“Provdala jsem se v roce 2019 v Kinshase v Demokratické republice Kongo. Ale dva měsíce po naší svatbě musel můj manžel opustit zemi. Odletěl do Istanbulu, prošel Tureckem, poté přes Řecko a Německo, aby se usadil ve Francii.”
Velmi mi chyběl a také jsem měla problémy doma. Takže jsem se k němu chtěla připojit a podniknout stejnou cestu jako on. Před třemi měsíci jsem vzala letadlo z Kinshasy do Turecka. Pak jsem chtěla cestovat do Řecka po moři, ale přechod šel velmi špatně.
Byl začátek června, v 9 hodin jsem nastoupila na loď a vypluli jsme. Ve člunu bylo se mnou asi třicet dalších lidí. Byli tam muži, ale také některé ženy z Kamerunu a Somálska se svými dětmi a někteří Syřané.
“Udělali velké vlny, aby nás vyděsili”
Poté jsme byli rozděleni do dvou skupin, asi 15 lidí. Vtlačili nás do malých člunů, které nazývali „čluny“, bez motorů. Někteří lidé protestovali a řekli, že se nedostanou. Ale pak nám Řekové vyhrožovali svými zbraněmi. Takže jsme neměli na výběr.
Nastoupili jsme do těchto malých člunů. Ale armáda neodjela hned. Kroužili kolem nás, což nás děsilo velkými vlnami. Křičel jsem, protože jsem se bál, že se náš člun převrátí. Hodně se to hýbalo. Naštěstí nikdo nespadl do vody. Po dlouhé době nás tam řečtí vojáci opustili.
Jeden z cestujících, kterému se podařilo skrýt telefon, zavolal někomu z Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), ale nemohl získat pomoc. Kontaktoval tedy záchranné služby v Turecku. Čekali jsme dlouho na slunci. Nevěděli jsme, jestli přijdou.
V 17:00 jsme viděli turecký člun, který se blížil k nám. Vylezli jsme na palubu a odvezli nás zpět do Bodrumu. Byla jsem tam umístěna na několik dní do centra, než mě propustili.