Jak jste se vůbec ke spolupráci nad knihou dostali?
Vybavuji si, že jsem na konci roku 2015 sledoval zpravodajství České televize, která připomínala 25. výročí privatizace Škody Auto Mladá Boleslav. A přitom mě udivilo, že jako jejího strůjce uváděla tehdejšího premiéra Petra Pitharta. Já ho vždy vnímal jako politika, historika, případně toho, kdo rád moralizuje, ale jako člověka, který by měl něco společného se strojírenstvím, rozhodně ne. Připadalo mi, že se jen chlubí cizím peřím, když se nechává oslavovat jako tvůrce této nejpovedenější privatizace v Česku. Pamatoval jsem si, že za tenhle rezort v roce 1990 odpovídal a ministrem strojírenství a elektrotechniky v té době byl Miroslav Grégr. Sehnal jsem si na něj kontakt a požádal ho, jestli by mi k privatizaci automobilky neposkytl rozhovor. Vyhověl mi a pak jsme si u něj doma dlouhé hodiny povídali o tom, jak to v roce 1990 s naší automobilkou bylo doopravdy. Vznikl z toho pak rozhovor pro ParlamentníListy.cz. Zůstali jsme spolu v kontaktu a před třemi lety se v našich hlavách zrodil nápad napsat tuto knížku pamětí.
A jak to tedy s privatizací Škodovky bylo doopravdy?
Řídící smlouvu mezi Volkswagenem AG a vládou České republiky podepisovali 21. prosince 1990 za českou stranu Miroslav Grégr a Tomáš Ježek, ministr bez portfeje pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Ale autory myšlenky na privatizaci automobilky byli Miroslav Grégr a František Vlasák, místopředseda Pithartovy vlády. Pikantní na tom je, že krátce po podpisu této klíčové smlouvy byl Miroslav Grégr z vlády odvolán, skončil v ní 31. prosince, tedy jen deset dnů po podpisu. Moc mi to nejde dohromady s tím, že se Petr Pithart privatizací Škody sám chlubí, ale ty, co se o ni postarali, z vlády vyhodil. Františka Vlasáka jen o pět měsíců později k 31. květnu 1991. Pak už nic nestálo v cestě, aby si zásluhy přivlastnili pánové Pithart a Jan Vrba, který jako ministr průmyslu převzal pod své vedení do té doby samostatný rezort strojírenství. Ale to až od 1. ledna 1991. Se strojírenstvím, tedy ani se Škodovkou, neměl do té doby nic společného. Pracovníci strojírenské části ministerstva pro něj měli z tohoto důvodu sice slušnou, ale ne příliš lichotivou přezdívku. A Petr Pithart byl o průběhu privatizace jen informován. O ničem nerozhodoval, žádné náměty ani podněty nedával. Ale oba pánové se tak vžili do role spasitelů Škody, že ještě začátkem října 2020 společně vyzvali českou vládu, aby vedení koncernu Volkswagen vyjádřila své znepokojení nad možnými změnami zaměření Škody na lacinější vozy.
Kde se tedy bere to sebevědomí Petra Pitharta přisvojovat si zásluhy za privatizaci Škody?
Protože tu smlouvu z konce roku 1990 musel potvrdit kartelový úřad v Německu. To je něco podobného jako u nás Úřad pro hospodářskou soutěž. A dodatečně ji musela schválit dozorčí rada Volkswagenu, protože šlo o smlouvu mezi vedením Volkswagenu a českou vládou. Po těchto dvou „štemplech“ z německé strany podepsali Petr Pithart a Jan Vrba 1. dubna 1991 tutéž smlouvu, co byla podepsána před Vánocemi 1990. To byl celý přínos obou pánů.
Co nejpřekvapivějšího v knižním rozhovoru s Miroslavem Grégrem zaznělo?
Vůbec jsem netušil, že se po fiasku Vladimíra Špidly ve funkci premiéra schylovalo k tomu, aby v čele vlády podruhé stanul Miloš Zeman, v té době důchodce na Vysočině. Stanislav Gross, jenž dostal od prezidenta Václava Klause nabídku na jmenování do funkce předsedy vlády, se za Miroslavem Grégrem vydal k němu domů, aby se s ním o tom poradil. Ten mu doporučil, aby zůstal do konce volebního období ministrem, ale že společně požádají Miloše Zemana, zda by opět převzal premiérské křeslo. A takto mu to vysvětloval: „Ty bys pod jeho vedením a dohledem ještě trošku dozrál, no a pro Miloše Zemana by to byl dobrý mezistupeň k prezidentské volbě v roce 2008 a ty by ses potom mohl stát v dalším volebním období po něm premiérem a mohli byste vytvořit docela dobrý tandem“. Stanislav Gross mu připomněl, jak se jeho vztah s Milošem Zemanem vyvinul po prezidentské volbě v roce 2003, ale nakonec kývl na to, aby Miroslav Grégr jejich setkání zprostředkoval. Došlo k němu, i když si jeho hlavní aktéři ani ruce nepodali. Žádné rozhodnutí nepadlo, jen se domluvili na další schůzce na Vysočině na toto téma. Ta už se ale neuskutečnila. Místo toho asi tak po týdnu přijel Stanislav Gross do Klecan s vysvětlením: „Mirku, tak všechno je jinak. Byl jsem pozván na oběd k Václavu Klausovi a na něm mi řekl, že by mě potvrdil do funkce premiéra a že si myslí, že bychom našli shodná stanoviska. Víš, já jsem o tom uvažoval, je to nabídka, která už se nemusí v životě opakovat, tak já tu premiérskou funkci beru“. Takže další kolo u Miloše Zemana tím pádem odpadlo a Stanislav Gross se stal premiérem.
S jakým nejdrsnějším zážitkem z politiky se Miroslav Grégr svěřil?
Tím byl asi pokus odstranit ho z funkce ministra průmyslu a obchodu po necelých dvou letech Zemanovy vlády. Od jednoho svého známého z Děčína se dozvěděl, že probíhá vyšetřování kolem jeho osoby na základě oznámení, že měl údajně vytunelovat Destu, kterou ovšem opouštěl z pozice generálního ředitele v září 1996 a která byla zprivatizována Investičním fondem Penty v roce 1999, tedy téměř tři roky po jeho odchodu. Vzpěnila se v něm krev a obrátil se proto na tehdejšího ministra vnitra Stanislava Grosse. Ten mu po mnohém vykrucování nakonec přiznal, že to bylo udání tehdejšího vicepremiéra Pavla Mertlíka, které bylo adresováno Skupině pro odhalování korupce. Vyšetřování bylo v té době skončeno, takže nevznikl problém zásahu do živého vyšetřování. A závěrečný protokol toho vyšetřování zněl, že nebylo v účetnictví, financování ani čemkoli jiném v Destě zjištěno absolutně nic, co by se týkalo nějakých nezákonných kroků či postupů. V záhlaví toho udavačského dopisu byla hlavička místopředsedy vlády Pavla Mertlíka, byl jím osobně podepsaný s výzvou, aby záležitosti týkající se osoby Miroslava Grégra v Destě byly prošetřeny. Když se to dozvěděl Miloš Zeman, byl tím dost otřesen. Setkal se potom s Pavlem Mertlíkem mezi čtyřma očima a výsledek byl, že vicepremiér podal rezignaci. Šlo o nabídku ze strany Miloše Zemana, aby to byl odchod se ctí a aby se tato kauza nějak nerozvířila a nevrhalo to špatný stín na jeho vládu. Pavel Mertlík svou rezignaci ovšem zdůvodňoval neshodami s Miroslavem Grégrem.
Došlo při vyprávění i na humorné historky?
Asi nejvíc jsem se zasmál, když vyprávěl o Martinu Jahnovi, jehož jmenoval do čela CzechInvestu, a Martinu Tlapovi, který nastoupil do funkce generálního ředitele CzechTrade. Martin Jahn, pozdější místopředseda pro ekonomiku v sociálně demokratických vládách a nově člen představenstva Škody Auto, dvakrát zpestřil cestu účastníkům průmyslově-obchodní mise do Turecka. Jednak tím, že pozdržel odlet z pražského letiště v Kbelích, a podruhé tím, že se letadlo muselo od Hradce Králové kvůli jeho roztržitosti po pár minutách od startu zase vracet. A Martin Tlapa, nynější náměstek ministra zahraničních věcí, ho trumfnul při návštěvě vládní delegace v Řecku. Pár hodin před odletem se byli její účastníci podívat do muzea v Aténách a on se tak zadíval na exponáty, že promeškal společný odjezd na letiště. Když to zjistil, volal šéfce protokolu, co má dělat. Další odlet byl možný asi za hodinu a potom až za několik hodin v noci. Tak to musel stihnout do té hodiny, jinak by delegace odletěla bez něj. Ale Martin Tlapa se zachoval skutečně chytře. Zastavil nějaké policejní auto s majákem, které tam hlídkovalo, vysvětlil posádce, že je členem vládní delegace, že se mu tohle stalo, a jestli by nebyli tak hodní a na letiště ho nedopravili. Kdyby jel na letiště taxíkem, trvalo by to tři hodiny, protože byla absolutní dopravní špička. Ale policisté zapnuli majáky a Martin Tlapa během té necelé hodiny na letiště dorazil a celá delegace šťastně odletěla do Prahy, byť s hodinovým zpožděním.
Na obálce knihy se píše o životě plném zvratů, který mapuje téměř všechna důležitá období československých a českých dějin. Jaké třeba?
Válku, padesátá léta, rok 1968, sametovou revoluci. Překvapilo mě, jak dobře se znal s některými ústředními postavami roku 1968. S Josefem Smrkovským dokonce tak, že po propuštění z vazby v prosinci sedmdesátého roku byl právě Josef Smrkovský první, kdo se hlásil, aby ho přišel navštívit, a kdo mu poskytl takovou první morální podporu. A když Josef Smrkovský umíral, chtěl, aby si vzal jeho erdelteriéra, protože věděl, že miluje psy a že se u něj bude mít dobře. Také měl a Miroslav Grégr si pak už pořizoval jen erdelteriéry, za život měl celkem čtyři. S Čestmírem Císařem ho pak spojila historka s návštěvou tehdejšího velvyslance Sovětského svazu Stěpana Červoněnka v Destě. Když skončila prohlídka závodu, tak se sešli v zasedací místnosti. Jakmile ale dosedl Červoněnko, křeslo se rozlítlo a velvyslanec spadl na zem. Později s nadsázkou říkali, že vlastně dali impuls ke vstupu vojsk, že to byl útok na velvyslance Sovětského svazu, že to byl atentát na Červoněnka. Ale opravdu nic nebylo připravené, navíc nikdo nemohl vědět, do kterého křesla si velvyslanec sedne. Ale stalo se.
Když už jsi se zmínil o vazbě, kvůli čemu v ní Miroslav Grégr skončil?
Původně byl obviněn z toho, že jako ředitel Desty vyvezl do zahraničí manipulační vozíky a že mu peníze přistály na kontě ve Švýcarsku. To ale bylo něco tak absurdního, že to nemohlo vůbec obstát vzhledem k tomu, jak v tom období probíhaly kontroly na hranicích, jak všechno muselo být perfektně dokladované, proclené. Původní verze obvinění byla tedy stažena a následně bylo řečeno, že provedl neoprávněně tento barter s Jugoslávií. A bylo to prezentované jako černý vývoz. První týdny strávil ve vazební věznici v Litoměřicích, kde opravdu nebylo o co stát. Místnost měla tak čtyřicet metrů a na té cele jich bylo třináct. V rohu bez jakékoli zástěny nebo plenty byla WC mísa, takže když člověk potřeboval jít na malou nebo velkou, tak na něj všichni koukali. Bylo tam jedno umyvadlo s tekoucí vodou. V jiném rohu bylo přes den naskládáno třináct slamníků na hromadu, na noc se to roztáhlo, takže to zabralo celou podlahu. Tehdy byla ve vazebních věznicích okna téměř až nahoře u stropu, aby se nemohlo koukat ven. Z Litoměřic ho později převezli přes roztříďovací věznici na Pankráci, kde strávil osmačtyřicet hodin, do Ruzyně. Tam byl do Mikuláše v roce 1970, když se v Ústředním celním archívu našel doklad, který potvrzoval, že se jednalo o zcela regulérní vývoz.
Zatímco z Pithartovy vlády je jméno Miroslava Grégra spojeno s privatizací automobilky Škoda, ze Zemanovy vlády s dostavbou Jaderné elektrárny Temelín. Jak na tu vzpomíná?
Dá se říci, že s prosazením dostavby Temelína spojil své setrvání ve vládě Miloše Zemana. Líčil mi, jak se v této věci angažoval i prezident Václav Havel, který mu volal do Poslanecké sněmovny a žádal ho, aby svůj návrh na dokončení Temelína z jednání vlády stáhl. Byl prý však velice zdvořile, leč jednoznačně odmítnut. Ale když měl být nedlouho poté Miroslav Grégr na návrh premiéra Miloše Zemana jmenován místopředsedou vlády, tak Václav Havel jmenování zdržoval asi měsíc. A ani ho nepozval ke jmenování vicepremiérem na Hrad. Jenom poslal jím podepsaný jmenovací dekret kurýrem k rukám předsedy vlády. Jednoduché to s prosazením dostavby Temelína neměl ani ve vládě. Přestože šlo o jednobarevný kabinet, tak nikdo nevěděl do poslední chvíle, jak hlasování dopadne. Ani o tom, jak bude hlasovat předseda vlády. Hlasování nakonec skončilo jedenáct ku osmi hlasům ve prospěch dostavby Temelína.
Jak se mu zamlouvá přezdívka „Atomový dědek“, kterou právě v souvislosti s Temelínem vyfasoval, a kdo s ní přišel jako první?
Sám ji poprvé zaregistroval, když jel s Milošem Zemanem na státní návštěvu do Ruské federace, ale připouští, že mohla vzniknout už předtím. Miloš Zeman měl ve funkci premiéra partnera v předsedovi ruské vlády, ale naplánováno bylo také zdvořilostní, částečně i pracovní jednání s prezidentem Putinem. Při té příležitosti ho Miloš Zeman představil prezidentu Putinovi se slovy „Éto naš atomnyj děduška“. Potom už se to na české scéně vžilo a začalo se mu říkat „Atomový dědek“. Prý se nad tím někteří jeho známí pohoršovali, ale on jim odpovídal, že to nebere jako hanlivé označení, ale skoro jako vyznamenání a je na to docela hrdý.
Hodnotil i své nástupce v čele ministerstva průmyslu a obchodu?
Velice špatným ministrem byl podle něj Martin Říman. Ten ho popudil už tím, když prohlásil, že na ministerstvo nastoupil s přesvědčením, že by bylo nejúčelnější toto ministerstvo zrušit, protože si nedovede představit horší přístup. Někdy dost „plakal“, protože si říkal, jak může ministra průmyslu a obchodu dělat třeba anesteziolog. Nikomu to ale nepřipadalo absurdní. Přitom si ale myslí, že právě ten rozhodně nebyl hodnocen jako nejhorší, protože dokázal naslouchat svým spolupracovníkům na ministerstvu, vesměs zkušeným lidem. Sám si ale jako strojař nedokázal představit, že by se ucházel o funkci ministra zdravotnictví. Naopak velice mile byl překvapen přístupem a výkonností místopředsedy vlády, ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka, s nímž se několikrát setkal a jejich názory na rozvoj národního hospodářství byly naprosto shodné. Oceňuje, že stávající ministr průmyslu a obchodu je rovněž workoholik, že mu stačí také jen pět hodin spánku. A spojuje je, že jsou oba milovníci psů. Karel Havlíček má erdelteriéra, tedy stejné plemeno psa, které dělalo Miroslavu Grégrovi společnost po padesát let.
Na kterou etapu svého života nejraději vzpomíná?
Takhle jednoznačně mi to neřekl. Ale myslím, že na ředitelování v Destě v 60. letech a na působení ve vládě Miloše Zemana. Přiznal se, že by se připojil k lidem v kultuře, kteří tu dobu v Československu označuji jako „Zlatá šedesátá“. Zaměstnanci byli hrdí na tovární značku. Novináři, kteří k nim často dojížděli, byli kritičtí, ale nebyli útoční. Jako vtip často říkali, že čekají, kdy u vjezdu do města jednou uvidí orientační tabuli s nápisem „Desta City“ místo město Děčín. Desta byla pojem, ale Desta byla i hrdost zaměstnanců a kolektiv byl plný nadšení. Posteskl si, že dnes by kritici režimu, co neprožili šedesátá léta, asi těžko pochopili, že se prakticky všechno měnilo k lepšímu, že se život zlepšoval, že se už mohlo komunikovat se západním světem, že příležitost získat nějakou funkci už nebyla dána jenom stranickou knížkou, ale i kvalifikačními předpoklady, schopnostmi a nasazením. A dost emotivně vzpomínal i na své loučení s ministerstvem průmyslu a obchodu v roce 2002. Po závěrečné děkovné řeči před sálem zaplněným sto padesáti zaměstnanci se mu od nich dostalo několikaminutového potlesku vestoje. To považuje za jeden z nejkrásnějších okamžiků svého života.
Čím se zabýval po odchodu z vlády?
Pustil se do akcí, na které předtím neměl čas a mnohdy ani peníze. S jedním bývalým kolegou z práce a letitým přítelem podnikl v roce 2008 karavanem cestu do Dánska, Norska, „lízli“ kousek Švédska a jeli až na Nordkap. Cesta dlouhá 12 tisíc kilometrů jim trvala pět týdnů, bylo to prý hodně zajímavé putování. Také si splnil svůj klukovský sen a pořídil si motorový člun, s nímž jezdí po Labi. Musel složit kapitánské zkoušky – oficiálně se to jmenuje průkaz vůdce malého plavidla. Dme se pýchou, že v testech udělal jen jednu jedinou chybu a byl hotov za méně než polovinu stanoveného času. Smál se, když říkal, že po něm druhý nejstarší účastník zkoušek byl asi o čtyřicet let mladší než on. I když už to má s pohyblivostí trošku horší, na člunu to pořád zvládá a jeho řízení mu prý způsobuje velké blaho.
zdroj: parlamentnilisty.cz
