Na některých místech se těm, kteří mají moc bojovat s nepopularitou, podařilo získat veřejnou podporu. Například veřejné schválení italského předsedy vlády Giuseppe Conteho vyskočilo z 50 procent v únoru na 70 procent v březnu. Ve Francii měl trápený prezident Emmanuel Macron v březnovém hlasování 51% schválení, nejvyšší od února 2018, než v červnu klesl na 33%. Píše portál Aljazeera.
V dubnu zaznamenala britská vláda nejvyšší hodnocení za téměř 10 let – 52 procent – a poté v červnu sklouzla zpět na 39 procent. V Německu křesťansko-demokratická unie, strana kancléřky Angely Merkelové, stoupla podpora z 27 procent v únoru na 39 procent v červnu.
Mezitím ruský prezident Vladimir Putin bojuje. Pandemie mu nedala povzbuzení a ve skutečnosti jen upevnil klesající trend, který jeho schvalovací rating v posledních dvou letech trpěl.
Úsporná opatření, jako je zejména nepopulární důchodová reforma, vyvolala hněv u široké veřejnosti, dokonce i mezi jeho příznivci. Kolaps cen ropy a nastávající hospodářská krize – druhá v Rusku za posledních 10 let – také vážně ovlivnily veřejné mínění.
Putinovo rozhodnutí zavést ústavní změny, které by mu umožnily zůstat u moci až do roku 2036, kdy by mu bylo 84 let, bylo rovněž velmi nepopulární. Přestože to Kreml může považovat za nejlepší čas na prosazení těchto pozměňovacích návrhů, vzhledem k tomu, že protesty jsou kvůli propuknutí koronavirů zakázány, ruskou veřejnost tak mnohem frustrují. Myšlenka, že Putin zůstane u moci po celý život, způsobuje rozhořčení i mezi jeho nejvěrnějšími stoupenci.
V květnovém průzkumu provedeném nezávislým výzkumným střediskem Levada, jen 59 procent schválilo ruského prezidenta, a poklesl z 69 procent v únoru. Jen před pěti lety, při ruském zásahu do ukrajinské krize a anexi Krymu, dosáhl Putinův schvalovací rating 85 procent. Podpora jeho předsednictví nebyla nikdy tak nízká, a to ani během protivládních protestů v letech 2011–2013.
Výrazně poklesly i další ukazatele veřejné podpory. V dalším květnovém průzkumu, který provedl Levada, pouze 25 procent lidí uvedlo, že Putin patří mezi ruské politiky, kterým důvěřují – nejnižší hodnotu, kterou tento ukazatel měl za posledních 20 let, kdy byl u moci (dokonce i během premiéry v letech 2008–12). V lednu tohoto roku dosáhla důvěra veřejnosti v něj 35 procent; jen před třemi lety to bylo až 59 procent.
Výzkumy Dmitriev a Nikolskaya kromě toho naznačují, že ve společnosti je zvýšená agresivita; jejich respondenti byli ve svých odpovědích emocionálnější a nevyhýbali se tomu, aby během rozhovorů používali přísahová slova o těch, kteří jsou u moci, ani se ani nezavázali.
Vzhledem k omezením koronaviry nemůže být tento zadržený hněv uvolněn v ulicích, takže bude i nadále vařit. Kreml počítá s tím, že se ekonomika zlepší po pandemii a nespokojenost veřejnosti se sníží.
S tímto předpokladem však existují dva problémy. Zaprvé je nepravděpodobné, že by ceny ropy a zemního plynu vzrostly ihned po skončení pandemie. Neexistují tedy žádné jasné vyhlídky na rychlé hospodářské oživení. Za druhé, nadcházející „lidové hlasování“ o navrhovaných ústavních změnách naplánovaných na 1. července by mohlo do ohně přidat další palivo.
Vzhledem k tomu, že mnoho lidí také plánuje hlasování bojkotovat, nemusí být k dosažení pozitivního výsledku nutné masové padělání, což je pravděpodobně to, v co Kreml doufá.
To však jeho problém nevyřeší. Ať už jsou výsledky oznámeny 1. července, většina Rusů bude i nadále naštvaná Putinovým naléháním na to, aby zůstala u moci po celý život. V tomto smyslu je erupce lidových protestů nevyhnutelná.
Kreml to ví a snaží se je předepsat. Ústavní soud nedávno rozhodl, že demonstrace budou povoleny pouze v určitých oblastech určených místními úřady. Jak bude toto nové pravidlo uplatňováno, je třeba ještě vidět, ale je pravděpodobné, že opozici znemožní pořádání demonstrací se souhlasem úřadů. To zase znamená, že policie bude přísně potlačovat jakékoli budoucí politické protesty, což ještě více podnítí hněv veřejnosti.
V této souvislosti může Putinův krok rozšířit svou vládu, jejímž cílem bylo přinést větší politickou stabilitu vzhledem k absenci jasného nástupce, nakonec destabilizaci země a zavedení revoluční chvíle pro rostoucí ruskou opozici.
