Kocáb se ostře pustil do Zemana: „Obracíme se na pana prezidenta, aby svými názory, které považujeme za krajně nekompetentní, často z našeho hlediska hraničícími s vlastizradou, přestal…“

Zpochybňování sankcí je prý projevem lhostejnosti vůči vlastní budoucnosti, nebo krátkodeché vychytralosti, či dokonce změny zahraničně politické orientace České republiky, říká Kocáb a věří, že ho neslyší čeští podnikatelé, kteří právě kvůli ekonomickým sankcím museli zabalit své podnikání či ho značně se ztrátami omezit.

Přesto hrstka exhibicionistů v počtu cca 677 už podepsalo petici za Zemanovo odstoupení. Jsou mezi nimi potenciální kandidáti na novou hlavu státu jako třeba bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová, rektor Jařab, páter Halík a sázkový maniak Horáček, ale i ti, jimž soudnost nedovolí pomýšlet na prezidentský post. mj. počestný občan a scénárista Zdeněk Svěrák, nebo též zvláštní sorta rádoby kosmopolitů, mezi nimiž je i písničkář a bezdomovec z Nizozemska Jaroslav Hutka či osůbka prezentující se svým hudebním hluchem jakou je Natálie Kocábová a vedle ní i její macecha Lejla Abbásová… a Putna, katolická buzna…

Pro uvolnění psychického napětí signatářů petice úryvek z nedávného vysílání ČT:
Kocáb:, “Ostře kritizuji Zemana, který kritizuje sankce a odmítá Majdan… zdá se jakoby, já to nevím… Že Zeman je řízen a instruován Moskvou…Proto jsme udělali petici,která se jasně vyjadřuje proti jeho chování… Podepsali ji tisíce lidí!”

Kmoníček:
“Pan prezident se vyjádřil podobně jako třeba pan Kissinger a nebo pan Genscher, takže tady máme velké spiknutí agentů řízených z Moskvy… Co se týče petice… Petici, která byla doručena na Pražský hrad si pan prezident pečlivě pročetl…. A jako vstřícný krok vůči kritikům si prezident Zeman dovoluje pozvat na Hrad čtyři vybrané signatáře petice a požádal mne abych Vám to vzkázal”

Kocáb: Vážně kejve hlavou: “Děkuju to je dobře”

Kmoníček:
“Vylosovanými šťastlivci jsou Ferda Mravenec s internetovou adresou mraveniště, je to Jára Cimrman, Švejk Josef, a aby to bylo genderově vyvážené, tak ještě Pučálkovic Amina,“ usadil Kocába zahraniční expert prezidenta s tím, že i tito čtyři signatáři se na jeho seznamu na petici mimo jiných skutečně objevili…

Podívejme se tedy blíže na Michaela Kocába, co kritizuje vulgarismy a nevhodné chování Miloše Zemana. Jako exministr pro lidská práva se mockrát nejen na poli politiky ztrapnil, třeba když notně zveličoval svoji roli při vyjednávání odsunu sovětských vojsk před cca čtvrt stoletím. V jednom svém rozhovoru to řekl Jaroslav Šedivý, diplomat a někdejší člen týmu, který za českou stranu dohodl podmínky odchodu. Veškerá Kocábova zásluha dle Šedivého spočívala v tom, že vlastnil počítač, který tenkrát nikdo neměl. Zapisoval, co se řešilo, a pak to Rusům připomínal, co tvrdili před dvěma měsíci.

Nynější aureola coby „architekta“ odsunu je nesmysl. Podle Šedivého by Sověti odešli i bez jeho zásahu. „Generál Ducháček, který řídil komisi pro dozor nad odchodem vojsk, se mu v duchu směje,“ tvrdí Šedivý a Kocáb se rozčiluje, že ho chtějí „vyzmizíkovat z dějin“. Fakta jsou ale jasná; Kocáb se 28. prosince 1989 teprve stal se poslancem Sněmovny lidu a 23. ledna 1990 už pronesl iniciativně příspěvek na téma odchodu sovětských vojsk ve Federálním shromáždění.

Týden poté se stal členem Zahraničního výboru (další členové Ing. Jan Vácha, Jana Petrová, PhDr. Štefan Kováč, PhDr. Pavol Kanis, CSc., Ing. Robert Harenčár, RNDr. Martin Palouš, předseda: PhDr. Jaroslav Šabata) a 26. února 1990 ministři zahraničních věcí Eduard Ševarnadze a Jiří Dienstbier podepsali Dohodu o odchodu sovětských vojsk z Československa. Poslední voják měl odejít 30. června 1991. Kocáb byl zjevně jen figurkou; s ní, či bez ní, by Rusové stejně odešli…

První polistopadový ministr zahraničí Jiří Dienstbier si Jaroslava Šedivého v prosinci 1989 přivedl do resortu jako svého poradce. Spolu s náměstkem ministra Evženem Vackem, Lubošem Dobrovským a generálem Rudolfem Ducháčkem vedl Šedivý za českou stranu na přelomu let 1989 a 1990 jednání o odsunu sovětských okupačních vojsk. Poté se stal velvyslancem ve Francii a v dalších zemích, v letech 1997 až 1998 byl ministrem zahraničí.

Přesto jen manipulace s médii z Kocába učinila hrdinu, co se zasadil o okamžitý odchod sovětských vojsk a stal se tak rázem miláčkem davů. Tato jeho zásluha však poněkud pobledla, když se proláklo, že to byl právě on, kdo vehementně prosazoval prosovětskou tzv. nultou variantu při majetkovém vyrovnání mezi Česko-Slovenskem a bývalým SSSR. Ta bylo přímo výsměchem skutečnosti, že jsme byli právě dle Kocába 20let SSSR “okupováni a rabováni”, přičemž ale prosazoval, aby platila tzv. „nultá varianta“, což v praxi znamenalo, že nikdo nikomu nic neplatí a čs. strana se navíc zavázala dodat do Ruska zdarma stavební materiál za 300 milion korun na výstavbu bytů ruským důstojníkům, kteří se museli z Československa v rámci odchodu ubytovat v Sovětském svazu.
Ani Kocábovo cachtání, že od byl první, kdo určil, že Havel bude prezidentem, je poněkud banální; dělal ze sebe jen nafukovacího kinga. A ten, který byl tím pravým a rozhodujícím činitelem se stal Marián Čalfa, když předstoupil před komunistický parlament. „Byl jsem opravdu hodně brutální. Skutečně. Prostě byli poslanci, kterým se muselo domluvit. Vždyť cítili, že to bylo jejich poslední hlasování v parlamentu…“ A tak Čalfa, ulice a média rozhodly o chování poslanců.

Klepali se strachy a byli ochotni zvednout ruce pro kohokoli a pro cokoli. A Čalfa nezkrotné poslance vydíral. Havel se s tím netajil. „Čalfa má za úkol to Federální shromáždění zmáknout, aby na celej tenhle harmonogram přistoupilo. A udělá to tím, že naznačí, že to je jediná cesta k tomu, aby se nezlikvidovali, aby je lidi nezačli práskat po zadnici. (…) Čalfa je bude taky vydírat; má pro ně nebezpečnější argumenty než rozkládající se komunistická strana…“ Myslel tím StB…

A zatímco Kocáb „tvrdě dřel“ na své iniciativě MOST, kterou na jaře 1989 založil společně s Michalem Horáčkem, aby zprostředkovávali komunikaci mezi vládnoucími a disidentskými strukturami, plukovník Zbyněk Čeřovský byl v v té samé době bez práce, prostě na dlažbě, jelikož odmítl podepsat prohlášení Souhlas s internacionální pomocí. Později napsal, že 13. prosince 1989 došlo ve Valdštejnském paláci k jednání Havlových emisarů (Vedl je Alexandr Vondra, stal se zahraničně-politickým poradcem prezidenta pro mezinárodní otázky, poté I. náměstek MZV a následně velvyslancem v USA) se zástupci KSČ, v jejich čele byl Vasil Mohorita. Kromě jiného byly projednány základní a nejdůležitější otázky: http://www.rukojmi.cz/clanky/537-jak-clenky-pussy-riot-nositelky-ceny-vaclava-havla-za-kreativni-disent-soulozily-v-moskevskem-biologickem-muzeu

Ke zvolení Václava Havla prezidentem dojde za předpokladu, bude-li zachován status quo na ministerstvu vnitra, ministerstvu obrany a nebudou-li zahájeny žádné politické procesy. A dále nebude podán žádný návrh na zrušení KSČ. O  jednání vydal tiskový tajemník KSČ Dr. Hora, ale tato zpráva byla vzápětí dementována; existuje však magnetofonový záznam, který je dobře ukryt, má ho k dispozici i  skupina StB kolem Havlova oblíbeného ministerského předsedy Mariána Čalfy.

Pak šel dál život, který se v podání Kocába motal od Pražského výběru, ministerstva a sovětských vojsk, mezi tím se udály věci jeho “třináctí komnaty”; neměl zbytí a musel odkrýt fakt, že sám má na krku exekutory. Návrh na exekuci podle médií podal liberecký podnikatel Radovan Alt, jemuž Kocáb prý dlužil 61 tisíc korun. Problémům s exekutory a hrozbě obstavení majetku ministr čelil už dříve. Podle Týdne.cz se v roce 2003 exekutoři chystali obstavit jeho dům v pražské Karlově ulici kvůli nezaplaceným stavebním pracím, o rok později přišli vymáhat dlužnou částku od společnosti Czech Sat, a.s., v níž Kocáb figuroval.

Asi se bál konfrontace na veřejnosti, aby mu nakonec exekutoři neobstavili  beztak už zadlužené i ministerské křeslo, o které se jako jediný ministr bez vysoké školy ve vládě odborníků rval jak o život. Asi jako za dob jeho „hudebního tělesa“ Pražského výběru s velmi inspirativními texty ze souhrnu pod názvem: „Vymlácený rockový palice…“, či textu, podle něhož se patrně řídili i jeho romští chráněnci v Chomutově, Janově či Chánově a jinde: „Kecy, fóry, nemakáme, to si radši nožku za krk dáme. Ať civí, kdo se diví…”

Kocáb prostě má svých podivných komnat mnohem víc. A nebyly však jen o exekuce, ale rovněž o Pražský výběr, ale i divný to klon muzikantského génia s hudebním hluchem zvaného PlasticPeople of the Universe. Jak se říká: Čistému vše čisté. Platí to o Kocábovi, jenž tak vehementně na každém kroku vidí na prezidentu Zemanovi jen to špatné. Nemusíme zrovna předpokládat, že Michael Kocáb je gauner ve službách KGB, ale jistě to je šikovný Čech (mj. byl člen správní rady akciové společnosti Montované stavby plus a jeho projekt milovického letiště, ve kterém šlo o miliardy dolarů), který jako tisíce jiných úspěšně proplouval minulým režimem – navíc s aureolou zakázaného Pražského výběru. .
Montované stavby a Bankovní dům SKALA založily v lednu 1993 společnost TRENDIS, která měla spravovat majetek VIF TREND. V srpnu 1995 Kocáb s Kratochvílem prodali správcovskou společnost Královéhradecké brokerské společnosti. Podle bývalého ministra privatizace Tomáše Ježka tím umožnil vytunelování fondů… Sám Kocáb tvrdí, že akcionáře nepoškodil a zisk z transakce ve výši 36 milionů nepoužil k osobnímu obohacení. 29 milionů korun převedl do rodinné Nadace Michaela Kocába, která se zaměřila především na podporu týdeníku Literární noviny… bla, bla, bla… Kam se hrabe Babišovo Čapí hnízdo…

Byl za minulého režimu jedním z mnoha, kteří se angažovali v oficiální kultuře a kteří za tuto svou výsadu museli více či méně zobat komunistickým úřadům z ruky. Podívejme se, co nám o tom vypovídají policejní archívy. V záznamu o provedeném kontaktu s kandidátem tajné spolupráce „KTS MUK“ (policejní značka Kocába) z března roku 1985 se píše: „K otázce spolupráce s orgány MV se vyjádřil vyhýbavě v tom smyslu, že původní důvody spolupráce pominuly a v budoucnu uvažuje o vystěhování do USA za manželkou, která nemá zájem žít trvale v ČSSR. Otázkou spolupráce se však bude nadále zabývat a je ochoten informovat o hudebních skupinách, které podle jeho názoru kazí pověst rokové hudby.“

Na konci záznamu pak operativní pracovník kpt. Doskočil navrhuje: „V případě vystěhování KTS jeho osobu v prostředí hudebníků zkompromitovat s využitím vlastnoručně podepsané nabídky ke spolupráci s MV.“ Obdobný záznam ze září roku 1987 praví: „Se jmenovaným bylo uskutečněno několik operativních pohovorů, v průběhu kterých dal najevo, že je ochoten být ve styku s orgány MV a tyto informovat o negativních jevech v prostředí tzv. volné mládeže a v prostředí pražských hudebních skupin.“

Kpt. Bělohlávek pak v záznamu konstatuje, že se projevila neserióznost KTS, který sympatizuje s těmito hudebními skupinami, jež jsou předmětem zájmu MV a navrhuje spis KTS „MUK“ ukončit a soustředěné materiály uložit do archívu MV na dobu 5 let. Prohlášení Michaela Kocába před StB je klasickou ukázkou toho, jakým způsobem si bývalý režim zavazoval všechny ty, kterým pak milostivě umožnil vylézt na jeviště, na obrazovku nebo třeba složit hudbu k nějakému filmu. Slova vložená do Kocábových úst zřejmě nějakým příslušníkem StB jsou skutečně ďábelská – jako sám minulý režim:

„Já, Michael Kocáb – narozen 28. 7. 1954, vedoucí bývalé hudební beatové skupiny PRAŽSKÝ VÝBĚR, prohlašuji před příslušníky Československé kontrarozvědky Federálního ministerstva vnitra, že v případě umožnění veřejného vystupování hudební beatové skupiny pod názvem „ROPOTÁMO“, nezneužiji veřejné hudební produkce k ovlivňování protispolečensky orientovaných nálad, šíření myšlenek v duchu pacifismu a k propagaci kapitalistického způsobu života…

Dále prohlašuji, že pomlčím před všemi nepovolanými osobami, kterými jsou rodinní příslušníci, rodiče, kamarádi, ale i jiní příslušníci Sboru národní bezpečnosti(?!) o všech těchto shora uvedených skutečnostech, a rovněž nezneužiji dané důvěry k páchání trestné činnosti. Osobně budu zabraňovat případné infikaci hudební tvorby jinými hudebními skupinami, které se dopouštějí negativní činnosti spočívající ve skrytých invektivách vůči kulturní politice KSČ a socialistickému způsobu života. Toto své prohlášení stvrzuji vlastnoručním podpisem…“

Tolik sdělil Petr Placák, publikující dříve také pod pseudonymem Petr Zmrzlík, český spisovatel, textař, historik a publicista i člen samizdatu, autor knihy “Fízl”. Později začal pracovat na Úřadu vlády České republiky jako šéfredaktor vládního informačního serveru o Evropské unii Euroskop.cz. http://ifragmenty.cz/archiv/archiv/iy211.htm

Nedávný dotaz jednoho novináře na rockera Aleše Brichtu: Co si myslíte o tom, co teď dělá váš muzikantský kolega a teď i ministr pro menšiny Michael Kocáb? Ten má úplně opačný názor než vy. „On se nacpal někam, kde o tom vůbec nic neví. A kdybych mimochodem rozebral jeho texty z desky Straka v hrsti: „Pražákům, těm je tu hej“ a podobně, tak by se možná divil…“

Zatímco Kocábův další potencionální kandidát na prezidenta ČR v roce 2018 Michal Horáček sepsal své paměti protagonisty sametové revoluce a začal se věnovat byznysu (sázková kancelář FORTUNA – už dlouho před listopadem byla černá sázková kancelář v Chuchli pod kontrolou StB ), nastoupil Michael Kocáb dráhu politika…

Inu, marně se snažil nevyzmizíkovat svůj hlavní podíl na odchodu sovětských vojsk z Československa, stejně jako jsou marné jeho petice za odstoupení prezidenta Miloše Zemana pro vlastizradu; může si jen zaskřehotat: Kecy, fóry, nemakáme, to si radši nožku za krk dáme. Ať civí, kdo se diví…”

zdroj: rukojmi.cz

 

Přejít nahoru