Rád bych k tomu přidal pár poznámek, zvláště pro iniciativu a dosavadní výroky papeže Františka, píše Ján Čarnogurský, advokát, disident, zakladatel politického konzervatismu na Slovensku, někdejší premiér Slovenské republiky.
Začátkem července papež František v rozhovoru pro agenturu Reuters řekl, že by chtěl jet na Ukrajinu, ale předtím by chtěl jet do Moskvy. Ještě předtím, začátkem května, v rozhovoru pro italské noviny Corriere della Sera o příčinách války na Ukrajině řekl, možná to byl štěkot NATO před branami Ruska, co šéfa Kremlu přivedlo k rozpoutání konfliktu, a také řekl, že neví, jestli je správně posílat na Ukrajinu zbraně.
Papežova slova tehdy prolomila západní tabu, že pouze Rusko nese zodpovědnost za válku. V Evropě se rozebírala výlučně papežova slova. Ruská oficiální místa se k výrokům Svatého Otce nevyjádřila, ruská televizní diskusní fóra zůstala povětšinou skeptická.
Přední ruské televizní stanice vysílají téměř každý večer diskuse k politickým otázkám obyčejně za účasti poradců vlády a známých publicistů. Diskuse reflektují události ve světě a k papežovým slovům zazněly otázky, proč se papež nevyjádřil k osmiletému dělostřeleckému ostřelování Doněcka a Luhanska, které se v roce 2014 oddělily od Ukrajiny (Kyjeva) a zahynulo tam – podle údajů separastických republik – deset tisíc ruských občanů. Ruské televize opravdu téměř denně vysílaly záběry z bombardovaných civilních obydlí a pláč žen, kterým zabili muže, děti, vnoučata. Ukrajina podepsala Minské dohody, které jí ukládaly stáhnout těžké zbraně. Ukrajina je nejspíš i stáhla, ale brzy přisunula zpět k linii příměří. Exprezident Ukrajiny Petro Porošenko, za jehož vlády Ukrajina podepsala Minské dohody, nedávno veřejně řekl, že Ukrajina nikdy vážně nepomýšlela plnit Minské dohody. V Rusku připomínají, že z Vatikánu nezaznělo veřejné odsouzení, když v květnu 2014 v Oděse přívrženci kyjevské vlády podpálili budovu, do které se ukryli klidní demonstranti, a když někteří pak z budovy vyběhli, přívrženci ukrajinské vlády je před kamerami dobili holemi.
A vše “dorazil” v červenci 2022 vatikánský sekretář pro vztahy se státy, tedy jakýsi ministr zahraničí, arcibiskup Paul Gallagher v rozhovoru pro jezuitský časopis America. Řekl, že papež chce a cítí, že musí jet na Ukrajinu, i když nedošlo k žádnému výslovnému pozvání Svaté Stolice ke zprostředkování. Arcibiskup připomněl podporu Svaté Stolice suverenitě a celistvosti Ukrajiny a je na Ukrajincích, jak se vypořádají s ostatními, zejména s Rusy. Podle Paula Gallaghera Svatá Stolice neuzná žádné jednostranné prohlášení nezávislosti, například Doněcka a Luhanska.
Arcibiskup Gallagher tím prakticky znemožnil byť jen teoretické vyhlídky na pozvání papeže do Ruska. Ukrajina pokládá za své celistvé území i Krym, který je však již součástí Ruska. O Chruščovově darování Krymu Ukrajinské sovětské socialistické republice v roce 1954 nyní není třeba psát. O Krymu Rusko nebude diskutovat a nyní už zřejmě ani o Doněcku a Luhansku. Jejich svrchovanost už Rusko uznalo. O „štěkotu NATO na hranicích Ruska“ už Paul Gallagher nemluvil.
Papežova návštěva Ruska a Ukrajiny by měla přicházet v úvahu v srpnu nebo v září tohoto roku. Rád bych přidal několik poznámek k tomuto tématu.
Na srpen prezident Zelenskyj ohlašuje velkou kontraofenzívu, která by měla vrátit Ukrajině území dosud obsazené ruskou armádou. Pokud by k ní došlo (v poslední době se o ní přestalo mluvit), tak by asi ani Ukrajina nesouhlasila s mírovou misí papeže. Papež ale přesto hovoří o svém přání navštívit Rusko a Ukrajinu.
Dovolím si poznámku v širšímu kontextu.
Rusko žádá, aby území Ukrajiny nemohl zneužívat jako nástupní prostor proti Rusku „kolektivní Západ“ (ruský termín), de facto USA. O Spojených státech nebyla v dosavadní komunikaci Vatikánu na téma návštěvy papeže v Rusku a na Ukrajině ani zmínka. Obávám se, že mezi Ruskem a Ukrajinou však v tomto konfliktu není co zprostředkovat. Blíže k podstatě věci je maďarský předseda vlády Viktor Orbán, když řekl, že o míru na Ukrajině by měly jednat Moskva a Washington.
Připomenu, že prezident Putin navštívil posledních tři papežy. Jana Pavla II. (2000, 2002), Benedikta XVI. (2007) i Františka. Argentinského papeže dokonce třikrát (2013, 2015, 2019). Návštěva v roce 2015 přispěla k průlomovému setkání papeže Františka a moskevského patriarchy Kirilla na havanském letišti v únoru 2016. Prezident Putin od té doby dostával opakovaně otázky, zda pozval papeže na návštěvu Moskvy. Odpověděl, že on by návštěvu papeže v Moskvě přivítal, ale ruská ortodoxní církev zatím nesouhlasí. Snad se vyplatí připomenout, že vatikánská diplomacie vyžaduje pro návštěvu papeže v jiné zemi pozvání od hlavy zvoucího státu, hlavy tamní velké církve a samozřejmě i tamní katolické církve.
K setkání papeže a moskevského patriarchy zatím došlo pouze na území třetího státu. Za pár týdnů se to zřejmě zopakuje. V polovině září se papež zúčastní setkání světových a tradičních náboženství v Kazachstánu. Pozván je také moskevský patriarcha Kirill. Avšak ani setkání papeže a moskevského patriarchy by nebylo zprostředkováním ukončení války mezi Ruskem a Ukrajinou.
Současná ruská bezpečnostní doktrína vychází z teze, že Západ natolik postoupil v přeměně Ukrajiny na vojenské předpolí proti Rusku (viz výstavbu americké vojenské základny Očekovo při Oděse), že současná vojenská kampaň nemůže ze strany Ruska skončit dříve, než bude přeměna Ukrajiny na předpolí na trvalo znemožněna . Zatím nepřicházejí ze strany Západu žádné signály, že by tato otázka měla být předmětem jednání. Pokud však tato otázka nebude v řešení, žádné věcné zprostředkování mezi Moskvou a Kyjevem neukazuje opodstatněnost. Samotné objevení se papeže v Rusku, v převážně pravoslavné zemi, by mohlo vést spíše k negativním projevům nacionalistických radikálů v Rusku. Papežova touha cestovat do Moskvy a pokusit se o zprostředkování v konfliktu obsahuje příliš mnoho transcendentní víry v sílu odstranění zla války. Nezapomínejme však, na to co je napsané: Nespoléhejme na zázrak.
Při prvním vyjádření touhy vydat se na zprostředkovatelskou pouť papež zdůraznil, že chce navštívit Moskvu i Kyjev, a jako první Moskvu. Nyní, jistě i pod vlivem chladné reakce Moskvy, se objevují formulace nasvědčující o odhodlání navštívit byť jen samotný Kyjev. Chtěl bych ještě jednou zdůraznit, že každý pokus o zastavení války je chvályhodný. Při samostatné návštěvě Kyjeva však nelze vyloučit, že papež bude zatažen do kyjevského narativu konfliktu. Zda by to pak mohlo pomoci ukončit konflikt, je sporné. Určitě by to prohloubilo rozkol mezi většinou obyvatel Ruska a katolicismem. Rozkol mezi západním křesťanstvím a největším společenstvím východního křesťanství. Největší křesťanský rozkol by se prohloubil a prodloužil o další desetiletí, ne-li staletí.
Ještě jedno krátké odbočení, ale s přímou vazbou k tématu.
V dubnu roku 2000 papež Jan Pavel II. přijal na soukromé audienci Pavla Hrušovského, tehdy kandidáta na předsedu Křesťanskodemokratiského hnutí (KDH) a mě. S Janem Pavlem II. jsem se dříve setkal vícekrát. Bral mě jako horala ze slovensko-polského pomezí, jakoby tak trochu z jeho krakovské arcidiecéze. Mluvili jsme polsky. Pavel Hrušovský byl poslancem Národní rady, já ministrem spravedlnosti. Mluvili jsme tehdy o pokusech uspořádat setkání papeže a moskevského patriarchy na Slovensku. Já jsem pak v rozhovoru přešel na téma rusko-západních vztahů. Papeži jsem řekl, že vidím na ruské straně nedůvěru vůči Západu, jako by se báli, že na ně Západ zaútočí. Pokračoval jsem, že snad by pomohlo, kdyby papež vyzval Rusy, aby více důvěřovali Západu a Západ, aby se zdržel kroků, které by mohly vyvolat u Rusů nedůvěru a strach z vojenského napadení. V té době se rozjíždělo další kolo rozšíření NATO na východ, do kterého, podle mého názoru – bohužel patřilo i Slovensko. Svatému Otci jsem říkal, že by bylo dobré, kdyby se vyšší vatikánský funkcionář, nemusel by to být papež, vyslovil proti rozšíření NATO. Papež mi řekl, abych to všechno zopakoval arcibiskupovi Stanislawovi Dziwiszovi, jeho tajemníkovi. Papežský protokol předepisuje, že po rozhovoru s papežem návštěvník pokračuje u některého vatikánského funkcionáře. Arcibiskupovi Dziwiszovi jsem všechno zopakoval a krátce jsme si o věci povídali. Na jeho výzvu jsem mu potom témata našeho rozhovoru už z Bratislavy písemně zopakoval. Záležitost neměla další pokračování. do kterého, podle mého názoru – bohužel patřilo i Slovensko.
Válka na Ukrajině nadále trvá. Západ dodává Ukrajině zbraně, ale dává si pozor, aby sám nebyl do války zatažen. Ruská armáda západní zbraně systematicky ničí. Jakési diplomatické pokusy o zmírnění války se už nevedou na Západě, jak jsme byli dosud zvyklí, ale spíše na východě. Ne Ženeva nebo Vídeň, ale Ankara či Istanbul, Astana (nachází se v Kazachstánu), Teherán.
K mezinárodnímu napětí se přidává i situace kolem Tchaj-wanu, zvláště po návštěvě předsedkyně Sněmovny reprezentantů Pelosiové na Tchaj-wanu. Útok Číny na Tchaj-wan zůstává zatím jako trumf Východu v záloze.
To, co sledujeme, lze popsat jako cíl Východu o otevřené nahrazení 500leté hegemonie Západu v mezinárodních vztazích mnohopolárním uspořádáním, kde by byl Západ jen jedním z více pólů. Válka na Ukrajině je katalyzátorem nového uspořádání světa.
Dějiny způsobily, že papež se stal patriarchou Západu. Další čtyři patriarchové jsou na Východě (Konstantinopol, Jeruzalém, Alexandrie, Antiochie). Někteří jsou už jen malí, ale místo v církevní hierarchii jim zůstalo. Moskva mezi nimi není. Má příliš krátké dějiny, ale má také potenciál na vzestup.
Válku na Ukrajině těžko zastavit, protože se nevede jen o Ukrajinu. Každý pokus o její zastavení si musí být toho vědom. Pokud Západ válku nevyhraje, a zatím ji nevyhrává, poklesne význam všeho západního.
