám přebrní ruka. Nemohl jsem se však pohnout. Nechápal jsem to a přepadl mě strach. Trvalo to 15 – 20 sekund a pak to náhle zmizelo.

  Tajné soubory KGB o UFO, které Vám vyrazí dech + VIDEO, FOTO

Podruhé se mi stalo, že se uprostřed noci od nočního stolku oddělily nějaké stíny, jakoby načechrané koule temnoty, a vznášely se mi nad obličejem. Znova jsem ucítil to brnění.
V tomto stavu neexistuje kritické myšlení. Jako opilý nebo ve snu berete všechno za bernou minci. Nejhorší je ta bezmocnost. Snažíte se, ale nemůžete se pohnout. Pokud se však budete hodně snažit, zapnete svou vůli a dokážete to: stačí se opravdu soustředit, zkoncentrovat se na myšlenku, že chcete pohnout rukou nebo alespoň jazykem, jakýkoli sval je dobrý. Podařilo se mi mávnout rukou a všechno okamžitě zmizelo.“

V té době byl Innocentij trochu závislý na esoterismu a nejprve si myslel, že se setkal s něčím neznámým, ale tuto verzi rychle odmítl: „Okamžitě jsem začal hledat informace a zjistil, že to byla spánková paralýza – jev známý vědě, na němž nic mystického není.“
Taťána Konstantinova se se spánkovou paralýzou potýkala v dětství, a zakazovala si nad tím přemýšlet po mnoho let.

„To jsem ještě chodila do školy, do šesté nebo sedmé třídy. Byla jsem v polodřímotě a vtom jsem si uvědomila, že se po mé levici nahromadila tma. Pak na mě padla nějaká velká, měkká a zároveň těžká síla. Nemohla jsem se ani pohnout. Ani rukou ani nohou. Pak se to však pomalu rozptýlilo, a já mohla vstát. Byla jsem tak vystrašená, že jsem o tom nikomu neřekla, zakázala jsem si o tom dokonce i přemýšlet. Vzpomněla jsem si na to až o řadu let později, už v dospělosti. Na internetu jsem pak rychle zjistila, že to byla spánková paralýza.

Spánková paralýza je neškodná
Alexander Palman, vedoucí somnologického kabinetu při Fakultní nemocnici č. 1 První moskevské státní lékařské univerzity, řekl RIA Novosti, že spánková paralýza je sice nepříjemným, ale neškodným selháním organismu. Fázi REM spánku, kdy máme živé sny a všechny svaly těla jsou co možná nejuvolněnější, se někdy říká fyziologická spánková paralýza. Je tomu tak proto, aby člověk nemohl provádět náhlé pohyby a zranit se.

  Vánoce a jejich historie. Kde se vzaly

„V této fázi nefunguje většina svalů. Dýchání je vedeno pouze bránicí, ostatní dýchací svaly hrudníku a ramenního pletence jsou vypnuty,“ vysvětluje Alexander Palman. „Někdy se však vyskytne porucha a přirozený stav spánku pokračuje až do bdělosti. Tehdy nastává spánková paralýza. Člověk se probudí, ale nemůže se hýbat, nemůže ovládat své dýchání a prožívá řadu nepříjemných pocitů. Není to nebezpečné, ale lidi to pochopitelně vyděsí. Začnou fantazírovat: invalidita, mrtvice! Hlavní věcí však je nepanikařit: všechno totiž rychle odchází. To není situace, ve kterém můžete zemřít, udusit se a nemůže ani dojít k permanentnímu ochrnutí,“ komentuje lékař.

Proč se však někteří lidé setkávají se spánkovou paralýzou často, zatímco jiní nikdy, věda ještě neví.

Projekce snu
Alexander Kalinkin, vedoucí Centra pro spánkovou medicínu, Fakultní nemocnice při Lomonosově Moskevské státní univerzitě, zdůrazňuje, že spánková paralýza nemusí být vždy doprovázena halucinacemi.

„Může být kombinována s vizemi, ale to je charakterističtější pro narkolepsii, nemoc relativně vzácnou a špatně diagnostikovatelnou.
Halucinace během usínání a probouzení jsou sice nepříjemnou, ale nikoli nebezpečnou chybnou funkcí v těle. Sny se vkliňují do struktury bdělosti. Člověk si uvědomuje své vlastní já, chápe, že nespí, vidí kolem sebe známou místnost, ale překrývají to obrazy snu. Nejedná se tedy o skutečné halucinace, ke kterým dochází v případě psychiatrických chorob.
Normálně, když usneme, všechny vnější smyslové informace (vizuální, sluchové, hmatové) zmizí. Úkolem spánku je izolovat se od prostředí a přejít na zpracování informací od vnitřních orgánů. V určitém okamžiku však dojde k malé poruše, když část mozku ještě nespí a některé smyslové informace stále přicházejí. To sice vede k děsivým pocitům, ale vážné klinické důsledky to nemá. V každém případě však musíme člověku vysvětlit, co se s ním děje, jinak si bude vymýšlet všemožné teorie a obracet se na psychotroniky, neboť při halucinacích mohou přicházet velmi neobvyklé obrazy,“ zdůrazňuje Alexander Kalinkin.

Somnolog zároveň připomíná, že pokud se spánková paralýza a halucinace během usínání a probouzení pravidelně objevují, je na místě konzultace s odborným lékařem, protože to také může být příznak závažných neurologických onemocnění.

Komentáře