Všichni souhlasili: Draghiho vláda by byla požehnáním pro zemi, poslední příležitostí k vykoupení jejích hříchů a “učinit Itálii opět velkou”. Draghi, říkali, jednoduše díky svému “charismatu”, “kompetentnosti”, “inteligenci” a “mezinárodnímu vlivu” udrží trhy s dluhopisy na uzdě, uzákoní tolik potřebné reformy a znovu nastartuje stagnující italskou ekonomiku.
Bohužel, realita nesplnila přesně očekávání: Draghi za sebou zanechává zemi v troskách. Nejnovější makroekonomická prognóza Evropské komise předpovídala, že Itálie zažije v příštím roce nejpomalejší hospodářský růst v bloku, a to pouze 0,9%, a to kvůli poklesu spotřebitelských výdajů v důsledku rostoucích cen a nižších obchodních investic – v důsledku rostoucích výpůjčních a energetických nákladů, jakož i přerušení dodávek ruského plynu.
Itálie také zažívá jednu z nejrychleji rostoucích měr inflace v Evropě , která je v současné době na úrovni 8,6%, což je nejvyšší úroveň za více než tři desetiletí. Úrokové sazby italských vládních dluhopisů také od doby, kdy se Draghi dostal k moci, neustále stoupají a pod jeho dohledem vzrostly čtyřnásobně; dnes stojí na nejvyšší úrovni za téměř deset let.
A tato “polykrize” si vybrala svou daň na italské společnosti: 5,6 milionu Italů – téměř 10% populace, včetně 1,4 milionu nezletilých – v současné době žije v absolutní chudobě, což je nejvyšší zaznamenaná úroveň. Mnozí z nich pracují a toto číslo se bude zákonitě zvyšovat, protože reálné mzdy v Itálii nadále klesají nejvyšším tempem v bloku. Téměř 100 000 malých a středních podniků (MSP) je ohroženo platební neschopností, což je o 2 % více než v loňském roce.
Tolik tedy k “Super Mario”. Samozřejmě by se dalo namítnout, že podobné problémy zažívají i jiné země, ale bylo by chybou nechat Draghiho na holičkách. Byl jedním z nejvěrnějších zastánců opatření, která vedla k této situaci, byl hnací silou při prosazování tvrdých sankcí EU proti Moskvě – sankcí, které ochromují evropské ekonomiky, zatímco Rusko zůstává do značné míry bez úhony.
Draghi se dokonce chlubil odvážnými opatřeními přijatými Itálií k odstavení země od ruského plynu – výsledkem je, že Itálie je nyní zemí, která platí nejvyšší velkoobchodní ceny elektřiny v celé EU. Absurdita této politiky se stává zřejmou, když vezmeme v úvahu jeho pokus snížit závislost Itálie na ruském plynu oživením několika uhelných elektráren – uhlí, které Itálie z velké části dováží z Ruska.
Ještě horší je, že Draghi udělal jen málo nebo vůbec nic, aby ochránil námezdně pracující, domácnosti a malé podniky před dopadem těchto politik. Všech těch několik málo “strukturálních” opatření přijatých jeho vládou bylo skutečně zaměřeno na podporu privatizace, liberalizace, deregulace a fiskální konsolidace – jako je otevření privatizace těch několika málo veřejných služeb, které zůstaly mimo rozsah trhu, další “flexibilita” práce, uvedení soukromých pláží do veřejných soutěží poprvé po desetiletích, nebo pokus o rozšíření taxislužeb o provozovatele sdílených jízd, jako je Uber, což vyvolalo masivní protesty.
Pro každého, kdo má ponětí o Draghiho ideologii, to není překvapující. Jak jsem již dříve tvrdil, Mario Draghi je tělesnou inkarnací “neoliberalismu”. Není ani překvapující, že tyto politiky nepřinesly výsledky, vzhledem k tomu, že neoliberální logika EU, založená na privatizaci, fiskálních úsporných opatřeních a stlačování mezd – při jejichž provádění hraje Draghi klíčovou roli od počátku devadesátých let – je hlavním důvodem, proč je Itálie zpočátku v takovém zmatku. Draghi také dále posílil sevření EU nad italskou ekonomikou tím, že neúnavně propagoval příběh, že Itálie zoufale potřebuje evropské fondy na obnovu Covid, aby nastartovala svou ekonomiku, a že aby získala přístup k těmto fondům, musí pilně provádět reformy požadované Bruselem.
Z makroekonomického hlediska jsou však zmíněné fondy almužnou a ani zdaleka se neblíží tomu, co by bylo zapotřebí k tomu, aby měly smysluplný dopad na italskou ekonomiku. Přicházejí však s velmi přísnými podmínkami. To je v konečném důsledku to, o čem je “fond obnovy” EU Next Generation EU: zvýšení kontroly Bruselu nad rozpočtovými politikami členských států a posílení režimu technokratické a autoritářské kontroly EU. A komu lepšímu než Draghimu by se dalo věřit, že taková opatření uzamkne? Jak sám poznamenal, “reformní cesta” stanovená jeho vládou znamenala, že “jsme vytvořili podmínky pro to, aby práce na obnově [EU] pokračovala, bez ohledu na to, kdo je [ve vládě]” – čímž jsme zajistili, že budoucí vlády nesejdou z cesty spravedlnosti.
Draghi však za sebou nezanechává jen spálenou ekonomiku, ale také hluboce roztříštěnou a rozdělenou společnost. Je to muž zodpovědný za vypracování nejrepresivnější, nejdiskriminační a segregační politiky masového očkování na Západě, která nejen vyloučila miliony neočkovaných lidí – včetně dětí – ze společenského života tím, že rozšířila očkovací pasy prakticky na všechny veřejné prostory, ale také omezila mnoho lidí v práci. Pomohl také učinit z neočkovaných terč institucionálně schválených nenávistných projevů, jako když neslavně prohlásil: “Nenecháte se očkovat, onemocníte, zemřete. Nebo zabiješ.”
To vše by mohlo naznačovat, proč nedávný průzkum ukázal, že 50% Italů není spokojeno s prací vlády. A přesto, navzdory těmto poněkud nepůsobivým výsledkům, když Draghi původně oznámil svůj záměr rezignovat, italský establishment se dostal do apoplektického záchvatu. V tom, co se zapíše do historie jako jedna z nejpatetičtějších demonstrací patolízalského konformismu italské společnosti, téměř každá profesní kategorie, na kterou si vzpomenete, spěchala, aby zahájila svou vlastní výzvu prosící Draghiho, aby zůstal – nejen bohatí podnikatelé, jak se dalo očekávat, ale také lékaři, lékárníci, zdravotní sestry, starostové, děkani univerzit, Nevládní organizace, progresivní intelektuálové a dokonce i CGIL, největší odborový svaz v zemi.
Ještě politováníhodnější je, že italská média věnovala masivní pozornost několika “pro-Draghiho demonstracím” – čítajícím ne více než několik desítek lidí. Snad nejkomičtější je, že jedna z největších zpravodajských agentur v zemi, Adnkronos, dokonce mluvila o tom, jak několik bezdomovců přišlo ukázat svou podporu Draghimu. Jeden z nich byl citován, když řekl: “Draghi dělá rozdíl. Itálie díky němu znovu získala prestiž a důvěryhodnost. Jako bezdomovec mohu dosvědčit, že je nám nyní věnována větší pozornost, a to díky Draghimu.”
Západní mezinárodní establishment také hodil veškerou svou váhu za Draghiho. Všichni od Financial Times přes Guardian až po komisaře EU pro ekonomiku Paola Gentiloniho přišli vysvětlit, jaká tragédie by ztráta Draghiho byla pro Itálii – a vlastně pro Evropu jako celek. Gentiloni zašel tak daleko, že řekl, že “dokonalá bouře” by se přehnala zemí, pokud by Draghi odešel; zatímco Guardian se omezil na instruování italských poslanců, že Draghi “by měl prozatím zůstat”. New York Times neironicky tvrdily, že Draghiho odchod ukončí “krátké zlaté období”, které pro Itálii zahájil. Řeči o zahraničních aktérech, kteří se vměšují do italských záležitostí.
Proč tedy navzdory tak masivním tlakům tři strany minulý týden účinně zatáhly za jeho vládu? Část vysvětlení spočívá v tom, do jaké míry se Draghimu podařilo odcizit si strany, jako je Hnutí pěti hvězd a Liga – odmítl s nimi spolupracovat téměř na žádné politice své vlády, nebo uznat i tu nejnesmělejší kritiku. Při více než jedné příležitosti Draghi dal velmi jasně najevo, co považuje za roli parlamentu: potvrzovat rozhodnutí přijatá vládou. To je patrné i v Draghiho zneužití nástroje hlasování o důvěře.
Ve svém projevu v Senátu minulý týden byl Draghi ještě otevřenější: poté, co řekl, že se rozhodl přehodnotit svou rezignaci, protože “to je to, co lidé chtějí”, v podstatě řekl parlamentu, že je ochoten zůstat jako premiér pouze tak dlouho, dokud strany budou souhlasit s tím, že nebudou zasahovat do žádného z budoucích rozhodnutí vlády. Pro mnohé z přítomných v Parlamentu zašla arogance a megalomanie Draghiho projevu příliš daleko – a navíc někteří říkají, že Berlusconi čekal na správný okamžik, aby pomstil dobu, kdy byl Draghim sesazen v roce 2011, kdy byl draghi prezidentem ECB.
Neměli bychom však přeceňovat význam parlamentní vzpoury proti Draghimu. Nakonec Draghi neudělal o mnoho víc, než že stranám vysvětlil nepříjemnou pravdu: “Nemáte žádnou skutečnou moc, jen ji přijměte.” Ale to je pravda, kterou politické strany nejsou připraveny přijmout. Nakonec nejsou ochotni čelit zásadnímu rozporu mezi formální institucionální architekturou země – parlamentní demokracií – a tím, co můžeme nazvat její “skutečně existující” institucionální architekturou, v níž Parlament a z definice politické strany nemají téměř žádnou moc, protože samotná vláda má v kontextu eurozóny jen malou, pokud vůbec nějakou ekonomickou autonomii. Strany to vědí, ale nejsou ochotny to přiznat (sobě, ale hlavně voličům).
To je ponechává ve stavu trvalé kognitivní disonance, což vede k tomu, co můžeme nazvat “politickým cyklem vnějšího omezení”. Stejně jako v “normálních” zemích strany soupeří o konsenzus na základě různých volebních platforem – a jak se často stává, strany slibující “změnu” náhodou zvítězí. Na rozdíl od “normálních” zemí však strany, které se dostanou do vlády, brzy zjistí, že postrádají “normální” nástroje hospodářské politiky nezbytné k tomu, aby skutečně změnily cokoli ze sociálně-ekonomického hlediska. Ve skutečnosti nemají jinou možnost, než souhlasit s tím, co říkají Brusel a Frankfurt, a pokud nebudou hrát míč, ECB je vždy připravena zvýšit žár. V tu chvíli, pokud vláda neustoupí, ECB zosnuje plnohodnotnou finanční krizi (vzpomeňme na Itálii v roce 2011 nebo Řecko v roce 2015) – což obvykle vede politické strany k tomu, aby se obrátily na technokraty podporované EU, aby vyřešily problém, který EU vytvořila na prvním místě.
I když však vláda ustoupí, rostoucí napětí mezi požadavky vnějšího omezení a požadavky občanů, které stranám chybí nástroje k nápravě, je vede k tomu, aby se obrátily na technokraty, aby vyřešili slepou uličku tím, že je nechají zavést opatření, za která strany nechtějí převzít odpovědnost. Pak, v určitém bodě, obvykle s blížícími se novými volbami, politické strany cítí potřebu znovu se legitimizovat v očích voličů a tím vrátit technokratického džina zpět do lampy – až do příští krize, která uvede nový cyklus do pohybu.
To je z velké části příběh toho, co se stalo mezi rokem 2018 a Draghiho svržením, když Hnutí pěti hvězd a Liga přešly od protievropského populismu k Draghimu v průběhu několika let. A příští volby uvedou do pohybu nový cyklus, který možná přivítá středopravicová vláda vedená Giorgií Meloniovou. Ale jak se sociální a ekonomická situace nadále zhoršuje, tyto cykly se také musí zkracovat a zkracovat. Budoucí středopravicová vláda – “populistická” či nikoli – by měla malou nebo žádnou schopnost vyřešit krize, které po sobě zanechal Draghi. Jako vždy budou záběry volány v Bruselu a Frankfurtu.
Spuštěním svého nedávného nástroje na ochranu přenosu (TPI) si ECB poskytla nástroj, který jí technicky umožňuje dělat “vše, co je třeba”, aby uzavřela rozpětí eura, čímž potenciálně odvrátila budoucí finanční krize. Taková intervence je však podmíněna dodržováním fiskálního rámce EU a “reforem” nastíněných v plánech “fondu obnovy” každé země – které již Draghi zavedl. Ty však neudělají nic pro ukončení rozvíjející se sociální a hospodářské krize; ve skutečnosti ji jistě zhorší. Jinými slovy, příští italská vláda, chce-li zůstat finančně nad vodou, nebude mít jinou možnost než následovat ekonomický diktát EU – nebo jinak. Jak dlouho bude v takovém kontextu trvat, než se zhroutí poslední zbytky demokratické legitimity v zemích, jako je Itálie? A co pak?
Příští krize eura nakonec mnohem pravděpodobněji vypukne v ulicích Evropy než na finančních trzích.
