Bývalá slovenská poslankyně Magda Vášáryová se na Českém rozhlase Plus ujala role moderátorky rozhovoru s Milošem Havelkou. Miloš Havelka je sociolog a filozof. „U mikrofonu sedí mimořádně dnes možná vám všem známá Magda Vášáryová,“ uvedla se na začátku pořadu. „Pitirim Sorokin, velmi známý americký sociolog, ve svém hodnocení o jednom z klíčových sociologů, Maxovi Weberovi, napsal: To, co nás zajímá, je kulturní význam historické skutečnosti, a též odvozený z myšlenek Ricarda, dalšího filozofa, je, že kulturní vědy jsou vztažené k hodnotám, abych se vrátila k vaší češtině. Dnes na tyto otázky je mým speciálním hostem velmi milý pan profesor Miloš Havelka. Vítejte, pane profesore,“ uvedla Vášáryová hosta.
Havelka zprvu mluvil o tom, že tím, co udržuje sociální, politický a soukromý život pohromadě, je kultura, ta se prý stala právě určitým médiem, jež to vše udržuje pohromadě. Její význam pak v poslední době nebývale vzrostl, zejména prý kvůli emancipaci lidí a individualizaci veřejného prostoru. „Zprostředkovávala nám (kultura) určité hodnoty, že nás vede k určitým institucím a normám a že též, což považuji za důležité, pro nás vytváří jakési předpoklady, jak řešit konflikty. Ta kultura konfliktu se mi zdá tady v této době té plurality a individuality velice důležitá, protože je to jeden z mála prostředků, který způsobuje, že jsme schopni žít a že je ten náš veřejný prostor nějakým způsobem obyvatelný,“ odpověděl Havelka.
„To znamená, že se na ulicích netlučeme, obvykle,“ doplnila Vášáryová. „Ano, nejenom to, že se netlučeme na ulicích, ale hlavně že jsme schopni nebo přesněji řečeno, jak jsme schopni reagovat na to, co je jiné nebo co je odlišné, protože samozřejmě tady ta pluralizace toho veřejného prostoru a individualizace našich přesvědčení a zájmů by mohla velice snadno vyústit právě do takových jako binárních, takových jako konfliktních řešení a ta kultura, to znamená něco, co náš individuální život přeci jenom diferencuje směrem ke skupině sociální, ke které patříme, nebo dokonce k národu, a umožňuje nám vlastně, že jsme schopni ty konflikty řešit civilizovaným způsobem,“ řekl host pořadu s úsměvem. Zasmála se i Vášáryová a dodala, že to snad i přetrvá.
Dále se bavili o národní povaze. „Ten problém té národní povahy je vlastně velice starý a poprvé se formuluje po třicetileté válce, kdy se rozpadá takový ten univerzální křesťanský řád a kdy vlastně každý stát a každý kníže si volil, jaké náboženství bude dominovat v tom jeho teritoriu, a s tím začaly vystupovat právě charakteristiky, v čem jsou ty národy odlišné a proč si volily protestantismus nebo katolicismus. Ten vývoj tu nebudu opakovat, ten pokračoval,“ povídal Havelka, když mu do řeči skočila Vášáryová s tím, že už je to několik stovek let, s čímž Havelka souhlasil.
„Už v devatenáctém století, když si vezmete Palackého, že ty české dějiny jsou charakteristické neustálým stýkáním a potýkáním se s Němci, tak vlastně má na mysli národní charakter Slovanů a národní charakter Germánů, kteří se spolu někdy dovedou shodnout a někdy nedovedou shodnout podobně jako individua, která se potkají na ulici a která taky mají ten svůj charakter a která se taky spolu mohou shodnout nebo pohádat. A ten druhý problém, na který narážíte, to je problém smyslů, ten problém smyslů je širší, ta národní povaha vlastně patří do té sféry toho řešení smyslů a ta otázka smyslů je snaha nějakým způsobem zobecnit historické zkušenosti národů nebo skupin ve smyslu poučení, který je možný z událostí vyvodit a který se může stát důležitým stavebním prvkem té kultury, jak jsme o tom hovořili tady v té první otázce. Takovým rozhodujícím myslitelem toho smyslu byl Masaryk, který se snažil ukázat, že české dějiny představují kontinuity jakýchsi humanitních a tolerančních snah, že Češi tím, že jsou malí, a tím, že žijí mezi Německem a Ruskem, mezi ruským imperialismem a německým expanzionismem,“ vyprávěl Havelka, načež mu opět skočila do řeči moderátorka s tím, že myslela, že pouze Poláci žijí mezi Německem a Ruskem.
„No ono vlastně pokud člověk zná ty Palackého drobnější spisy, tak to, čemu Palacký říká austroslavismus, to znamená vlastně podpora rakouského císařství jakožto silného státu mezi Německem a Ruskem, který je schopný zabezpečit existenci západních Slovanů, tak to je právě tady tato myšlenka a ti Češi vlastně do toho vstupují jako zvláštním způsobem, Masarykovi se zdálo, že není v první řadě tak důležitý ten etnicko-nacionální moment jako spíše ten moment občanský, ta orientace právě na toleranci a na humanitu. Tomu Masarykovi se ne vždycky dobře rozumělo, ale vlastně ten smysl se osamostatňuje v těch diskusích právě jako takový ten stavební kámen toho našeho pocitu identity. To, co se v souvislosti s identitou dneska diskutuje, jsou dvě věci, zda ta identita je něco substanciálního, něco, co v sobě máme, jako třeba hroznový cukr v ovoci, nebo jestli ta identita je sociální vztah. Já sám ve svých výzkumech zdůrazňuji tady ten vztahový moment identity, protože každý člověk je vlastně nositel celé řady různých identit,“ vyložil profesor Havelka.
Národní stát je podle historika produkt 19. staletí. „Jeho předpokladem byla faktická identita ekonomických a politických elit. S tím souviselo utváření ekonomiky, ochranářství, daně, měna a tak dále. Kdežto dneska s globalizací, bych řekl, ten vztah těch ekonomických a politických elit se oddaluje. Ty politické elity v této situaci ztrácejí na svém významu, uvědomují si to a vymezují se proti té Evropské unii s hodnotami většinou toho starého národního státu, to je to národovectví, to je ten nacionalismus a to jsou všecky tyto…,“ vyprávěl pan profesor, když mu opět skočila do řeči bývalá diplomatka s názorem, že to je ten romantismus. „Pane profesore, já prostě půjdu na náměstí s transparentem ‚Pryč s romantismem‘, půjdete se mnou?“ tázala se. „No já proti romantismu nic nemám, záleží na tom, v jakým kontextu se to odehrává. Já bych spíš tady rozděloval dvě věci. Já bych protestoval proti nacionalismu, ale podporoval bych patriotismus. Nacionalismus je politická doktrína, která se snaží obnovit hodnoty, které jsou v řadě případů již přežilé. Kdežto patriotismus je víra a přesvědčení, že někam patřím, že si toho vážím a že jsem ochoten pro to něco udělat,“ pronesl výklad.
„Takže vlastně má smysl jít proti té globalizaci? Jít proti tomu návratu do devatenáctého století? Já mám někdy pocit, že vlastně nemáme žádnou přitažlivou ideu, a tak se vracíme do té spíže, kde máme odložené z toho devatenáctého století ty staré truhlice a tam vybíráme ta stará hesla, proč vlastně já ten romantismus nesnáším, ten náš… má vůbec smysl se proti tomu postavit? Řeknu příklad, vedle Bratislavy existuje velmi důležité malé městečko kulturně velice významné, Modra, a tam se rozhodli, že nechtějí mít, kdysi před sto lety, že nechtějí, aby tamtudy jel prostě vlak, protože to je špinavý a já nevím co, hlučný a tak dále, rozhodli se, že ne, vlak šel přes takovou vedlejší vesnici, z toho je dnes velké město a Modra zůstala malinkým kulturním centrem. Pokud se rozhodneme, že zůstaneme proti, musíme počítat s těmi důsledky,“ pronesla bývalá poslankyně.
„No ne, tak ta globalizace, o které tady my mluvíme, tak má celou řadu projevů a řekl bych, že to, co je takovým výrazným rysem té globalizace, jsou promodernizační tendence a ty promodernizační tendence jsou univerzální. Jako příklad, který je vlastně nevinný, je komputerizace našeho života. Když jsem na začátku devadesátých let poprvé začal pracovat na počítači, tak to velice změnilo nejen můj život, ale i způsob vědecké práce, a co já jsem musel tehdy udělat, já si prostě dělal výpisky z knih a z archivů, který jsem nosil v krabici od bot. Pak jsem si to přenesl z té krabice od bot do toho počítače a najednou se otevřely úplně nové možnosti, jak pracovat. To je komputerizace veřejného života a různí lidé na to reagují jinak. Já si myslím, že ten problém té globalizace dnes je v tom, že kulturní a sociální změny probíhají rychleji, než jaká je možnost společnosti tady ty změny kulturně stabilizovat a institucionalizovat. To znamená vytvářet pravidla, jak s tím zacházet. To je ten původ toho chaosu, ve kterém mají lidé dojem, že v něm žijí. To je dvojitý problém. Jednak tedy schopnost politiků a vlád urychleně reagovat na ty nové trendy a vytvářet zákony a pravidla a zprostředkovávat je lidem, aby se v tom mohli zorientovat, aby to nebrali jenom jako ten chaos, který je ohrožuje a který se velice často potom stává důvodem, že se člověk vrací do těch starých truhlic těch hodnot toho devatenáctého století.“
„No tak my jsme taky starší, ale zdá se, že my žijeme s tou moderní dobou. To znamená, že ten aging, ten demografický problém, který máme, a ta účast starších lidí víc na volbách než těch mladých, stvoří víc ten problém a takové ty propasti mezi generacemi?“ tázala se ke konci Vášáryová.
„No nepochybně, ono se s tím vědomě i pracuje, protože když se podíváte na předvolební agitace různých stran, tak orientace na tu nejstarší generaci tu je. Tady ta vstřícnost těm generacím má potom velký vliv na výsledky voleb, a přitom ty starší ročníky si neuvědomují, že rozhodly o životě té mladé generace, že rozhodují za ně. Mně velmi vadilo to posmívání se těm nejrůznějším aktivitám teenagerů ekologických a tak dál, protože to jsou lidé, kteří mají život před sebou a nechtějí dovolit, aby o tom jejich životě rozhodovali ti, kteří už nepříliš rozumějí tomu, co se děje,“ poukázal na studenty z uskupení Friday for Future.
„Ach bože, vypadá to tak, pane profesore, že budeme velmi potřebovat historickou sociologii, budeme potřebovat knihy, které by o tom velmi otevřeně psaly, tak jako vy. Pro mě bylo velkou ctí, že jsem vás mohla pozvat do Českého rozhlasu Plus a že jsme mohli vést tuto debatu. Mým hostem byl pan profesor historické sociologie pan Miloš Havelka a od mikrofonu se s vámi loučí Magda Vášáryová,“ zakončila pořad.
zdroj: parlamentnilisty.cz
