Když ruský prezident Vladimir Putin 24. února 2022 zahájil svou invazi na Ukrajinu, reagovala Evropská unie následující den uvalením bezprecedentních hospodářských sankcí zaměřených na izolaci Ruska.
EU, která byla chválena za to, že na Putinovu agresi proti Ukrajině reagovala “odhodlaně, jednotně a rychle”, prý stála před “transformačním momentem”, který z EU na globální scéně udělal “geostrategického hráče”. Jeden z pozorovatelů prohlásil, že se EU stala “vrcholným geopolitickým protagonistou” a že Evropa “zjistila, že je velmocí”.
21. března 2022 – necelý měsíc po zahájení ruské invaze na Ukrajinu – oznámili evropští představitelé ambiciózní plán EU na dosažení “strategické autonomie”, jehož cílem je postavit 27členný blok EU na úroveň Číny a Spojených států. Implicitním cílem bylo umožnit “suverénní” EU jednat v otázkách obrany a bezpečnosti nezávisle na Spojených státech a Severoatlantické alianci (NATO). Tento plán je nyní v troskách.
Jak se válka na Ukrajině protahuje, tak se evropská jednota hroutí a snahy o přeměnu EU v evropský superstát – Spojené státy evropské – se ukázaly být tím, čím jsou: blouzněním.
Největší členské státy EU – Francie a Německo – se snažily Putina pacifikovat na úkor ukrajinské suverenity. Francouzský prezident Emmanuel Macron, nejsilnější zastánce evropské strategické autonomie, trvá na tom, že Putin by neměl být “ponižován”, a dokonce vyzval Ukrajinu k územním ústupkům, aby si ruský diktátor mohl zachovat tvář.
Německý premiér Olaf Scholz mezitím z nejasných důvodů tvrdošíjně odmítá dodat Ukrajině zbraně, které Ukrajina potřebuje k obraně proti ruské agresi.
Francouzsko-německý appeasement rozzuřil většinu středoevropských a východoevropských členů EU a NATO, kteří se oprávněně obávají, že pokud Putinovy imperiální nároky nebudou na Ukrajině zastaveny, tak se příště zaměří na ně.
Ruský revanšismus a nejednotná reakce EU vedly v bezpečnostních otázkách uvnitř tohoto bloku k jasnému posunu v rovnováze sil. Francie a Německo si dlouho přisvojovaly faktické vedení EU – a očekávaly, že ostatní členské státy se jim přizpůsobí. Neschopnost Paříže a Berlína čelit Putinově agresi vytvořila v EU vakuum ve vedení, které zaplnilo Polsko, Pobaltské státy a další bývalé komunistické země. Návrat k předválečnému statusu quo je málo pravděpodobný.
Putinova invaze na Ukrajinu zdůraznila nepostradatelnost Spojených států a NATO pro evropskou obranu a bezpečnost. Francie a Německo tím, že nedokázaly bránit nejzákladnější západní hodnoty, podkopaly svou vlastní důvěryhodnost a spolehlivost. Lze očekávat, že ostatní členské státy EU se budou důrazně stavět proti jakýmkoliv snahám o vytvoření nezávislé evropské vojenské kapacity, která by podkopávala transatlantickou alianci.
Ponížení Putina
Zejména Macron a Scholz se opakovaně snažili vyjít Putinovi vstříc. Oba si například s ruským vůdcem často telefonovali – jejich telefonické rozhovory ostatní členské státy EU kritizovaly jako kontraproduktivní, protože takové rozhovory by mohly Putina přesvědčit, že může válku na Ukrajině ukončit a nadiktovat si svoje podmínky. Po jednom takovém telefonátu 13. května 2022 Scholz vyzval k příměří na Ukrajině, přičemž ale vůbec nepožadoval, aby Rusko okamžitě stáhlo všechny své jednotky z ukrajinského území.
Podle německých novin Welt am Sonntag Německo navzdory opakovaným slibům stále neposlalo Ukrajině jedinou těžkou zbraň. [1] Někteří tvrdí, že Scholz hraje o čas. Německý zpravodajský časopis Der Spiegel nedávno uvedl, že Scholz odmítá říct “Ukrajina musí zvítězit”, protože se domnívá, že Ukrajina zvítězit nedokáže.
Jiní si myslí, že německý kancléř čeká na konec války, aby německý průmysl mohl obnovit své obchodní vztahy s Ruskem. Ať už je ale Scholzova motivace jakákoliv, tak podle politických expertů napříč politickým spektrem jeho váhání vážně poškodilo důvěryhodnost Německa. Zdá se, že Scholz není schopen nebo ochoten – i přes poučení z britského appeasementu vůči Adolfu Hitlerovi ve 30. letech 20. století – vzít v úvahu, že pokud Putin na Ukrajině zvítězí, tak by se mohl příště zaměřit na jiné země v Evropě.
Mezitím se Macron drží své utkvělé představy, že z EU udělá suverénní superstát. Během projevu v Evropském parlamentu 9. května 2022 francouzský prezident vyzval k vybudování “silnější a suverénnější Evropy”, která se stane “pánem svého osudu”. A dodal, že válka na Ukrajině “nesmí odvést naši pozornost od našeho programu.”
Macron, který poskytl Ukrajině vojenskou podporu, rovněž varoval před ponížením Putina a vyzval k dosažení dohody s Ruskem “o vybudování nové bezpečnostní rovnováhy” v Evropě. To bylo široce interpretováno jako výzva, aby Ukrajina učinila Putinovi územní ústupky.
3. června 2022 Macron své varování před ponížením Putina zopakoval. V projevu pro francouzská média řekl:
“Nesmíme Rusko ponížit, protože po ukončení bojů musíme být schopní najít prostřednictvím diplomacie cestu ven. Jsem přesvědčen, že úlohou Francie je být velmocí, která to zprostředkuje.”
Ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba reagoval takto:
“Výzvy, aby nedošlo k ponížení Ruska, mohou ponížit pouze Francii. Raději se všichni soustřeďme na to, jak Rusko srovnat do latě. To přinese mír a zachrání životy.”
Polský prezident Andrzej Duda v rozhovoru pro německý deník Bild uvedl, že telefonovat si s Putinem je jako telefonovat si s Adolfem Hitlerem:
“Jsem ohromen všemi těmi rozhovory, které v současné době s Putinem vedou kancléř Scholz a prezident Emmanuel Macron. Tyto rozhovory jsou k ničemu. Co dělají? Jen a jen legitimizují osobu odpovědnou za zločiny spáchané ruskou armádou na Ukrajině – Vladimira Putina. On je za ně zodpovědný. On rozhodl o vyslání vojsk. Velitelé jsou mu podřízeni. Mluvil někdo takto za 2. světové války s Adolfem Hitlerem? Říkal někdo, že by si Adolf Hitler měl zachovat tvář? Že bychom měli postupovat tak, abychom Adolfa Hitlera neponížili?”
John Chipman, šéf londýnského think tanku International Institute for Strategic Studies tweetoval:
“Tohle je konec francouzské výjimečnosti. Jakmile prohlásíte, že vaší hlavní rolí je být prostředníkem mezi dobrem a zlem, dny vaší velkoleposti jsou pryč.”
“‘Zachování tváře’ je slabý diplomatický cíl. O zachování své tváře by se měl starat sám Putin.”
“Ponížení: to je přece příliš mírný trest za válečné zločiny.”
Národní zájmy
Někteří pozorovatelé spekulovali, že Macronova posedlost Putinovým ponížením pramení z chybného chápání Versailleské smlouvy z června 1919, která oficiálně ukončila první světovou válku. Dlouhodobě se traduje, že podmínky uložené Německu byly ponižující a podnítily nacionalistické nálady, které vedly k vzestupu Adolfa Hitlera a ke 2. světové válce, ale současní vědci tento narativ zpochybnili: Versailleská smlouva podle nich nebyla vůči Německu dostatečně tvrdá.
Jiní mají podezření, že Macron a Scholz usilují o nový evropský koncert velmocí, v němž si Francie, Německo a Rusko rozdělí Evropu na sféry vlivu. Taková dohoda by zřejmě z Ukrajiny udělala vazalský stát Ruska.
Jiní se nicméně domnívají, že Francii a Německu jde především o ochranu jejich obchodních a finančních zájmů v Rusku.
Německý poslanec Evropského parlamentu Reinhard Bütikofer k tomu poznamenal:
“Zatímco zastánci tvrdé linie se v Moskvě ptají, jestli Evropa ‘přežije’ současnou krizi, tak prezident Macron říká: ‘Nesmíme Rusko ponížit.’ Zdá se, že si Macron neuvědomuje, že obrana Ukrajiny před ruskou agresí znamená také obranu společné evropské bezpečnosti. Putin chce víc, než jen ovládnout Ukrajinu. Macron vidí jen zájmy Francie, oddělené od zájmů východní a střední Evropy.”
Bütikoferův komentář míří k jádru problému: na národních zájmech stále záleží. Jedním ze zakládajících mýtů EU bylo, že národní suverenita je přežitek a že národní zájmy 27 členských států EU lze podřídit novému “evropskému zájmu”. Válka na Ukrajině a rozdílné reakce na ni prokázaly, že na národních zájmech stále záleží a že na nich bude záležet i nadále.
Lotyšský premiér Arturs Krišjānis Kariņš v rozhovoru pro server Politico prohlásil, že podmínkou dosažení trvalého míru a bezpečnosti v Evropě je to, že Rusko válku na Ukrajině prohraje:
“Potíž je v tom, že někteří moji kolegové mají falešnou víru… v mír za každou cenu. Mír za každou cenu – takto jsme se k Putinovi chovali posledních 20 let. Mír za každou cenu znamená, že Putin vyhraje a my nakonec prohrajeme. Pokud chceme mít v Evropě opravdu bezpečno, tak je v zájmu Německa, Francie, Itálie i všech ostatních zemí, aby Rusko prohrálo. Tyto země si musí konečně uvědomit, že se takto chovat nemohou. Ale společně jsme schopni toho dosáhnout.”
Transatlantické vztahy
Mezitím zažívá nárůst popularity “transatlanticismus” – Severoatlantické aliance. Nový průzkum bratislavského think tanku Globsec zjistil, že v devíti zemích střední a východní Evropy (Bulharsko, Česko, Maďarsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, Rumunsko a Slovensko) má NATO jako garant bezpečnosti širokou podporu veřejnosti (79 %).
Průzkum rovněž zjistil výrazný nárůst počtu lidí vnímajících Spojené státy jako strategického partnera zemí střední a východní Evropy. Například v Polsku se počet lidí s tímto názorem zvýšil z 54 % v roce 2021 na 73 % v roce 2022. Naopak počet Poláků vnímajících jako strategického partnera Německo prudce poklesl ze 48 % v roce 2021 na 27 % v roce 2022.
Podle tohoto průzkumu “se počet lidí vnímajících USA jako strategického partnera od roku 2021 zvýšil o 10 procent. V regionu střední a východní Evropy nyní Washington považují za klíčového spojence v NATO 3/4 respondentů.”
Německý analytik Marcel Dirsus poznamenal:
“Bez americké podpory by již bylo po Ukrajině. Země jako Německo a Francie evropskou autonomii ještě více ztížily, protože nikdo na východ od Odry už nevěří, že něco udělají, až půjde do tuhého….”
“K čemu je Polsku a Estonsku, že má Německo početní převahu tanků, když si ani oni, ani Rusko nemyslí, že by je Berlín byl ochoten použít k obraně Varšavy a Tallinnu?”
“Velmi pochybuji o tom, že se Středoevropané, kteří k evropské autonomii – či suverenitě nebo jak se to dnes říká – už byli skeptičtí dříve, dívají na Macrona a Scholze a myslí si, že se teď na Paříž a Berlín mohou spolehnout. Pokud si něco myslí, tak to, že se mohou spoléhat jen a jen na Ameriku.”
S tím souhlasil i polský analytik Konrad Muzyka:
“Ukrajina ukázala, že Francie a Německo nejsou ochotny Rusku zvýšit náklady za jeho útok na Ukrajinu. Když nejsou Francie a Německo ochotny poslat na Ukrajinu techniku, tak proč by lidé měli věřit tomu, že by jejich vojáci byli ochotní umírat za Tallinn, Vilnius, Rigu nebo Varšavu?”
Americký expert na zahraniční politiku Elliot Cohen dospěl k tomuto závěru:
“Prezident Macron zvráceně nadále hovoří o ukončení války a slibuje Ukrajině evropské bezpečnostní záruky. Proč by proboha měl jakýkoliv Ukrajinec věřit, že by Francie a Německo za něj mohly a chtěly bojovat? Tohle je ješitnost a ne státnické umění.”
Rétorika versus obsah
16. června 2022 přijeli do Kyjeva poprvé od začátku války Macron, Scholz, italský premiér Mario Draghi a rumunský prezident Klaus Iohannis. Cílem návštěvy zřejmě bylo rozptýlit kritiku evropské nejednotnosti a nedůsledné podpory Ukrajiny.
Macron, Scholz i Draghi slíbili, že EU nebude Ukrajinu v zájmu ukončení války nutit ke kapitulaci a k odstoupení území. “Ukrajina si zvolí takový mír, jaký sama bude chtít,” řekl Draghi. “Jakékoliv diplomatické řešení nelze oddělit od toho, co si přeje Kyjev, a od toho, co považuje za přijatelné pro svůj lid. Pouze tak bude možné nastolit mír, který bude spravedlivý a trvalý.”
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj byl rovněž pozván na summit zemí skupiny G7, který se bude konat 26. – 28. června v Německu, a na summit NATO pořádaný v Madridu 29. – 30. června 2022.
Všichni tři vedoucí představitelé vyjádřili podporu tomu, aby byl Ukrajině udělen status kandidátské země pro vstup do EU, Macron však zdůraznil, že tento status bude doprovázen “cestovní mapou”, která bude obsahovat “podmínky”. Macron, Scholz i Draghi již dříve uvedli, že přijetí Ukrajiny do EU by mohlo trvat desítky let.
Poslanec německého Bundestagu Norbert Röttgen Scholzovu cestu na Ukrajinu kritizoval a nazval ji politickou show:
“Kancléř Scholz vzbudil ohledně své cesty na Ukrajinu velká očekávání. Tím, že řekl ‘ano’ členství Ukrajiny v EU a pozval ukrajinského prezidenta na summit G7, je však nenaplnil. Ukrajina potřebuje nyní pomoc hlavně rychle, dlužíme jí to. Členství v EU je otázkou příštích desetiletí.”
Analytik a odborník na Evropu David Herszenhorn v článku na serveru Politico poznamenal:
“Navzdory povzbudivé rétorice tato trojice lídrů – zastupujících největší, nejbohatší a nejmocnější země EU – neoznámila žádnou dramatickou novou vojenskou nebo finanční pomoc Ukrajině, která by Kyjevu mohla pomoci zvrátit válku v jeho prospěch.”
“Naproti tomu americký prezident Joe Biden ve středu oznámil dodatečnou podporu Ukrajině ve výši 1 miliardy dolarů….”
“Ačkoliv Ukrajina usilovně usiluje o získání statusu kandidátské země EU, tak toto označení samo o sobě příliš nenaznačuje, kdy a zda vůbec se Ukrajina někdy oficiálně stane členem….” [2]
“Mnoho úředníků a diplomatů EU uvedlo, že dokud bude Ukrajina ve válečném stavu, tak je obtížné si představit, že by dosáhla velkého pokroku směrem ke skutečnému členství a Macron uvedl, že tento proces by mohl trvat deset let i déle.”
Novináři Guy Chazan, Roman Olearchyk a Amy Kazmin v článku publikovaném v deníku Financial Times napsali toto:
“Francouzský prezident Emmanuel Macron, německý kancléř Olaf Scholz a italský premiér Mario Draghi neměli pro Ukrajinu jen vřelá slova – podpořili také její snahu o vstup do EU.”
“Jakmile však euforie vyprchala, tak si někteří Ukrajinci položili otázku, zda návštěva těchto tří lídrů, k nimž se připojil i rumunský prezident Klaus Iohannis, neznamenala vítězství ceremoniálu a formy nad obsahem.”
“Tuto rozpolcenost shrnul například ukrajinský velvyslanec v Berlíně Andrij Melnyk. Německé televizi ZDF řekl, že členství Ukrajiny v EU leží v daleké budoucnosti. ‘Teď však potřebujeme hlavně přežít,’ řekl. ‘A k tomu potřebujeme těžké zbraně.'”
“Každý, kdo doufal, že tato návštěva prolomí patovou situaci v dodávkách těžké výzbroje, je zklamán. Jediný nový příslib přišel od Macrona, který řekl, že Francie k dvanácti již dříve dodaným houfnicím dodá dalších šest houfnic CAESAR….”
“Nad vztahy mezi Ukrajinou a jejími spojenci se nadále vznáší otázka zbraní. Prezidentův poradce Mychajlo Podoljak na začátku tohoto měsíce na Twitteru uvedl, že na to aby Ukrajina dosáhla parity s Ruskem a ‘ukončila válku’ potřebuje 1 000 houfnic, 300 salvových raketometů, 500 tanků, 2 000 obrněných vozidel a 1 000 dronů. Zbraně, které se západní země dosud zavázaly poskytnout, zatím ani zdaleka nestačí.”
Komentáře odborníků
Irská analytička Judy Dempsey v článku “Německá nejednoznačnost rozhoduje o budoucnosti Ukrajiny” publikovaném bruselským think tankem Carnegie Europe napsala, že Scholzovo otálení s vysláním těžkých zbraní na Ukrajinu poškozuje šance Kyjeva na zachování ukrajinské suverenity a poškozuje postavení Německa v celé Evropě:
“Scholzův postoj ukazuje nedostatek vůdcovství a s ním i nedostatek přesvědčení a důslednosti. Jde také o strach z toho, že si znepřátelí Kreml. Německé politické elity, které vyrostly během studené války, se nechtějí vzdát svých zvláštních obchodních a politických vazeb na Moskvu. Stále se zdráhají přijmout motivy Ruska v Gruzii, Sýrii, Bělorusku a nyní na Ukrajině.”
“Tyto motivy vycházejí z toho, že Rusko chce přetvořit uspořádání Evropy po skončení studené války. Čím déle bude Scholz pokračovat ve své nejednoznačnosti vůči Ukrajině, tím větší je pravděpodobnost, že Putin využije německého kancléře a francouzského prezidenta Emmanuela Macrona k tomu, aby Ukrajinu dotlačil ke kompromisu a nakonec změnil bezpečnostní architekturu Evropy.”
“Pro transatlantické vztahy, které se Putin dlouhodobě snaží oslabit, by to v praxi mělo zničující důsledky. Evropu by to rozdělilo. Polsko a Pobaltské státy jsou již nyní vůči vztahům Francie a Německa s Putinem hluboce nedůvěřivé. Tyto země jsou také frustrovány tím, že Paříž a Berlín neberou ruský imperialismus vážně.”
“Kromě Ukrajiny poškozuje Scholzova nejednoznačnost i celou Evropu. A Putin toho nebude váhat využít jak vojensky, tak politicky.”
Bývalý šéf britské zpravodajské služby MI6 John Sawers v článku “Macron hraje na Ukrajině riskantní hru” publikovaném v deníku Financial Times varoval, že naléhání francouzského prezidenta, že by Putin neměl být ponížen, by mohlo vést k předčasnému příměří, které zmrazí ruské územní zisky:
“Západ má ve válce na Ukrajině dva cíle – ubránit ukrajinskou suverenitu a odradit Rusko v budoucnu od podobných útoků na evropské země.”
“Boje na Donbasu jsou však děsivé a je lákavé podpořit jakýkoliv krok, který by je ukončil. Není tedy překvapením, že se brzy objevily výzvy k mírové iniciativě. Francouzský prezident Emmanuel Macron zároveň prohlásil, že je důležité ‘neponížit’ Rusko kvůli jeho invazi – což je poznámka, která vyvolala mrazivou reakci šéfa administrativy ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského.”
“Problém je v tom, že příměří by nyní zmrazilo vojenské úspěchy Ruska na bitevním poli. Není důvod si myslet, že by Vladimir Putin souhlasil se stažením….”
“Pokud i tentokrát evropská diplomacie ponechá Rusku jeho územní zisky na Ukrajině, tak doma Putin politicky posílí a bude se cítit oprávněn zahájit v budoucnu nová vojenská dobrodružství. Ukrajinci chtějí v boji pokračovat a potřebují naši trvalou podporu – potřebují moderní zbraně a stále tvrdší sankce vůči Rusku. To znamená několik dalších měsíců děsivých bojů. Předčasné příměří by však pomohlo Putinovi vyrvat vítězství z čelistí porážky. Žádný západní vůdce by mu k tomu neměl dopomáhat.”
Rakouský politolog Ralph Gert Schöllhammer v článku “Proč je Evropa v podpoře Ukrajiny tak obezřetná” publikovaném v deníku The Wall Street Journal tvrdil, že Paříž a Berlín se obávají, že vstup Ukrajiny do EU by mohl vést ke vzniku konkurenční osy Varšava-Kyjev:
“Navzdory nadnárodním ambicím EU a jejích nejhorlivějších stoupenců, v politických kalkulacích členských států stále dominují především národní zájmy. Pro Paříž a Berlín není ukrajinská krize jen otázkou evropské bezpečnosti, ale mohla by také ovlivnit budoucí rozložení sil v EU.”
“Nejprestižnější funkce v EU zastávají západoevropští politici, což odráží nerovnováhu moci mezi východní a západní Evropou – od předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen (Německo) a prezidentky Evropské centrální banky Christine Lagarde (Francie) až po vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josepa Borrella (Španělsko) a předsedu Evropské rady Charlese Michela (Belgie). Vlády východoevropských zemí daly jasně najevo, že tento status quo je pro ně stále více nepřijatelný, a válka na Ukrajině jim dodala více odvahy k jeho změně.”
“EU je postavena kolem Německa a Francie a oba státy si žárlivě střeží své postavení států s nejsilnější rozhodovací pravomocí v Evropě. Politici v obou zemích si uvědomují, že vstup Ukrajiny do EU by mohl vést ke vzniku konkurenční osy Varšava-Kyjev, což si Francie ani Německo nepřejí. Ukrajina má politicky i kulturně blíže k Polsku než k Německu, což znamená, že německá moc v EU by mohla být výrazně oslabena a nahrazena rostoucím vlivem východní Evropy.”
“Tyto myšlenky mohou ve světle hrdinného boje Ukrajiny a jejího lidu působit cynicky, ale bylo by chybou se domnívat, že mocenskou politiku nahradily všeobecně uznávané ideály.”
Expert na Evropu Stefan Auer ve své eseji “Ukrajinský boj za svobodu odhaluje ‘suverénní Evropu’ jako klam” publikované v deníku Financial Times napsal, že Středoevropané chápou souvislost mezi národní nezávislostí a bezpečností lépe než Francie a Německo:
“Společné rozhořčení nad ruskou invazí na Ukrajinu zpočátku posílilo evropskou jednotu. Zdá se však, že problémy, které válka vyvolala, posilují evropskou roztříštěnost. Státy střední a východní Evropy (s výjimkou Maďarska) boj Ukrajiny za územní celistvost silně podporují, zatímco Německo, Francie a Itálie hledají způsoby, jak vyjít vstříc Rusku.”
“Pro EU je návrat suverenity nečekaný. Evropská integrace údajně ukázala, že koncept národního státu je stále více zastaralý. Posílit mír může jen dialog, nikoliv hrozby násilím….”
“Evropané dosud nepřemýšleli o nepřátelích, mysleli si, že mají partnery, konkurenty nebo přinejhorším soupeře. Ruská invaze na Ukrajinu přinutila Evropany tento názor přehodnotit….”
“Kdysi se říkalo, že Francie potřebuje EU, aby skryla svou slabost, zatímco Německo ji potřebuje, aby skrylo svou sílu. Ve vztahu k Rusku by se dalo tvrdit, že Německo využívá relativní slabosti EU k ospravedlnění vlastní nečinnosti….”
“Ale pokud jde o pomoc Ukrajině ve válce samotné, tak záleží na hlavních městech jednotlivých států, nikoliv na Bruselu. Moskva si přeje – a mnoho Putinových příznivců na Západě je, zdá se, ochotno to akceptovat – rozdělení Evropy na sféry vlivu. To připomíná koncept Grossraum, který formuloval korunní právník nacistického Německa Carl Schmitt: teorii velkých ekonomických oblastí kontrolovaných hlavními mocnostmi….”
“Německý kancléř Olaf Scholz prohlásil, že ‘Rusko nesmí tuto válku vyhrát,’ a tím de facto uznal tyto argumenty, místo toho, aby se jednoznačně zasadil o ukrajinské vítězství. Toto je nelogické a zavádějící. Tam, kde nejsou nepřátelé, nemohou být ani vítězové.”
“Naproti tomu lídři zemí střední a východní Evropy se nebojí spojit jazyk hodnot s mocenskou politikou. Francouzská a německá vize míru předpokládá ukrajinské územní ústupky. Takové představy jsou hazardní a nezajistí bezpečnost ani Evropě ani Ukrajině. Suverénní Evropa nesmí být prosazována na úkor ukrajinské suverenity….”
“Skutečnost je taková, že pokud chce být Evropa v budoucnu svobodná, tak musí Ukrajina v této rozhodující bitvě naší doby zvítězit. Mezi poražené nebude patřit jen Putinovo Rusko. Porážka ruského imperialismu by měla také konečně ukončit francouzsko-německé iluze o suverénní a postnárodní Evropě.”
Německý analytik Ulrich Speck ve své eseji “Válka na Ukrajině a znovuzrození NATO” publikované švýcarským deníkem Neue Zürcher Zeitung dospěl k závěru, že Macronovy a Scholzovy kroky upevnily pozici NATO, nikoliv EU, jako základního kamene evropské bezpečnosti:
“NATO katapultovaly zpět do centra dění tři důvody.”
“Prvním důvodem byl otevřený vojenský vpád Ruska na Ukrajinu v únoru 2022. Tentokrát byli nejen Východoevropané, ale i Západoevropané a Severoameričané šokováni porušením všech norem, na nichž je založen evropský mírový řád – začala otevřená útočná a dobyvačná válka s nesčetnými zvěrstvy a válečnými zločiny. Dnes je zřejmé, že Putin je připraven realizovat svůj projekt nového ruského impéria, a to i za cenu obrovských nákladů. Je také jasné, že pokud Putin uspěje, tak se pravděpodobně nezastaví na Ukrajině.”
“Druhým důvodem renesance NATO je skutečnost, že Spojené státy plní v západní alianci svou klasickou vedoucí úlohu. Pro Bidenovu administrativu je oživení aliancí středobodem její zahraniční politiky: úzká spolupráce se spojenci je vnímána jako rozhodující výhoda oproti Číně a Rusku umožňující jednat s autokratickými vyzyvateli z ‘pozice síly’.”
“Třetím důvodem je skutečnost, že lídři EU – Francie a Německo, reagovali na ruský útok na Ukrajinu velmi zdráhavě. Zatímco Spojené státy – po jejichž boku stála rozhodně jednající Velká Británie – dosáhly v oblasti dodávek zbraní a v oblasti sankcí rozhodného pokroku, tak v případě Paříže a Berlína se zdálo, že do poslední chvíle doufají, že se jim podaří postoj ruského prezidenta změnit. Obě země se Ukrajině zdráhají dodávat zbraně, a pokud jde o sankce, tak se drží vzadu, místo toho, aby se postavily do čela. Odstup, který si od Ukrajiny Macron a Scholz udržují, podtrhuje skutečnost, že od začátku války nebyli v Kyjevě.”
“Tímto postojem se Berlín a Paříž v očích Východoevropanů a Skandinávců projevili ve věci ruské hrozby jako nespolehliví partneři. Východní a severní Evropa bude v bezpečnostní politice více než kdy jindy spoléhat na Spojené státy a Velkou Británii, tedy na NATO.”
“To znamená, že přinejmenším dokud bude Rusko zastávat revizionistický postoj, nebude respektovat hranice a neuzná uspořádání regionu po skončení studené války, tak k NATO neexistuje žádná alternativa. Z dosavadních zkušeností vyplývá, že Rusko jsou schopny držet na uzdě pouze Spojené státy americké. Nástrojem k tomu zůstává NATO, které se zdaleka nepřežilo a pro bezpečnostní politiku svobodného Západu je dnes důležitější, než bylo v posledních desetiletích.”
Soeren Kern je významný spolupracovník Gatestone Institute se sídlem v New Yorku.
