Bidenova administrativa již od prvních dnů své existence hovořila o terorismu, ale myslela tím pouze „bílou nadvládu“ a „domácí terorismus“ – evidentně tím měla na mysli republikány a Američany, kteří volili Trumpa. Brzy poté následovaly ústupky islámskému terorismu. 12. února 2021 byly ze seznamu teroristických organizací ministerstva zahraničí USA vyjmuty Hútijské milice a začaly od USA přijímat humanitární pomoc. O několik týdnů později obnovily Hútijské milice své útoky na Saúdskou Arábii. 18. února byly zrušeny sankce OSN vůči Íránu, které obnovil Donald Trump a částečně byly zrušeny i ekonomické sankce. Írán vzápětí doručil rakety Hamásu, který je v květnu použil k masivnímu útoku na Izrael.

Pak následovala afghánská katastrofa. Bidenova administrativa – na rozdíl od Trumpovy administrativy – Tálibánu i Al-Káidě ukázala, že se nemají čeho bát. Americká média a zbytek západního světa se k podvodnému, katastrofickému a smrtícímu způsobu, jakým se Spojené státy vzdaly Afghánistánu, téměř nevyjádřila.

Úvodník francouzského deníku Le Monde s radostí rozebral „dlouhý seznam ponížení, které Spojené státy utrpěly.“ Několik evropských vůdců uvedlo, že se obávají návratu islámského terorismu do Evropy, a začali reagovat tak, jak většina evropských lídrů reagovala po celá desetiletí: politikou appeasementu vůči těm, kteří jejich země ohrožují.

Jedinou vyšetřovanou osobou za strategické americké selhání v Afghánistánu je zatím vyznamenaný důstojník Námořní pěchoty Spojených států amerických podplukovník Stuart Scheller, který v současné době slouží v brigádě námořní pěchoty na základně Lejeune, za porušení „náhubkového zákona“, který zakazuje požadovat po vedoucích představitelích, aby se zodpovídali za své činy.

„Jak nazvete politickou stranu, jejíž vedoucí představitelé požadují, aby byli všichni američtí vojáci indoktrinováni ideologií, která volá po ‚demontáži‘ Ameriky, a říká jim, že jejich přísaha bránit Ústavu USA je přísahou na obranu dokumentu, který kodifikuje ‚bílou nadřazenost‘?… Pro mě to jsou zrádci.“ — David Horowitz, spisovatel a bývalý člen Strany Černých panterů, Front Page Magazine, 14. září 2021.

11. září 2001 byly USA napadeny poprvé na své pevnině od roku 1812. Téměř 3 000 lidí bylo zabito. Američané reagovali odhodlaně a důstojně a hned všude visely americké vlajky. Američané se jednomyslně shodli na tom, že tyto útoky nesmí zůstat nepotrestány. Velice rychle vyšlo najevo, že útoky provedla Al-Káida a 7. října 2001 začala americká armáda útočit na základny Al-Káidy v Afghánistánu a bojovat proti Tálibánu, který Al-Káidě poskytoval útočiště.

O dvacet let později je situace úplně jiná. Ve Washingtonu, Shanksville a New Yorku se konaly pietní vzpomínkové akce, ale v zemi je atmosféra úzkosti a vzteku. Americký prezident Joe Biden se pietního aktu zúčastnil, ale neřekl ani slovo. Místo toho zveřejnil nahrávku se svým projevem, ve kterém řekl, že bude pronásledovat „ty, kteří chtějí Ameriku poškodit“ a že za své počínání tvrdě zaplatí. Tato slova se mnohým lidem zdají být beznadějně mimo. Spojené státy se právě stáhly z Afghánistánu, aniž by se v atmosféře chaosu, zrady a porážky pokusily situaci zvrátit. Tálibán je opět u moci a Al-Káida – která je od Tálibánu k nerozeznání – stojí s Tálibánem v jednom šiku.

Abychom pochopili, jak mohla nynější americká administrativa vrátit moc tomu stejnému nepříteli – nabídnout vítězství islámskému terorismu a způsobit Spojeným státům bezprecedentní ponížení – musíme porozumět tomu, co v USA probíhalo od 11. září 2001. Od té doby jsme byli svědky neúnavného úsilí o rozvrat Spojených států, destrukci americké moci a vůle se bránit a vítězit nad svými nepřáteli.

Hned po 11. září formuloval prezident George W. Bush bezodkladně svoje cíle. Již 14. září 2001 řekl: „Naše historická odpovědnost je naprosto jasná: na tyto útoky musíme tvrdě odpovědět a musíme zbavit svět zla.“ O tři dny později 17. září řekl o teroristech toto:

„Tyto lidi již dávno známe. Jsou to dědicové všech vražedných ideologií 20. století… opustili všechny hodnoty kromě snahy získat moc – jdou cestou fašismu, nacismu a totality…. Svoboda – velký výdobytek naší doby a velká naděje každé doby – nyní závisí na nás…. Svým úsilím a svou odvahou budou USA inspirovat celý svět. Nebudeme váhat, nepolevíme a naše věc nakonec zvítězí.“
O „válce proti teroru“ George Bush řekl: „Naše válka proti teroru začíná bojem s Al-Káidou, ale ani zdaleka tím nekončí.“ A 20. září 2001 dodal: „Každý národ v každém regionu se nyní musí rozhodnout. Buď jste s námi, nebo jste s teroristy.“

Americká jednota se však téměř okamžitě začala drolit. 24. září 2001 publikoval liberální časopis The New Yorker sérii reakcí údajných intelektuálů na teroristické útoky z 11. září a většina z nich měla výhrady k americké reakci. Politická aktivistka Susan Sontag naznačila, že za útoky z 11. září si pravděpodobně mohou samy Spojené státy: „Toto nebyl zbabělý útok na civilizaci nebo svobodu nebo lidstvo nebo na svobodný svět, toto byl útok na samozvanou světovou supervelmoc, a byl to důsledek konkrétních amerických spojenectví a akcí.“ A od tohoto okamžiku začalo v USA bujet nepřátelství vůči prezidentovi Bushovi, vůči svobodě a zejména vůči rozhodnutí vést válku. Zbytek západního světa se začal chovat podobně. Vedoucí představitelé zemí v Evropě prohlásili, že USA podporují, ale někteří to nemysleli příliš vážně.

29. ledna 2002 se prezident Bush ve svém projevu o stavu Unie zmínil o „ose zla“ a jmenoval tři země: Severní Koreu, Írán a Irák. 7. října 2002 ve svém projevu podrobně popsal mnoho zločinů spáchaných tehdejším iráckým prezidentem Saddámem Husajnem a oznámil, že USA zvažují vojenský zásah proti Iráku, pokud Saddám Husajn nepřizná existenci „všech svých zbraní hromadného ničení “ a nezničí je, neukončí podporu terorismu a nezastaví pronásledování civilního obyvatelstva v Iráku.

Různí komentátoři hned prohlásili myšlenku „osy zla“ za „zjednodušující a nebezpečnou“ a v průběhu roku 2002 sílilo nepřátelství mnoha lidí v USA i jinde v západním světě vůči Bushově politice, což se projevilo ještě více po jeho projevu 7. října 2002, kdy se specificky zabýval Irákem. Dva evropští premiéři nadále pevně podporovali Spojené státy: britský premiér Tony Blair a španělský premiér José María Aznar, ale francouzský prezident Jacques Chirac, který měl se Saddámem Husajnem dlouhodobé finanční vztahy, se proti válce s Irákem postavil a pokusil se iráckou diktaturu zachránit. Na stranu prezidenta Chiraca se postavilo Německo a většina zbytku Evropy.

Saddám Husajn se rozhodl požadavkům USA nevyhovět a USA v roce 2003 válku v Iráku během několika týdnů vítězně ukončily. Do Iráku ale dorazili islamisté z celého muslimského světa bojovat proti „nevěřícím“, vést svatou válku, zabíjet a umírat, a tak začalo povstání, které trvalo až do nárůstu počtu nasazených amerických vojáků v Iráku v roce 2007. Irák byl v roce 2008 stabilizován, ale začalo se objevovat to, co zesnulý novinář Charles Krauthammer nazval „syndromem Bushovy duševní poruchy“ – totiž „akutní výskyt paranoie u jinak normálních lidí v reakci na politiku, prezidentství a samotnou existenci George W. Bushe.“

Po celých Spojených státech a po západní Evropě se začaly šířit neúnavné a frenetické masové protesty. Demonstranti pochodovali s transparenty přirovnávajícími Bushe k Hitlerovi a označujícími ho za největšího teroristu na Zemi. Objevily se knihy obviňující Bushe z válečných zločinů. Propagandistický film Michaela Moora zabývající se výhradně konspiračními teoriemi a spekulacemi o vazbách klanu Bushů na rodinu bin Ládina a na saúdskou královskou rodinu získal Zlatou palmu v Cannes 2004 a těšil se celosvětovému úspěchu. Film se samozřejmě nezabýval žádnými zločiny spáchanými Saddámem Husajnem. Tvůrcům filmu zjevně nevadilo, že Saddám Husajn několik let před rokem 2001 vyhladil desítky tisíc Kurdů chemickými zbraněmi a diskrétně mlčeli i o jeho dalších zločinech proti lidskosti. Saddám Husajn byl popisován jako někdo, kdo nikdy nevlastnil zbraně hromadného ničení. Ačkoliv se prezident Bush od začátku zapřísahal, že nepovede válku proti islámu, byl z toho každopádně obviněn. To, že islámský terorismus je stále jasným a současným nebezpečím a že likvidace teroristů může být dobrá věc, bylo všemi těmito lidmi ignorováno. Místo toho byl Bush obviněn z vytváření teroristů, i když během Bushova prezidentství v západním světě žádné další teroristické útoky neproběhly. Pro miliony Američanů a Evropanů byl v letech 2003 až 2008 jediným monstrem na planetě a jediným nebezpečím, které bylo třeba odstranit, prezident George W. Bush.

Takové bylo pozadí a kontext vítězství Baracka Obamy v prezidentských volbách v roce 2008. Obama se během předvolební kampaně označil za Spasitele a za ztělesnění „naděje“ a „změny“. Tři měsíce před prezidentskými volbami, v červenci 2008, navštívil Německo, kde slíbil „tuto válku konečně ukončit“. Jeho předešlé působení jako komunitního organizátora považovala většina novinářů za přínosnou zkušenost. Po svém triumfálním zvolení Obama okamžitě požádal svou administrativu, aby přestala mluvit o „válce proti teroru“, a místo toho používala eufemistický výraz „zámořské pohotovostní operace“. Místo o „teroristech“ mluvil Obama vždy jen o „násilnických extremistech“.

21. května 2009 Obama změnil celou předešlou zahraniční politiku administrativy George W. Bushe. „Odchýlili jsme se od našeho kurzu,“ řekl a slíbil, že zemi povede jiným směrem. 4. června 2009 pronesl v Káhiře projev chválící ​​islám a kritizující Spojené státy.

Na rozdíl od Iráku, nazýval Obama válku v Afghánistánu „spravedlivou válkou“, ale i tak nařídil americké armádě velice přísná pravidla boje, což bylo rozhodnutí, za které zaplatilo smrtí mnoho amerických vojáků. V roce 2011 Obama podpořil převzetí moci v Tunisku a Egyptě členy Muslimského bratrstva, to je organizací, kterou dokonce i některé muslimské země definují jako teroristickou. Obama potom stáhl další americké bojové jednotky z Iráku, což mělo za následek, že se Al-Káida, která tam byla zničena za prezidentství George W. Bushe, znovu objevila pod jiným jménem: Islámský stát v Iráku a Sýrii (ISIS). ISIS dobyl obrovské území, které se třináct let po zničení základen Al-Káidy v Afghánistánu stalo novým centrem islámského terorismu a zdrojem inspirace pro islámské teroristy na celém světě. Islámské útoky, které během prezidentství George W. Bushe prakticky zmizely, se začaly znovu vyskytovat a v období let 2015-2016 se celou západní Evropou a USA přehnala jejich příšerná vlna.

Obama vyjednal Íránskou jadernou dohodu a schválil její podepsání v červenci 2015. Ačkoliv byla tato dohoda na veřejnosti prezentována jako dohoda, která má zabránit Íránu získat jaderné zbraně, tak ve skutečnosti to bylo přesně naopak a Íránu v jeho snaze získat jaderné zbraně nijak nebránila. Obamova administrativa Íránu také uvolnila miliardy dolarů, které mulláhové okamžitě použili na financování různých islámských teroristických organizací, čímž se z Íránu stal přední světový sponzor mezinárodního islámského terorismu. Přestože Obama zlikvidoval Usámu bin Ládina, tak nezabránil šíření islámského terorismu, ke kterému v té době docházelo.

Tisk a veřejnost na Západě se k Obamovi chovali jako k idolu. Přestože došlo během Obamova prezidentství v západní Evropě k mnoha krvavým útokům – a přestože západní Evropa těžce trpěla vznikem ISIS a nepokoji vzniklými v celém muslimském světě během jeho funkčního období (v letech 2015-2016 do Evropy vtrhl více než milion migrantů) – nepřestávali ho vůdci západní Evropy vychvalovat.

Zvolení Donalda J. Trumpa prezidentem mnoho lidí v Americe i západní Evropě šokovalo. Ačkoliv Trump definoval válku v Iráku jako „strašnou chybu“ a kritizoval George W. Bushe, tak stále byl a stále je tiskem, médii, sociálními médii, CIA, FBI, IRS a ministerstvem spravedlnosti démonizován ještě více, než George W. Bush.

Trump během své volební kampaně používal dva slogany, které si vypůjčil od Ronalda Reagana: „Udělejme Ameriku znovu skvělou“ (Make America great again) a „Mír prostřednictvím síly“ (Peace through strength) – prozrazující, že směr, který hodlal následovat, byl úplně jiný než Obamův. Bylo jasné, že bude bojovat proti islámskému terorismu. Trump zničil ISIS, nechal zlikvidovat jeho vůdce Abú Bakra al-Bagdádího a ekonomicky škrtil íránský režim, aby omezil jeho schopnost financovat terorismus. Mír na Blízkém východě prosazoval tak úspěšně, jak to žádný z jeho předchůdců nedokázal. 15. září 2020 podepsal v Bílém domě Abrahámovské dohody. Za jeho prezidentství nedošlo k žádnému většímu islámskému teroristickému útoku. Přesto jej dodnes mnoho lidí v Americe a ve zbytku Západu intenzivně nenávidí. Západoevropští vůdci ho nadále kritizují a mluví o něm jako o neotesanci.

Zvolení Joea Bidena prezidentem za extrémně pochybných podmínek mnoho lidí v Americe i Evropě velmi uvítalo. Biden byl prezentován jako návrat k „profesionalitě“ a „vážnosti“ po čtyřech údajně hrozných letech. Vůdci zemí nepřátelských Spojeným státům byli ještě více potěšeni. Tehdejší íránský prezident Hasan Rúhání 5. listopadu 2020 řekl: „Příští americká administrativa před íránským národem kapituluje.“ Prezident komunistické Číny Si Ťin-pching neřekl nic, ​​ale okamžitě zvýšil frekvenci vojenských provokací proti Tchaj-wanu, Austrálii, Indii, Filipínám a Japonsku.

Bidenova administrativa již od prvních dnů své existence hovořila o terorismu, ale myslela tím pouze „bílou nadvládu“ a „domácí terorismus“ – evidentně tím měla na mysli republikány a Američany, kteří volili Trumpa. Brzy poté následovaly ústupky islámskému terorismu. 12. února 2021 byly ze seznamu teroristických organizací ministerstva zahraničí USA vyjmuty Hútijské milice a začaly od USA přijímat humanitární pomoc. O několik týdnů později obnovily Hútijské milice své útoky na Saúdskou Arábii. 18. února byly zrušeny sankce OSN vůči Íránu, které obnovil Donald Trump a částečně byly zrušeny i ekonomické sankce. Írán vzápětí doručil rakety Hamásu, který je v květnu použil k masivnímu útoku na Izrael.

Pak následovala afghánská katastrofa. Bidenova administrativa – na rozdíl od Trumpovy administrativy – Tálibánu i Al-Káidě ukázala, že se nemají čeho bát. Americká média a zbytek západního světa se k podvodnému, katastrofickému a smrtícímu způsobu, jakým se Spojené státy vzdaly Afghánistánu, téměř nevyjádřila. Bidena zkritizovalo i několik bývalých členů Obamovy administrativy. Úvodník francouzského deníku Le Monde s radostí rozebral „dlouhý seznam ponížení, které Spojené státy utrpěly.“

Několik evropských vůdců uvedlo, že se obávají návratu islámského terorismu do Evropy, a začali reagovat tak, jak většina evropských lídrů reagovala po celá desetiletí: politikou appeasementu vůči těm, kteří jejich země ohrožují. 14. září 2021 šéf zahraniční politiky EU Josep Borrell řekl: „Pokud chceme mít jakoukoliv šanci ovlivnit události, tak nemáme jinou možnost, než jednat s Tálibánem.“ Zdá se, že Bidenova administrativa chce dělat totéž. 3. září začala v Afghánistánu ovládaném Tálibánem financovat „programy humanitární pomoci“. Tisková tajemnice Bílého domu Jen Psaki 9. září 2021 pochválila Tálibán a nazvala jej „praktickým a profesionálním“.

Někteří členové Kongresu a političtí analytici se na situaci dívají jinak. Kongresman a vlivný člen Zpravodajského výboru Sněmovny reprezentantů Michael McCaul 12. září řekl: „Právě se vracíme do doby před 11. září 2001, ale tentokrát je to horší, protože dnes jsou Tálibové plně vyzbrojeni našimi zbraněmi, našimi vrtulníky a paletami našich peněz.“

Bývalý ředitel amerických tajných služeb John Ratcliffe řekl:

„Doufám, že je to něco, co ovlivní jen celá desetiletí, doufám, že to neovlivní celá staletí. Je to největší prohra Spojených států, určitě během našeho života… toto nejnovější, nejbolestivější, největší, epické selhání v Afghánistánu doslova vdechlo nový život radikálnímu islámskému teroristickému hnutí, a to nejen v Afghánistánu, ale po celém světě.“
Bývalý prezident George W. Bush nyní mluví jinak, než jak hovořil během svého prezidentství. Dnes teroristy označuje stejně jako Obama – jako „násilnické extremisty“ – a hází do jednoho pytle „domácí i zahraniční „násilnické extremisty.“

Jedinou vyšetřovanou osobou za strategické americké selhání v Afghánistánu je zatím vyznamenaný důstojník Námořní pěchoty Spojených států amerických podplukovník Stuart Scheller, který v současné době slouží v brigádě námořní pěchoty na základně Lejeune, za porušení „náhubkového zákona“, který zakazuje požadovat po vedoucích představitelích, aby se zodpovídali za své činy.

Spisovatel a bývalý člen Strany Černých panterů David Horowitz se zeptal:

„Jak nazvete politickou stranu, která zachází s 81 miliony neočkovaných Američanů jako s domácími nepřáteli… ale umožňuje statisícům neprověřených ilegálních migrantů… překročit hranice USA a letecky je dopravuje do nitra naší země? A jakmile se tam dostanou, tak jim poskytuje bezplatnou lékařskou péči, sociální dávky a vzdělání?“

„Jak nazvete politickou stranu, jejíž vedoucí představitelé požadují, aby byli všichni američtí vojáci indoktrinováni ideologií, která volá po ‚demontáži‘ Ameriky, a říká jim, že jejich přísaha bránit Ústavu USA je přísahou na obranu dokumentu, který kodifikuje ‚bílou nadřazenost‘?…“

„Pro mě to jsou zrádci.“
Dr. Guy Millière je profesor Pařížské univerzity a autor 27 knih o Francii a o Evropě.

zdroj: cs.gatestoeinstitute.org

Komentáře