Na Pedagogické fakultě UJEP Ústí nad Labem studuje navazující magisterský obor učitelství pro základní školy. Své pedagogické umění aplikuje i v praxi, druhým rokem na Základní škole Předlice učí angličtinu a občanskou výchovu. „V islámu je učitel prorok, posel, takže k výuce tak i přistupuji. Dětem chci něco předat,“ vysvětluje sympatická muslimka.
Jak jste se ocitla v České republice?
Můj táta studoval přes stipendium ve Frankfurtu v Německu. Pak se vrátil do Libanonu a vzal si mamku. Chtěl zkusit, jaký je tam život. Jenomže se tam pořád válčí, navíc Palestinci nemají v Libanonu tolik práv – nikdy třeba nedostanou občanství a nemohou vykonávat mnohá povolání. V roce 1999 se tedy rozhodl znovu odletět do Německa a následně se usadit v České republice. Po roce, když mi byly čtyři, jsme se za ním přestěhovali i my, já, moje mamka a dva sourozenci. Zbylá část rodiny, babička, dědeček, tety, strýcové, bratranci a sestřenice, zůstala v Libanonu. V Čechách naše rodina pronajímá auta, byty a také překládá arabské klientele. Jezdíme s nimi také tlumočit na úřady nebo během jejich pobytu v lázních. Já osobně jsem překládala hlavně Syřanům, když se chystali do Německa. Ale i jiným migrantům, když chtějí zažádat o azyl.
Z vaší řeči vůbec nelze poznat, že jste Palestinka. Cítila jste někdy od veřejnosti, že by vám dávala najevo vaši odlišnost?
Asi ano. Když jsem šla do první třídy, tak po mně děti ze začátku trochu pokukávaly. Také v září 2004, kdy čečenští islamisté ve městě Beslan zabili stovky dětí a civilistů. O hudebce jsme měli minutu ticha a ostatní na mě koukali. No, a poslední malá zkušenost byla na UJEP. První den v semestru, 15. září 2014. Před velkou aulou pedagogické fakulty stálo asi 80 až 90 lidí. Když jsem tam dorazila, všechny hlavy se otočily na mě. Ale musím dodat, že jsem na univerzitě nikdy skutečně necítila, že bych byla nějak odlišná nebo že by mě někdo odsuzoval.
Vice info na ustecky.denik.cz
