Podle Kunderové při sametové revoluci došlo k chybě a bylo odsouzeno i to dobré,
co v období komunismu vzniklo.
A odhalila důvod, proč se disidenti do Kundery pouštěli.
„Američani, kteří byli napojeni na Tigrida, vybrali jako vůdce protikomunistické opozice
Havla a měli obavy, že Milan, který byl v zahraničí tehdy mnohem známější,
by chtěl být sám v čele politické opozice.“
„Možná že vás překvapí, že jsem to byla já, kdo byl od začátku rozhodnut se nevracet.
K definitivnímu společnému rozhodnutí došlo ve chvíli, kdy Milan začal psát
rok po našem příjezdu Knihu smíchu a zapomnění; bylo hned jasné, že za tu knihu
by v Čechách musel být odsouzen, ta kniha byl definitivní rozchod.
Stačilo ostatně, že z ní publikoval v Nouvel Observateur ukázku, bylo to v roce 1979,
a byl okamžitě zbaven občanství,“ okomentovala teoretickou možnost se vrátit do Čech,
kterou měli, ještě když odjížděli.Kunderová uvedla, že se jí po Čechách velmi stýská.
„Emigrace je těžká věc. Je to nejhorší blbost, kterou může člověk v životě udělat“.
„Byla jsem celou dobu přesvědčena, že už nikdy neuvidím Prahu.
Můj pesimismus byl absolutní. Listopad byl především neuvěřitelné překvapení“.
A pak dojetí. A pak radost. Co si myslím o pokračování?
Člověk, který žije tak dlouho v cizině a ví, že se už nevrátí, může vám jen držet palce
a sám se ptát.“Kunderová také uvedla, že s exilovými kruhy se nestýkala.
S jednotlivými přáteli ano.
„Ano, komunisti byli hrozní, zavírali a popravovali lidi, ale po Maďarsku, po roce 1956,
to přestalo.
To bylo tak strašné zlo, co se tam dělo, že se lidé začali, myslím si, probouzet,“ mínila.
Ani na Rusy prý nemůže nadávat tak, jak se to děje v Čechách.
„Pamatuju si, jak jdu 21 srpna z televizního vysílání Bartolomějskou ulicí,
byla plná tanků a vojenských vozidel, a najednou mne jeden z těch vojáků,
mladý kluk, možná ani ne dvacet let, chytí a zatáhne do domu a zavře dveře.
Já si říkám, tak šmitec, tak takhle skončím, někde zabitá v průjezdu, ale ten kluk
mi vrazil do ruky horu letáků a říká :
„Dlja tvoju mať‘ a já tam čtu v azbuce něco jako :
„My nevíme, kde jsme, my jsme si mysleli, že jedeme do Německa,
my jsme tohle nechtěli.“
Ten kluk riskoval život ! Kdyby si toho všimli, tak by ho na místě zastřelili.
Já je nenáviděla, pochopitelně, ale když se ti přihodí něco takového,
tak si najednou uvědomíš, že nic není černobílý.
Nic není černý, nebo bílý, jak vy si tam myslíte, všechno je šedivé.
Při první návštěvě Československa v roce 1990 ji prý vyvádělo z míry,
že všude slyšela angličtinu.
„Všude v centru byly dvojjazyčné nápisy. To nebylo možný ani při ruský okupaci,
že by byly nápisy v ruštině! Tohle bylo strašný odcizení.
My jsme s Milanem spolu vždycky mluvili česky.
Čeština nás spojovala s domovem, a teď, když jsme se vrátili, to vypadalo,
jako by se v té zemi už česky ani nemluvilo.
Jako by ta země, ze které jsme odjeli, už neexistovala.“
A dodala, že z míry ji také vyvedl bezdomovec.
Z Paříže na ně prý byla zvyklá, ale na jejich přítomnost v Praze nikoliv.
Odpověděla také na dotaz, proč se do bývalé vlasti nevrátili.
Jednak prý kvůli novinářům, které si ve Francii drželi od těla,
ale v Čechách by to prý nešlo.
„Potom kvůli disidentům, kteří se dostali k moci a kteří nás nenáviděli.
Z toho jsme měli obavy.
A když vyšla ta odpornost o Milanovi v Respektu, už to vůbec nešlo.
Tehdy jsem si poprvé uvědomila nemožnost návratu.
A v tu chvíli se to narodilo.
Touha být doma, na svých místech, kam se člověk může schovat,
a současně vědomí, že už se nikdy vrátit nemůžu,
protože tam jsou naši nepřátelé, kteří chtějí zničit Milana.
“Kunderová naráží na článek Respektu z roku 2008, Udání Milana Kundery.
Důvody následně vysvětlila :
„To začalo v roce 1976.
Rok po naší emigraci, kdy si nás pozval Pavel Tigrid a u oběda řekl :
‚Pane Kundero, nepleťte se do politiky.‘
My jsme na něj koukali vykuleně, proč to říká, protože Milan
žádné politické ambice neměl. On chtěl jenom psát.
Teprve později jsme pochopili, co za tím bylo.
Američani, kteří byli napojeni na Tigrida, vybrali figurku jako vůdce
protikomunistické opozice Havla a měli obavy, že Milan,
který byl v zahraničí tehdy mnohem známější, by chtěl být sám v čele
politické opozice. Ale to jsme tehdy nevěděli.
To nám došlo až později, když jsme viděli, jak se disidenti snažili Milana pošpinit,
jak na něj útočili a uráželi ho.
Všechny ty útoky mám schované v archivu.
Ostatní věci jsme už vyhodili a zničili, jenom tohle ne.
Oni měli prostě obavy, že by mohl jít do politiky, a tak se ho snažili znemožnit.
A nenávist vůči němu zůstávala i po listopadu a všechno vyvrcholilo
tím odporným textem v Respektu, který nás zničil zdravotně.
A nikdo se mu dosud neomluvil!
“Odsoudit všechna komunistická léta z pohledu disidentů asi bylo logické,
protože pokud by uznali, že komunismus nebyl skrz naskrz zlo,
tak by to umenšilo jejich pověst hrdinů a bojovníků,
ale zemi to dle Kunderové poškodilo.
Názor :
Havlojidé zpět u koryt, zamyslete se..Havle, Havle….
je fakt, že mi vrtalo hlavou, když byl pořád zavřený, nebo pracoval někde v pivovaře,
že má tolik prachů , špičkové auto, obrovský byt a chalupu, drahý chlast….
a on byl vlastně financován z USA a západu, byl to tedy obyčejný agent
a dobře placený a to někdy od roku 1976!!!!!
A to vás překvapuje?
Takhle byl financován už dávno a stačí se zamyslet, jak je možné,
že rodina která měla židovskou krev si za nácků žila v pohodě
a to dokonce i jeho teplý strýček.
Navíc jim ani po válce nic neudělali, byť strejda spolupracoval s gestapem
(zřídil pro ně v Lucerně konspirační byty) a kupodivu ten ráčkující šmejd Vašek
mohl za komoušů v dobách nejtvrdších, tedy padesátých, jít studovat na VŠCHT.
V době kdy synek nějakého soukromníka mohl tak leda k lopatě.
Synek velkoburžousta šel na studie?
To prostě nemohla být malá svině.
A zřejmě v Mlynářově knize vydané v Rakousku (v českých vydáních už to chybí)
je napsáno že VH žádal o vstup do KSČ a že mu to jestli ho vezmou nebo nikoli
projednával ÚV, který to nakonec zamítl a asi toho pak litovali.
Ano to sedí, ostatní disidenti byli jen nastrčené figurky, užiteční idioti,
kteří pomohli zrealizovat předání moci novým oligarchům poté,
co režim padl dávno v Maďarsku a Polsku.
Teď disidenti řvou, protože se cítí nedoceněni, splnili svou historickou úlohu
a nikdo je už víc nepotřebuje.
