Zřetelným dokladem změny zahraničněpolitické orientace českého státu za Václavovy vlády je změna zasvěcení nově zbudovaného ústředního chrámu na Pražském hradě. Se stavbou tohoto kostela započal už Václavův otec Vratislav a zasvěcení mělo původně náležet sv. Jimramovi, patronovi Bavorska, Václav však poté, co stavbu dokončil, rozhodl o jiném patrociniu a nový chrám byl zasvěcen sv. Vítu, tehdejšímu ochránci Saska, jemuž saští panovníci připisovali své politické úspěchy.[1]
Poměr sv. Václava k sasko-bavorskému sporu vidí jako klíčový problém jeho vlády zejména J. Pekař a po něm R. Turek a J. Kadlec. Ve světle uvedeného sporu tito autoři také vysvětlují jinak těžko pochopitelný rozpor pramenů v otázce „poplatnosti“ Čech. Zatímco saský kronikář Widukind hovoří o zpoplatnění sv. Václava králem Jindřichem, jiné legendy se naopak zmiňují o tom, že Václav zemi poplatnosti zbavil. O jaký poplatek se ale jednalo a jaké je vysvětlení uvedeného rozporu?
K zavedení poplatku patrně došlo již za císaře Karla Velikého, podle Karlova životopisce Einharda prý r. 806. Pozdní údaj Kosmovy Kroniky české zmiňuje, že se Čechové tehdy zavázali Karlovu synu Pipinovi odvádět říši roční poplatek 500 liber stříbra a 120 volů.[2] Tento poplatek nebyl ničím potupným, byla to tzv. daň z míru (tribut pacis), kterou se mohla vojensky slabší země vyhnout válečnému střetu se silnějším protivníkem, a v žádném případě nepředstavoval nijakou politickou závislost (sama říše platila v desátém století podobný poplatek maďarským kmenům). Lze právem očekávat, že placení tohoto tributu bylo na delší čas přerušeno v době, kdy Čechy náležely do svazku zemí Velké Moravy, ale po r. 895, kdy se Spytihněv I. přimkl k Bavorsku, došlo patrně k obnově poplatku, jež začal být logicky vyplácen bavorským vévodům, kteří se prezentovali jako dědicové říšské tradice. Nic z toho ovšem přímo nesouvisí s postavou sv. Václava. S tou placení tributu spojil teprve František Palacký, který ve svých Dějinách národu českého bez jakékoli pramenné opory podsunul zavedení tributu sv.Václavovi, asi v souvislosti se zmíněnou Widukindovou zprávou, že Jindřich Ptáčník „učinil Čechy poplatnými“. Tento Palackého nešťastný výklad se bohužel stal základem moderních dehonestací a falzifikací líčících sv. Václava jako bábovku a patrona kolaborantů, jak o tom již byla zmínka úvodem.
Je pravděpodobné, že Václav skutečně uvedený poplatek platil, nezavedl ho však, stejný tribut platili jeho předkové i pokračovatelé, on „jen“ prozíravě změnil adresáta tributu, správně vsadil na vítězství Sasů v bojích s Bavory, a v souvislosti se změnou své politiky přestal dávný poplatek platit bavorskému vévodovi Arnulfovi a začal jej raději odvádět saskému králi Jindřichu Ptáčníkovi. To nepochybně rozzuřilo vyhraněně protisaskou stranu v Čechách obklopující mladého Boleslava a stalo se hlavním důvodem pozdějšího zavraždění sv. Václava.
Odpůrci této „pekařovské“ interpretace, zejména D. Třeštík, zpochybňují souvislost Václavova osudu se sasko-bavorským sporem poukazem na to, že spor byl v době Václavova panování fakticky i právně ukončen, neboť již roku 922 se Arnulf Bavorský oficiálně Jindřichovi poddal. Tento argument ovšem neobstojí. Naopak, fakt, že se Arnulf Jindřichovi poddal, mohl Václavovu snahu o navázání přímého kontaktu s Jindřichem jen urychlit. Václav zkrátka šel takříkajíc od kováříčka rovnou ke kováři, aby zabránil hrozící dvojité podřízenosti Čech, totiž možnosti, že Čechy zůstanou poddány Bavorsku jako jakási jeho provincie a Bavorsko samo bude podřízeno Jindřichovi saskému.
Arnulfova kapitulace z r. 922 ostatně nemohla zcela zastavit záměry a „nastartované“ aktivity jeho někdejších spojenců v řadách české šlechty, kteří po léta připravovali česko-lutické protisaské spojenectví. Zpráva o pádu jejich mocného patrona pro ně jistě byla velkou ranou, od jejich činů je však neodradila. Mohli kromě toho předpokládat, že Arnulfovo pokoření je jen dočasnou záležitostí a že, zahájí-li sami protisaskou ofenzívu, Arnulf vypoví Jindřichovi poslušnost a starý plán se přece jen podaří uskutečnit.
Uvažujeme-li přitom o důvodech, jež sv. Václava vedly k tomu, že se tak radikálně rozešel se zahraniční politikou svého otce a strýce a „zkomplikoval si život“ příklonem na stranu Sasů, nemůžeme se ubránit dojmu, že v jeho rozhodnutí hrála podstatnou roli také znalost poměru obou německých vládců k myšlence univerzálního křesťanského impéria. Bavorský vévoda Arnulf se sice samozřejmě považoval za nástupce říšských vládců, čím však v jeho chápání mohla obnovená říše být? Univerzálním křesťanským císařstvím s ideálním posláním? To asi sotva. Arnulf byl mužem dosti flexibilních zásad, který neváhal navazovat spojenectví s nejdivočejšími protivníky křesťanství, přinášelo-li mu to prospěch. Jindřich Ptáčník naopak dával najevo, že chce hrát „karlovskou“ roli ochránce křesťanstva, a netajil se ambicí dosáhnout pro saské krále obnovy císařské korunovace.[3] Jakkoli byl Jindřich jako válečník tvrdý a v mnoha ohledech nelítostný, nelze mu upřít zřetelný idealismus, který bezpochyby konvenoval asketicko-rytířské osobnosti sv. Václava. Jak bylo už zmíněno, Václavův přímý kontakt s formujícím se impériem vysvobodil Čechy z reálně existující hrozby, že se stanou periferií poraženého Bavorska, a naopak umožnil vydobýt pro ně postavení právoplatného příslušníka křesťanstva. V tomto smyslu tedy sv. Václav Čechy skutečně „zbavil poplatnosti“, jak uvádí např. kronika tkř. Dalimila, zbavil je totiž ponižující podřízenosti dílčí autoritě a podřídil je pouze autoritě univerzální, na čemž nebylo ponižujícího nic. Prostor pro takový postup ale nevznikl nějak mimoděk nebo náhodou, vznikl jako projev Jindřichova univerzalismu a Václavovou nesmrtelnou zásluhou bylo, že tento aspekt univerzalismu ihned pochopil a prostor využil pro záchranu české státní a národní svébytnosti. To je také reálný obsah symbolického podání o tom, že Jindřich dal Václavovi „korunu Velké Moravy“. Sv. Václav položil základ ideji české státnosti v jejím spojení s ideou křesťanského univerzalismu, jenž musí být záštitou, nikoli ohrožením české suverenity. Mimořádně zajímavá je v tomto ohledu výše zmíněná zpráva Kosmovy kroniky o „Pipinově poplatku“. Zmínku o jeho existenci a konkrétní výši vkládá Kosmas do vyprávění o tažení císaře Jindřicha III. proti českému knížeti Břetislavovi. Český vládce v Kosmově textu uznává dávné právo císařů žádat po Češích tento poplatek, odmítá však, že by císař mohl požadovat cokoli nad to! Jinými slovy, čeští panovníci, jejichž propagandistou Kosmas byl, zaujímají v raném středověku vůči říši svébytný, diferencovaný postoj. Jsou ochotni uznat jakési pouto vůči ní, vyjádřené konkrétním závazkem, nikoli však další, nově zaváděné závazky. Uvedený poplatek se tak nestává znamením závislosti, ale naopak zárukou české samostatnosti a přátelského vztahu mezi říší a Čechy. Císař požadující od Čechů něco dalšího jedná neoprávněně a je třeba mu odporovat. Toto je skutečné svatováclavské pojetí české státnosti, jež tvrdošíjně hájili všichni velcí čeští panovníci následujících staletí, a kodifikuje je Zlatá bula sicilská, Zlatá bula císaře Karla IV. a řada dalších souvisejících dokumentů.
Ve Václavově době se ovšem proti světcově „prosaské“ politice postavila opozice kolem jeho mladšího bratra Boleslava. Ten v září 929[4] pozval Václava na svůj hrad v místech dnešní Staré Boleslavi. Jednalo se o mimořádně honosné sídlo, jehož výstavnost byla svým způsobem demonstrací Boleslavových politických ambicí. Počátky tohoto sídla spadají do doby života knížete Bořivoje. Hradiště bylo vystavěno poblíž labského brodu, na rozhraní panství středočeských Přemyslovců a někdejšího knížectví Pšovského, které Bořivoj připojil ke vznikajícímu českému státu sňatkem s dcerou pšovského knížete Ludmilou. Boleslav I. sídlo získal jako úděl vyhrazený mladšímu bratrovi. Podle Kosmovy kroniky prý nechal Boleslavský hrad vystavět z kamene, „po římském způsobu“. Tato zpráva byla donedávna zpochybňována, archeologický průzkum z devadesátých let dvacátého století však potvrdil, že sídlo Boleslava I. bylo skutečně kamenným hradem, patrně prvním v Čechách.
Václav byl o přípravě atentátu podle všeho informován, v odevzdanosti do vůle Boží však pozvání přijal a na bratrův hrad dorazil. Nejel ovšem bezbranný, naopak, měl s sebou zdatné bojovníky ze své družiny a před odjezdem dokonce provedl na Pražském hradě jakousi jejich přehlídku jakožto demonstraci síly. Právě obavy z možného střetu s Václavovými družiníky byly důvodem, proč vrahové svůj záměr během Václavovy návštěvy dvakrát odložili. Jako vhodný čas k útoku bylo pak stanoveno ranní svítání, chvíle, kdy Václav podle svého zvyku chodíval osamocen na jitřní pobožnost. Cestou k hradnímu kostelíku Kosmy a Damiána napadl sv. Václava nejprve sám Boleslav, fyzicky zdatnější vévoda však mladšího bratra přemohl a ten od dalšího útoku upustil. Křikem však povolal trojčlennou skupinu vrahů, která čekala na jeho znamení. Tito smluvení zabijáci Václava dostihli u chrámových dveří a usmrtili. Současně začalo naplánované vraždění jeho stoupenců, a to jak jeho doprovodu na boleslavském hradišti, tak také v Praze.[5]
Po bratrovraždě zahájil Boleslav válku rovněž s jakýmsi Václavovi poddaným knížetem, který se stejně jako svatý vévoda přidržoval prosaské politiky. Kronikář ho nejmenuje jménem, pouze latinským označením subregulus (podkrál), jež má vyjadřovat jeho postavení podřízeného vládce. Máme určité důvody soudit, že se snad jednalo o někoho z předků rodu Slavníkovců. Ačkoli jde jen o hypotézu, odpovídala by jak dlouhodobé vstřícné politice tohoto rodu vůči Sasům, tak jejich tradičnímu společenskému postavení i brzké a intenzivní svatováclavské úctě, jež je v tomto rodě pěstována. Jasné pochopení ideje univerzálního impéria, včetně jeho limitů, jež se objevuje u pozdějšího pražského biskupa Vojtěcha, mohlo, jak se zdá, mít dosti hluboké kořeny a bezprostředně navazovat na státnické a christianizační dílo sv.Václava.
Hledáme-li v řadách zmiňovaných českých velmožů desátého století předky Slavníkovců, narážíme na zajímavou postavu zlického knížete Radslava (osobu prvně zmiňuje Kristiánova legenda, nezná však jméno, to uvádí až kronika tkř. Dalimila). Zprvu se Radslav objevuje jako protivník sv. Václava. Vévodovu zbožnost si prý tento bojovný muž vykládal v duchu tehdejšího smýšlení jako projev slabosti a vypověděl Václavovi poslušnost. Když pak mělo dojít k boji mezi Václavovým vojskem a Zličany, nabídl prý světec svému odpůrci, aby věc vyřešili osobním utkáním a zabránili zbytečnému krveprolití. Radslav výzvu přijal. Během souboje obou knížat však podle legendisty došlo k zázračným jevům. Na vévodově čele se měl objevit zlatě zářící kříž a po jeho boku dvě andělské postavy. Šokovaný Radslav padl na kolena a poddal se Václavovi na milost a nemilost se vším svým lidem. Václav pokořeného soka „pozdvihl z prachu“ a velkoryse mu ponechal dosavadní državy, výměnou za příslib loajality, již prý Radslav napříště vždy dodržel, a stal se Václavovým oddaným stoupencem.
Z historického hlediska je obtížné popsanou legendární epizodu hodnotit. Lze říci jen tolik, že velmi dobře ilustruje Václavovo úsilí o udržení územní integrity státu i dobovou polopohanskou mentalitu, nechápající projevy askeze a vzdělanosti. Je-li ovšem příběh alespoň částečně založen na nějaké reálné události a platí-li závěrečné tvrzení legendisty o trvalé loajalitě knížete Radslava, pak oním subregulem, jenž po Václavově smrti hájil jeho politiku, mohl být docela dobře on.
Ať už tomu bylo jakkoli, faktem je, že v době bezprostředně po staroboleslavské vraždě se poměr českého státu k říšské ideji výrazně zhoršil. Boleslav, který se stal vévodou, zahájil proti Jindřichu Ptáčníkovi otevřenou válku, a to v koordinaci s novým protisaským povstáním Luticů. Vliv někdejšího „Drahomířina křídla“ české šlechty je tu zřejmý (ačkoli Drahomíra sama se už v těchto událostech neangažovala, podle První staroslověnské legendy byla naopak zděšena vyústěním starého sporu a ztrátou staršího syna). Válka se Sasy trvala více než patnáct let a Boleslav v ní byl nakonec poražen. Zdá se, že už během války začal Boleslav litovat svého činu. V každém případě již tři roky po vraždě nechává vyzdvihnout Václavovo tělo z provizorního hrobu na Boleslavském hradě a nechává je převézt do Prahy. Musel si přitom být vědom, co takový akt znamená v tehdejší církevní praxi, totiž, že je začátkem uctívání nebožtíka jako světce (připomeňme si Václavovo demonstrativní přenesení ostatků sv. Ludmily). Boleslav se tak stal vlastně zakladatelem svatováclavského kultu, snad jako kajícník. Jistým objasněním jeho zločinu i postupného „zmoudření“ může být věk. Boleslav byl v době vraždy patrně velmi mladý, snad ještě dítě, a hlavními činiteli v celé „akci“ byli velmoži z jeho okolí. K tomuto výkladu se kloní jak nejstarší legendární texty, tak např. i pozoruhodné iluminace tzv. Wolfenbutelského rukopisu,[6] které ukazují Boleslava vskutku jako odrostlejší dítě, bezvousé a znatelně menší než postavy dospělých (jednou dokonce sedí na klíně jednoho z dvořanů). Změna jeho postoje k boleslavské vraždě se tedy mohla měnit úměrně tomu, jak dospíval, vymaňoval se z vlivu rádců a začal dělat vlastní politiku.
Během války s Boleslavem zemřel Jindřich Ptáčník a na saský trůn nastoupil jeho syn Ota I., jenž r. 962 dosáhl v Římě císařské korunovace. Právě on nakonec Boleslava porazil, stalo se tak ovšem za okolností, jež byly pro českého knížete mimořádně příznivé, totiž ve chvíli, kdy byli Sasové akutně ohroženi vpádem kočovných Maďarů a potřebovali spojence. Místo totálního pokoření, obsazení země apod. čekala Boleslava přijatelná alternativa stát se spojencem včerejšího nepřítele. Ve známé bitvě na Lechu r. 955 už stáli Boleslavovi bojovníci po boku císařského vojska proti nomádským útočníkům. Po letech odporu se tak nakonec i Boleslav přiklonil k prosaské a procísařské politice svého bratra a, právě tak jako on, byl schopen učinit tak ve prospěch a nikoli na úkor české samostatnosti.
Václavova i Boleslavova politická orientace se zajímavým způsobem odráží také v symbolice, jež je s nimi tradičně spojována, totiž v erbovních figurách plamenné orlice a kotle. Ať už se jedná o osobní znamení skutečně v raném středověku užívaná, což nelze zcela vyloučit, nebo o pozdní heraldickou stafáž, jak soudí většina historiků, v každém případě je pozoruhodné, co je z těchto figur možno vyčíst.
Figura černé, plameny posázené orlice, používaná Přemyslovci zprvu jako rodový erb a později jako tradiční odznak sv. Václava, odkazuje samozřejmě k orlici římské. Ta byla používána jako jeden z atributů císařství už od dob Augustových, kdy byla považována za symbol boha Jupitera (a jeho spojení s impériem). Po přijetí křesťanství byla naopak vykládána jako symbol Krista a našla později široké uplatnění v západní heraldice i literární symbolice.[7] Středověká exempla i naivní bestiáře totiž podpořily vnímání orlice (či orla) jako kristovského symbolu šířením představy, že orel obnovuje každý rok své perutě vlétnutím do plamenů hořícího ohně, kde nechá shořet staré peří, aby mu hned narostlo nové. Tato fikce, vycházející snad ze starověkých mýtů o ptáku Fénixovi, byla vnímána jako poukaz na Krista, jenž zemřel na kříži, aby znovu vítězně vstal z mrtvých k novému životu.
Jak sepětí s císařskou tradicí, tak i zmíněný „věroučný“ aspekt vyjadřuje překvapivě výrazně právě česká svatováclavská orlice s hořícími plameny na křídlech. Ať už svatý vévoda toto znamení opravdu v nějaké podobě užíval, nebo mu bylo „přisouzeno“ až pozdějšími ikonografy, dobře vyjadřuje zásadní křesťanské a univerzalistické nasměrování jeho politiky.[8]
Znamení kotle, které prý musel na saský příkaz užívat „zpacifikovaný“ Boleslav, má rovněž výmluvnou symboliku. Kotel byl totiž jedním z atributů svatého Víta, saského zemského světce a „patrona“ někdejšího Václavova spojenectví s Jindřichem Ptáčníkem. Také Boleslav tak byl „obdařen“ znakem vyjadřujícím prosaskou a prokřesťanskou politiku, kterou po r. 950 přijal.[9]
Obrat Boleslava I. k této politice byl trvalý. Nejenže poskytl Otovi I. vojenskou pomoc na lešském poli a inicioval kult bratra, jehož v mládí zavraždil, ale prostřednictvím své mladší dcery Mlady zahájil též jednání s papežem Janem XIII. o založení pražského biskupství a podpořil christianizaci sousedního Polska, kam provdal svou starší dceru Doubravu. Boleslavovým přičiněním tak vznikla česko-polská aliance, která na jedné straně dlouhodobě podporovala imperiální saskou politiku, na straně druhé, současně s tím, zaštiťovala české a polské zájmy, a to zejména vůči říši samotné. Otevřel tak další potenciální rozměr svatováclavské politiky, rozvinutý nepříliš později v úvahách sv. Vojtěcha a císaře Oty III. o zřízení velké Slovanie v rámci univerzálního impéria.
Postmoderní česká historiografie, zejména v dílech D. Třeštíka a jeho epigonů, oslavuje bratrovraha Boleslava jako zakladatele státu, snad aby popíchla české katolíky; z toho, co bylo zmíněno na závěr, je možno soudit, že chvála pozdní Boleslavovy politiky má skutečně své oprávnění, současně s tím je však třeba říci, že stal-li se Boleslav navzdory krvavým počátkům své vlády nakonec přece jen velkým panovníkem, bylo to tím, že se přiklonil k odkazu svého svatého bratra Václava, věčného dědice české země, zakladatele a garanta ideje české státnosti. Té – svým původem i charakterem katolické – ideje, kterou si připomínáme 28. září.
Úryvek z článku „Svatý Václav a idea české státnosti“, který vyšel v Te Deum 5/2006.
Převzato z Hodie
[1] Sv. Vít byl hoch z vlivné sicilské rodiny, který položil ve třetím století život za křesťanskou víru během známého Diokleciánova pronásledování křesťanů. V devátém století pak byla část jeho ostatků uložena v saském klášteře Corvey a působení těchto relikvií se pak připisovaly úspěchy saských panovníků.
[2] Z historického hlediska je Kosmou zmíněný údaj zajímavý zmínkou o Karlově synu Pipinovi. Významným franským panovníkem tohoto jména byl Karlův otec, král Pipin Krátký, který ovšem s Čechami patrně neměl nic společného. Mezi syny Karla Velikého sice také najdeme Pipina, ten ovšem v politice působil jen krátce, a to jako král vzdálené Akvitánie. Čeští dějepisci proto považují Kosmův text za poněkud zmatený a plný nepřesností. Tak tomu však vůbec nemusí být. Je totiž docela dobře možné si představit, že se Karlův syn Pipin, ještě jako dítě, mohl účastnit některého z otcových tažení na východ a mohl při nějaké příležitosti otce zastoupit (např. přijmout slib českých Slovanů k placení výše uvedeného tributu).
[3] V saských pramenech je ostatně Jindřich občas jako císař titulován.
[4] Vročení vraždy sv. Václava je složitou otázkou. Zatímco legendární podání se shodují na určení dne (pondělí po svátku sv. Kosmy a Damiána, tj. 28. září), přesné určení roku se v různých rukopisech značně rozchází. V zásadě přicházejí v úvahu léta 929 či 935. Prvé datum je považováno za tradičnější, neboť se objevuje ve většině středověkých legend a kronik. V novodobé historiografii se k němu přikláněl zejména J. Pekař, R. Turek, J. Kadlec aj. Značně pro jeho akceptaci přispěl v době relativně nedávné F. V. Mareš přesvědčivým rozborem důvodů, proč v některých redakcích svatováclavských legend došlo ke zmatené dataci (viz např. Pavla Obrazová, Jan Vlk: Maior Gloria. Praha 1994). Druhé datum hájil Palacký, v nedávné době pak Z. Fiala a D. Třeštík. Otázka dosud není spolehlivě vyřešena.
[5] Při tomto vraždění patrně došlo i k zabití Václavova nemanželského syna Zbraslava (srov. tzv. První staroslověnská legenda o sv. Václavu).
[6] Zmíněný rukopis si nechala vyhotovit kněžna Emma, manželka bratrovrahova syna Boleslava II.
[7] Stejně byl vykládán i emblém dvojhlavého orla převzatý z perské ornamentalistiky byzantským císařem Justiniánem I. (dvě hlavy přitom naznačovaly jak Kristův nárok na univerzální vládu „od východu až na západ“, tak i Justiniánovu ambici sjednotit rozdělené impérium).
[8] Tkř. Dalimil ovšem připomíná také další význam plamenů na křídlech přemyslovské orlice, totiž právo českého knížete ohlašovat svůj příjezd k císařskému dvoru zapalováním ohňů.
[9] Podle Hájka z Libočan však měl být kotel potupným znamením, které císař nařídil Boleslavovi používat místo orlice jako trest za bratrovraždu. Znamení mělo v tomto podání navíc připomínat povinnost symbolické „služby v kuchyni“, k níž prý poraženého Boleslava císař odsoudil, a proto se Boleslavovi nástupci snažili znaku kotle zbavit. Někteří badatelé zase soudí, že se v případě znamení kotle vůbec nejednalo o kotel k vaření, nýbrž o bicí nástroj, jakýsi tympán, a připomínají údaj tkř. Dalimila o válečných bubnech, jejichž typický zvuk ohlašoval příchod českého vojska (např. za bojů krále Vladislava I. v Lombardii).
zdroj: freeglobe.cz
