Než začnu kritikou – jsme Češi, psát pozitivní věci o tom, jak je vše krásné a růžové, na to nás moc neužije – musím napsat jedno: jsem fanoušek Regiojetu. Je to firma, která nám, běžným smrtelníkům, zejména na cestě mezi Prahou a Ostravou, přinesla značný kvalitativní posun. Vlajková loď ČD, Pendolino, v době rozjezdu prvního žlutého vlaku, neměla zásuvky ve druhé, a jestli si dobře pamatuji, ani v první třídě, o nějaké wi-fi ani nemluvě. A ta cena občerstvení… Jenže vlak do Chorvatska a vlak do Ostravy jsou trochu jiné kategorie.
Novináři každý rok několikrát vyrážejí do Chorvatska, různými trasami, aby zmapovali, kudy se jede nejlépe, nejlevněji, nejrychleji. Málokdy se ale zaměří na cestu zpět, a málokdy se zaměří na jiný dopravní prostředek než auto. A protože já jsem jel na Istrii autem tam a vlakem zpět, zaměřím se především na srovnání auta a žlutého vlaku cestou zpět. Byť cestou tam to bude velmi svižné.
Cesta autem do Chorvatska probíhala nad očekávání jednoduše. Start byl v úterý, tedy v naprosto nedovolenkářský den, začátkem června, kdy má ještě provoz k sezóně daleko. Z Prahy jsme vyjeli po práci, v 16:30, a s pěti zastávkami typu palivo, svačina, nákup slovinské dálniční známky, WC a znovu palivo… jsme dojeli do našeho cíle v Labinu ve 2:30 nad ránem a šli spát. Deset hodin od dveří ke dveřím, a to nás ještě zdržely objížďky za Budějovicema a pak těsně před cílem na Istrii. Nikde žádný provoz, kamiónů málo a osobáků čím dál méně, dokonce i tradičně nejhorší úsek trasy – okolí Benešova – byl v pořádku průjezdný.
Jasně, na cestu padla plná nádrž, a platilo se nějakých 40 euro za dálniční známky a tunely. Auto už ale zase odjelo do Prahy a já se připojil k jiné skupině, která přijela, a hlavně se i vracela, vlakem. Je sobota 12.6. a my ve dvě hodiny odpoledne vyjíždíme z Puly. Autem, půjčeným v Rovinji, zpět do jeho domova, pak na oběd, pro věci na ubytko a na autobusák. Autobusák v Rovinji je… jak to popsat… ubohý. Tak ubohý, že mě ani nenapadlo fotit. Tři místa pro autobusy, žádná místa pro cestující. Můžete stát, sednout si na obrubník nebo trávník. V 17:30 jsme měli vyrážet, ale čekáme na pár cestujících, kteří se nedostavili a tak improvizovanou čtvrtou stojánku opouštíme až po akademické čtvrthodince, kterou zřejmě znají i naši jižní bratranci. Sedíme v jednom z osmi charterových autobusů společnosti Arriva, kterými Regiojet sváží cestující k vlaku do Rijeky, Ogulinu nebo Splitu.
Kolem sedmé vystupujeme na nádraží v Rijece, kde už čeká vlak na svůj pravidelný odjezd v 17:55, aby se o dvě hodiny později, v Ogulinu, spojil se svým větším bráškou, který vyjel před čtvrtou ze Splitu a přes Záhřeb a Budapešť nás pohodlně lůžkovým vozem, s kvalitním servisem Regiojetu vlastním, dopravil ke třem hlavním výstupním zastávkám v Bratislavě, Brně a Praze s pravidelným příjezdem 13:12.
Toliko teorie, nicméně praxe je trochu jiná a ve srovnání s autem… Tak se pojďme od sekce “lesk” přesunout do sekce “bída”.
Autobusu z Rovinje se nedá nic vytknout, jelo nás myslím osm, takže by stačil jistě menší stroj, ale to není náš problém. Nádraží v Rijece jistě pamatuje lepší časy za císaře pána. Komplet celá budova je v rekonstrukci, zevnitř i z venku, takže jistě jednou bude poplatná svému lesku z 19. století, ale teď jsme nenašli ani WC, a jelikož vlak tady už čekal, ale byl zamčený, stáli jsme půl hodiny na ostrém slunci na nástupišti. Podchody, zastřešené peróny, nic z toho tady nečekejte. Celkový dojem z nádraží je horší, než z nádraží třeba v Osoblaze.
Z Rijeky vyjíždí osm vagónů na svou nekonečnou dvouhodinovou pouť s tisícem zatáček a tunelů do 60 km vzdáleného (vzdušnou čarou) Ogulinu. Menší chorvatské “České Třebové”, kde se tratě větví a kde se spojujeme s deseti vagóny, které přijely ze Splitu. Vytvořili jsme tak osmnáctivagónový kolos, o kterém na většině zastávek hlásí, že se nevleze k nástupišti, a tak musí cestující z několika zadních vozů dopředu.
Mě zatím nejvíc kazí dojem dvě věci (a časem přijdou další). První je nepřehlédnutelný fakt, že ačkoliv jsme si zaplatili lůžko, jedeme v lehátkovém voze. Tak jako Regiojet někdy před deseti lety naprosto předefinoval luxus ve vlaku, tak teď se k této praktice vrací směrem dolů. Něco jsem se najezdil lehátkovými i lůžkovými vlaky ČD (byť tam málo), v Číně, Indii a Rusku, nicméně to, v čem sedíme, není, slovy: není, lůžkový vagón. A to ani přesto, že je to na něm napsáno.
Servis není špatný, máme tady prostěradlo, deku, povlečení, polštář, ale prostě to není úplně ono. Vůz je upravený tak, aby z šestilehátkového kupé vlastně splňoval standardy čtyřmístného lůžkového vozu, ale pokud odlepíte z osmimístného koženkového kupé čtyři čísla a necháte tak papírově pouze čtyři místa pro cestující… pořád pojedete v koženkáči.
K té druhé věci: osm pryč, devět pryč, začínáme se shánět po nějakém tom jídle, které jsme si předem objednali (abychom se ve vlaku nemuseli po žádném jídle shánět). To je trochu problém: jídlo přijede až ve vlaku ze Splitu. Dobrá, počkáme. Jen máme lehkou obavu, Patrik už tuhle cestu absolvoval vloni a jídlo pro něj prostě ve vlaku nebylo.
Kolem půl jedenácté, už po “spojení se Splitem” k nám došel steward, abychom mohli sdělit náš požadavek, že jedeme skoro tři hodiny o hladu (pití naštěstí máme své, a pravda balenou vodu Rajec jsme dostali). Z našich osmi objednaných porcí salátů a wrapů dostáváme dva saláty. A tak před půlnocí vyrážím do jediného místa ve vlaku, vozu deset, kde je výdejna jakéhosi jídla a kávy. Jakéhosi… protože něco vydává tato výdejna (třeba slavné desetikorunové dortíky), něco řeší steward, ale kde se ve vlaku berou objednané věci… na to jsem nepřišel. Dávám si tedy alespoň dortík za deset korun za deset dvanáct.
Patrik mezitím odchytává jinou stewardku a sděluje jí náš požadavek, že jsme si objednali osm porcí jídel a dostali jsme dvě a ta kolem půlnoci opravdu jídlo odněkud sežene. Večeříme tedy o půlnoci.
Půlnoc je vůbec magický čas. Z Puly jsme totiž odjížděli ve dvě odpoledne, tj. před deseti hodinami. Deseti hodinami, které by zabrala cesta autem z Puly do Prahy. Místo stlaní postele hodinu před Záhřebem bych teď stlal svou postel. V Praze.
Z neznámého důvodu stojíme po pěti hodinách jízdy (autem je to z Rijeky hodina čtyřicet) docela dlouho v Záhřebu a někdy kolem druhé nebo půl třetí nás budí hlášení, že si máme nasadit respirátory (to je taková rozhlasová linka, která se počas jízdy opakuje, ale nikdo to moc nedodržuje), připravit občanky a nechat se zkontrolovat nejdříve Chorvatskou, a pak Maďarskou policií. Budíček uprostřed noci, chápu, Schengen. Už aby byl hotový most na Pelješac a Chorvatsko se do Schengenu mohlo taky začlenit.
No ale dobrá, vyjíždíme z přechodu Koprivnica… a pak z přechodu Gyékényes, konečně pořádnou vlakům nakloněnou rovinou k Budapešti. Někde po cestě jsme asi stáli, ale to jsme prospali, jen básničku o nějakém zpoždění kvůli maďarskému přepřahání posloucháme od rána až do výstupu v Praze. V Budapešti děláme o devadesát stupňů vlevo vbok a pokračujeme (konečně) správným směrem.
Jedeme zvláštní trasou. Vlakem v Budapešti jsem byl několikrát, ale trasa (Českých drah) vždy vedla z Budapešti na sever do města Vác a pak na západ Slovenskem do Bratislavy. My ale jedeme na Györ (stevardky ve vlaku bych možná upozornil, že se to nečte [gyór], ale [ďér]). Chvilku stojíme z nějakého důvodu (asi zase přepřaháme) v Rajce a pak se nekonečně dlouho suneme bratislavskými předměstími oklikou na bratislavskou hlavní stanici (solidní nádraží pro středně velké okresní město).
V Bratislavě, někdy kolem deváté, začíná opět prodej v magickém voze č. 10, ve kterém se schází vlaková jídlovýdejna. Nicméně fronta na ranní kávu je na půl hodiny – já to vzdal, Patrik vydržel až do Břeclavi. Snídani jsme pravda dostali už před Bratislavou: croissant a kafe/čaj. Já si došel pro dva dortíky z desítky k obědu někde za Brnem, když se situace uklidnila. Když říkám za Brnem, myslím si, že někde u Letovic nebo Svitav… ale jak se ukázalo, jedeme přes Havlbrod, a tak zpoždění asi 40 minut z Maďarska, které jsem viděl v Brně jako hratelné, nestáhneme ani o minutu, a cesta z Puly nám tak trvala těsně pod 24 hodin.
Ano, přijeli jsme vyspaní, ale kdybychom jeli autem a šli po půlnoci spát, byli bychom taky vyspaní. Jenže hned ráno, takhle jsem se já a můj dvacetikilový potápěčský tlumok dostal domů před třetí.
Tak si říkám, jestli a za jakých okolností bych to chtěl absolvovat znovu. Motivace je jasná: nemám auto, půjčovat si auto na týden není ekonomicky zajímavé. Není to taková tortura ale strašně se to táhne. Regiojet začínal na lince do Ostravy s jedním stewardem na vagón, tahle linka jezdí s jedním stewardem na tři vagóny. Část věcí si musíte donést z vagónu deset, což když sedíte třeba v jedničce nebo osmnáctce, může na trati plné zatáček (oblouků, kdyby to četl nějaký šotouš) a výhybek být docela výzva.
Jediné plus (jak pro koho) bylo, že vlak nebyl zdaleka plně obsazený. Třeba by při větším obsazení Regiojet nešetřil, jídelní (výdejní) vůz by byl jeden pro Split a jeden pro Rijeku, tedy maximálně tři-čtyři vozy daleko, stewardů by bylo víc. Těžko říct. Snad ano. Já jsem si trochu připadal jako v seriálu Snowpiercer (v češtině Ledová Archa – pozn. překl.). Jako pasažér nekonečného vlaku s tisíci vagóny.
Autor: Aleš Gill
