Existují dva základní možné pohledy na politiku: za prvé, z hlediska principů demokracie nebo suverenity občanů a národů. A za druhé z hlediska velmocenského, tedy geopolitického. Nebo, chcete-li, dva pohledy: idealistický a realistický.
Jsou to dva zásadně odlišné pohledy na věc a není správné je svévolně směšovat: ideály jsou ideály a boj o moc je bojem o moc. Je velmi důležité mezi nimi rozlišovat, protože míchání hrušek s botami vede ke špatnému obrazu. Bohužel právě toto míchání teoretických konceptů a mocenských her je základem většiny mediálních a politologických produktů, které mají povrchně zmást veřejnost.
Jak to tedy je? Podívejme se na to blíže.
První úhel pohledu: z hlediska vyšších principů
Prvním pravidlem státnické práce, které by mělo platit pro každou zemi, a dokonce pro každé lidské společenství kdekoli na světě, je, že lidé by si měli spravovat své záležitosti sami mezi sebou. Nejlépe tak, aby to bylo v souladu se základními filozofickými a etickými principy, ale nakonec je na nich, jak si své záležitosti uspořádají mezi sebou (pokud chtějí například monarchii nebo dokonce totalitu, je to jejich věc).
Rozhodně je ale proti demokratickému principu, když někdo zvenčí chce zařizovat jejich záležitosti. Demokracie je z definice vládou lidu v jeho vlastní zemi. Jakýkoli pokus o změnu směřování země zvenčí je tedy a priori nedemokratický, ať už je deklarován ve jménu demokracie sebevíc. Známé západní klišé o „šíření demokracie“ je ve skutečnosti pouhým oxymóronem: demokracii nelze vyvážet, protože může vyrůst pouze zevnitř. Pokus o vývoz demokracie proto může být nanejvýš vývozem ideologie a zástěrkou pro vměšování do záležitostí jiných národů nebo nanejvýš nástrojem neokolonialismu.
To samozřejmě platí zejména pro USA, které pod rouškou šíření demokracie jsou ve světě dominantním propagátorem jejího pravého opaku: „nedemokracie“, tedy vměšování se do cizích záležitostí, velmocenského zasahování do přirozeného vývoje a suverenity národů a jejich států. Samotný fakt, že USA mají stovky vojenských základen ve třech čtvrtinách zemí světa a vojensky kontrolují všechny oceány, hlavní průplavy a další strategické body, je diskvalifikuje z jakékoli slušné debaty o demokracii. To vše samozřejmě platí, i když v menším měřítku, i pro ostatní velmoci s jejich sférami vlivu.
Z tohoto pohledu je například samotný pojem „sféra vlivu“ hrubou urážkou demokracie. Pokud se na světové dění podíváme z tohoto úhlu pohledu, pak je neuvěřitelně zjevným projevem neokoloniální nadvlády například to, že jedna vzdálená země za oceánem (sama) má separátní smlouvy s desítkami evropských zemí, aby je ve větší či menší míře vojensky okupovala. Slovo okupovat je možná trochu silné, ale víceméně přesně popisuje nadřazené postavení dané mocnosti vůči vazalským státům.
Pokud se na situaci na Ukrajině podíváme výše uvedenou optikou, pak je třeba říci, že Ukrajina jako suverénní země má nepochybně právo uzavřít jakýkoli pakt a přizvat k němu kohokoli s jakoukoli výzbrojí. Stejně jako například vůdci SSSR v roce 1968 měli právo pozvat vojska bratrských zemí, aby nás chránila, nebo jako dnes mají například Mexiko nebo Venezuela plné právo pozvat ruská vojska, aby se k nim připojila, a to i s raketami namířenými na USA.
Zásadní otázkou však je, zda je ukrajinský režim skutečně ukrajinský, zda je možné Ukrajinu vnímat jako suverénní stát (respektive jako stát vůbec, nikoliv jen jako podrobené území) a zda pozvaní Ukrajinci skutečně mluví jménem občanů Ukrajiny. Jistě, existují nějaké formální struktury, procesy, volby, instituce – ale pokud je to všechno jen loutkové divadlo okupační moci, pak je třeba se jinak dívat i na legitimitu oficiální politické reprezentace tohoto státu a její politiky. Zopakujme si, že demokracie a suverenita je, když si lidé ve své zemi vládnou sami. Vládnou si Ukrajinci na Ukrajině sami?
Každý stát má právo dělat si na svém území, co chce, pokud tím neohrožuje ostatní. Zde však narážíme na kámen úrazu: co to znamená ohrožovat druhé? Co je obrana a co útok? Je to ještě obrana, když má stát své vojáky (nebo ještě lépe poslušné osoby ve vedoucích politických funkcích) v zemi na druhém konci světa, aby bojovali proti úhlavnímu nepříteli této země v jejím zájmu? Je to ještě obrana, když má nějaký stát celou řadu vazalských států, které jsou takto podepřeny, aby nenáviděného nepřítele sevřely jako kleště a vytvořily tak pro něj reálnou hrozbu?
Druhý úhel pohledu: z hlediska skutečné geopolitiky
A politické události můžeme stále hodnotit i z druhého hlediska: z hlediska skutečného boje o moc na planetě Zemi. Zde je vše mnohem jednodušší a méně složité na posouzení. Není třeba si nic nalhávat, je třeba se podívat pravdě přímo do očí: přinejmenším od vzniku prvních říší probíhá v historickém prostoru civilizace jeden nekonečný boj. Nikdy nekončící válka mezi skutečnými držiteli moci na planetě, v níž mír představuje pouze méně vyhrocenou fázi boje o zdroje a vliv. Vždycky to byl a stále je boj na život a na smrt a žádná pravidla neexistují – přesněji řečeno, oficiální pravidla mohou být vyhlášena, ale skutečná pravidla jsou stále jen ta, která určují silnější.
Podíváme-li se na politické dění touto optikou, pak můžeme s radostí použít výraz „sféry vlivu“ k popisu toho, co se skutečně děje, protože toto slovní spojení je velmi vhodné. Státní hranice států ve sféře vlivu velmoci, jejich suverenita, nezávislost jejich politických reprezentací… to vše je velmi relativní pouze v situaci, kdy jsou v sázce eminentní zájmy dané velmoci. Moderní dějiny znají sto tisíc důkazů a nemá smysl je zde všechny vyjmenovávat, od Monroeovy doktríny přes Guantánamo až po případ Assange.
V této souvislosti naopak zapomeňme na řeči o demokracii, lidských právech a podobně. Tyto pojmy bychom do diskuse o skutečné geopolitice raději vůbec neměli míchat, protože z hlediska podstaty mocenského boje nedávají příliš smysl a mohou sloužit většinou jen jako pokrytecké nástroje nestoudného klamání a zavádění.
Někdo může říci: to je příliš cynický pohled, který nebere v úvahu vyšší morální principy jednání účastníků hry. Ale jak jsme zdůraznili v úvodu: nemíchejme věci nestejného druhu. Skutečnost je taková, že bez ohledu na to, jakou ideologii vyznáváme, v boji velmocí má nakonec vždy rozhodující slovo obyčejná hrubá síla. Historie se neptá, zda byli morálně či civilizačně lepší Athéňané nebo Peršané, křižáci nebo islámští bojovníci, Hitler nebo Rudá armáda, ale kdo zvítězil. Takže ani v tomto případě, při rozdělení sfér vlivu, není relevantní proměnnou rozdíl mezi oficiální ideologií a propagandou Západu a oficiální ideologií a propagandou Ruska, ať už si o tom či onom myslí kdokoli, že je to lepší.
Říše kolektivního Západu vedená Spojenými státy se po rozpadu Sovětského svazu rozrostla o nové vazalské státy a plánuje další expanzi. Žárlivě střeží svou sféru vlivu, kterou ovládá pomocí sofistikovaných technologií: barevných revolucí, pozlátkových lákadel postavených na bohatství a vyspělosti Západu, kompradorské mediální manipulace demokracie a finančně-ekonomického otroctví korporací. Je naprosto pochopitelné, že nechce za žádnou cenu připustit, že se geopolitická realita v posledních desetiletích změnila a že si na sféru svého vlivu dělají nárok i jiné mocnosti s vlastními představami o uspořádání společnosti a řešení globálních problémů.
Pokud se na události na Ukrajině podíváme z tohoto úhlu pohledu, z hlediska skutečného geopolitického soupeření, pak musíme nechat stranou všechny emoce a teoretické či ideologické argumenty: na jedné straně historickou panslovanskou spravedlnost a příslušnost Ukrajiny k ruskému světu, na straně druhé novodobé požadavky prozápadních sil na příslušnost Ukrajiny k Západu na základě mediálně zmanipulované veřejnosti a podivných voleb. Nárok obou stran geopolitického boje je z tohoto hlediska naprosto stejný, stejně jako (protože jde také o stejný případ) je stejný nárok dvou dravců v boji o kořist: kdo si dokáže vybojovat svůj kus masa, ten dostane, co mu patří.
A ano, včetně využití všech dostupných prostředků. Západ získal Ukrajinu podvodem a lstí. A kdo ví, třeba si ji Východ jednoho dne vezme zpět, třeba i podvodem. No ano, to je geopolitika… Nebo možná násilím, kdo ví. Co na to říkáte? Že by to nebylo hezké, že by to bylo proti takovému a takovému smluvnímu závazku, proti takovým a takovým pravidlům, proti takovým a takovým průzkumům a výsledkům voleb? A že byste raději mluvili o oficiálně stanovených pravidlech a ušlechtilých zásadách? Dobrá, vraťme se tedy k první části tohoto článku. Kdo je hlavním světovým vývozcem nedemokracie, tj. vměšování se do záležitostí cizích zemí?
V tom případě si také připomeňme staré přísloví, které říká: ve válce jako ve válce. Říká se také, že jak půjčíš, tak vrátíš. Nebo také hrubý pytel, hrubá záplata.
Může se ještě někdo upřímně divit, když někdo konečně ukáže tomuto světovému podvodníkovi číslo jedna prostředníček? A nezáleží na tom, jakým způsobem. Protože pokud chce hrát jen podle svých pravidel, ostatní mohou dělat totéž.
zdroj: hlavnespravy.sk
