Pochybný Čínský zázrak aneb Schrizofrenní Říše středu jako vetřelčí kokon

0
573

U většiny článků – opěvujících technický rozvoj a pokrok v Číně, resp. strašících nás tím jak nás rychle se rozvíjející Čína převálcuje – mám dojem, že autoři jednak v Číně nikdy nebyli, jednak jejich naivní a zkreslené závěry jsou postaveny jen na povrchních a jednostranných informacích ačkoliv budí zdání fundovaného a objektivního stanoviska.

(Většina z těchto pisálků ostatně ani netuší, že existují de facto „4 ČÍNY“, které mají 4 odlišné peněžní jednotky / měny [čínský jüan, macauská pataca, hongkonský dolar a tchajwanský dolar – které nejsou víceméně vzájemně směnitelné a platí jen v příslušných čínských teritoriích!] a vydávají vlastní poštovní známky atd …)

Sám se rovněž nepovažuji za odborníka na Čínu a vůbec ne na čínskou ekonomiku, ale na rozdíl od většiny zmiňovaných pisálků jsem po Číně aspoň najezdil několik tisíc kilometrů

(viz http://www.facebook.com/photo.php?fbid=341046119268808&set=oa.364719333538994&type=1&theater )

… a hlavně jsem se tam setkal a mluvil s množstvím místních lidí z rozličných sociálních skupin: s podnikateli i dělníky, učiteli i studenty, vědeckými pracovníky i umělci, lékaři i mistry bojových umění, s milionáři i nezaměstnanými, s křesťany, taoisty i buddhistickými mnichy, mezi mé přátele patří bývalý důstojník speciálních jednotek, děkan university, ctihodný taoistický kněz i mladá policajtka. (Kromě toho se o asijskou kulturu, historii a politiku zajímám nějaký ten rok)

Moje názory se tudíž opírají o dosti rozsáhlé a různorodé poznatky a informace. Ze všech mi vyplývá obraz zcela odlišný od většiny publicistických článků a rádobyodborných analýz vznikajících někde u zeleného stolu.

Technický pokrok v ČLR je nepopiratelným faktem, nutno však podotknout, že to je pouze jedna strana mince (ta nejviditelnější, nejoblíbenější a tudíž nejfrekventovanější), která není totožná s reálnou charakteristikou Číny. Zatímco totiž Peking , Šanghaj, Hongkong a řada dalších velkoměst se stávají k nerozeznání podobnými světovým metropolím (od skleněných mrakodrapů, přes fast-foody a luxusní autosalony po butiky světových značek, bující síť prostitutek a životní styl i odívání mládeže), tyto trendy se vesměs netýkají vnitrozemí a venkova pak obecně.

Když jsem projížděl centrálními provinciemi a viděl život místních rolníků, vzpomněl jsem si jednak na vládní kampaně o dobývání kosmu, jednak na někdejší komunistické propagandistické filmy zobrazující kolektivizaci čínského venkova, kde desítky kombajnu a traktorů obdělávají širé lány. Přestože od vzniku oněch záběrů uplynulo snad 50 let, např. v celé provincii Šan-si (Shanxi) jsem viděl na polích 1 (slovy jeden) traktor! Všude obdělávali rolníci pole v lepším případě za pomoci koní a soumarů, v horším případě měli zapřaženou ženu a děti.

Abyste však viděli rozdíl mezi Čínou oficiálně prezentovanou (vládou i cestovkami) a tou odvrácenou , nemusíte v podstatě ani vytáhnout paty z Pekingu, stačí, máte-li zájem tu druhou Čínu vidět – což většina zahraničních turistů, obchodníků, politiků a žurnalistů ani nemá … a pak se podílejí na šíření mystifikací a nesmyslů. Já osobně mám např. v Pekingu 2 přátele žijící v diametrálně odlišném světě: 1. je mladý milionář obývající se ženou byt o rozloze 350 m ve Fénix City, stráženém soukromou bezpečnostní službou; 2. je inženýr-elektrotechnik, čínský křesťan, jenž bydlí s rodinou v nuzném bytě na předměstí v domě jako vystřiženém z reportáže o mosteckém Chánově či košickém Luníku, kde potmě zakopáváte na schodech o slepice a nesmíte se dotknout zábradlí, které nikdo neumyl od chvíle co dům před desítkami let postavili.

Problém je, že kdekdo — poté co proběhl náměstí Tiananmen, Zakázané město a vyšplhal na Velkou zeď — se považuje za kompetentního znalce Číny a málokdo stojí o to poznat realitu. Samozřejmě, že v centru Pekingu, kde hlídkuje snad každých 50 metrů policajt, nenarazíte na hordy žebráků (jako třeba v muslimské čtvrti a na předměstích) a proslulé hutongy (spleť křivolakých uliček a domků splácaných od oka z kdečeho – jako jihoafrické slumy) se úřady snaží co nejrychleji odstranit z očí turistů (kteří ani netuší, že ony buldozery planýrované ruiny jsou pozůstatky obydlí ubožáků, jež odtud vyhnali bez nároku na náhradní ubytování a odškodnění, jak bývá zvykem v naše zatracovaném kapitalismu). Ale i tak je běžnou realitou čínských měst kontrast mezi skleněnými mrakodrapy a chatrčemi a rozpadávajícími se činžáky okolo.

Je mi záhadou, jak je možné, že se naivní ekonomové rozplývají nad tzv. Čínským zázrakem a většina čtenářů je bere vážně!? Vždyť každý trochu lépe informovaný člověk, natož „odborník na asijskou ekonomiku“ si musí uvědomovat, že

Čína je obr na hliněných nohou (jak si dovoluji zřejmě výstižně parafrázovat), 
navíc obr, jenž má u každé nohy jednu časovanou bombu! 

Těmito „časovanými bombami“, které absolutně zpochybňují či relativizují všechny krátkozraké prognózy a diagnózy, jsou:

1) VŠUDYPŘÍTOMNÁ KORUPCE A BYROKRATICKÝ SYSTÉM, jež znemožňují efektivní řízení ekonomiky, uplatňování vědecko-technických poznatků a de facto představují jakési rakovinné bujení uvnitř mocenského / administrativního aparátu

I díky vlastní byrokracii nás Čína ještě nepřeválcovala (např. jen výměna 50 € bankovky v bance trvá cca 20-30 minut a na transakci se podílí min. 2 pracovníci; v sobotu v bankách vyměňují jen USD, ne €! Nemluvě o šílených procedurách při zřizování obchodních poboček, vývozu, vědecko-technické spolupráci, komunikaci s vládními úřady atd. … )

2) DOUTNAJÍCÍ SPOLEČENSKÉ NAPĚTÍ PRAMENÍCÍ ZE SOCIÁLNÍ NEROVNOSTI,  projevující se již dnes častými nepokoji a revoltami (zatím lokálního či regionálního charakteru), podněcované prohlubující se nespravedlností, bezohledností a mafiánskými praktikami vládnoucí garnitury, stejně jako propastnými rozdíly majetkovými. Stejně rychle jako až pohádkově bohatnou rodiny a přátelé mocenské kliky, upadají do nepředstavitelné bídy snad stamiliony čínských obyvatel, kteří nemají ani tušení co to je sociální a zdravotní pojištění, podpora v nezaměstnanosti anebo příbytek v osobním vlastnictví. Prohlubují se i rozdíly mezi obyvateli jednotlivých regionů, propastný rozdíl je např. i mezi životní úrovní průměrného Číňana z východního pobřeží a běžného obyvatele centrální Číny nebo Sin-ťiangu. Čína v současnosti údajně zažívá pět set protestů denně, což představuje 180 000 demonstrací a společenských konfliktů za rok.

viz např. http://www.velkaepocha.sk/V-Cine-dochazi-k-peti-stum-protestum-denne-varuje-stranicky-expert.html ;

http://www.velkaepocha.sk/Cina-Nepokoje-ve-Wu-kchanu-se-rozsirily-do-Kuang-cou-a-na-internet-video.html ;

http://www.velkaepocha.sk/Cinska-media-priznavaji-existenci-rozsahlych-protestu.html

Právě pocit beznaděje a nemožnosti dovolat se práva u úřadů je – vedle obecně rozšířeného materialistického nihilismu – i jedním z hlavních podnětů náboženského revivalu, včetně masového nárůstu členů hnutí Falun Gong, a to navzdory cenzuře, persekuci a drastickým opatřením proti těmto věřícím. Hnutí bylo původně – hlavně pro údajné účinky praxe Falun Gong / Dafa na zdraví – doporučováno i vládními organizacemi. Jeho podporovatelé byli příslušníci armády, policie a některých vědeckých institucí a čínská televize o něm přinesla několik pořadů.. Počátkem konfrontace byl oficiálně inspirovaný novinový článek kritizující přehnané nároky jeho léčebných praktik. Zástup jeho následovníků se shromáždil k protestu před redakcí časopisu, byl však rozehnán policií, podle komunistických zvyklostí s jistou dávkou brutality. Nato se 25. dubna 1999 shromáždilo před sídlem představitelů vlády v Pekingu na deset tisíc následovníků v tichém protestu vsedě v meditativních pozicích. Demonstrace nasvědčovala tomu, že hnutí má účinnou vnitřní organizaci s vedoucími kádry ve městech i na venkově. Jde tedy o ideologickou a snad i politickou hrozbu monopolnímu postavení komunistické strany. Hnutí Falun Dafa bylo poté prohlášeno za zlovolný kult a zakázáno. Množství čelných představitelů bylo uvězněno a pronásledování pokračuje. Počet příznivců Falun Gongu se i tak nadále zvyšoval, v r. 2000 vláda odhadovala počet stoupenců hnutí na 70 milionů.(Přitom v té době byl počet členů komunistické strany jen 60 milionů!) Hnutí nebylo těmito drastickými zásahy potlačeno, ale pouze zahnáno do podzemí, neboť zprávy o dalších zatčeních a krutostech se strany státu pokračují. (Mao Ce-tung se asi v hrobě obrací, když vidí – 60 let po komunistické revoluci“ a nastolení beztřídní společnosti (vyvražděním kněží, statkářů, podnikatelů a intelektuálů) – narvané kostely, mešity, pagody a poutní místa po celé Číně.

3)  SEPARATISTICKÉ A SECESIONISTICKÉ TENDENCE ČÍNSKÝCH MENŠIN.

Protičínské nálady a odpor vůči centrální vládě, proti násilné kulturní asimilaci a náboženským represím narůstá – kromě Tibetu (Tibetské AO a okolních provincií, představujících tibetské historické území) – i ve Východním Turkestánu (dnes severozápadní provincie ČLR).

Nejmilitantnější jsou muslimské komunity inspirované radikálními a extrémistickými skupinami ze S.Východu a sousedních muslimských států. Vládní čísla o počtu muslimů a různé odhady se různí, pohybují se od 20 do 60 milionů (podle čínských oficiálních údajů žije v ČLR 20 mil. muslimů, kteří mají k dispozici přes 40 000 kněží [imámů].) Většinu z nich tvoří Chuejové, Kazaši a Ujgurové (hlásící se k sunnitskému islámu), dále je islám rozšířen mezi Tádžiky, kteří se vesměs hlásí k ší’itské sektě ismá’ilitů. (V ČLR je dnes přes 30 000 mešit, z toho jenom v Ujgurské AO Sin-ťiang je jich okolo 23 000.)

Islámská hnutí a časté muslimské nepokoje však dělají čínské vládě čím dál větší starost. Místní protičínské skupiny jsou podporovány exilovými organizacemi jako je např. Národní kongres Východního Turkestánu se sídlem v Mnichově, Kazašská regionální ujgurská organizace v Almaty nebo Kyrgyzská ujgurská jednota sídlící v Biškeku. Panturkická hnutí, jako např. Strana Východního Turkestánu (Tengri Tag) a Ujgurská osvobozenecká organizace, patří mezi nejvíce strukturované organizace působící především ve městech Ghuldža, Urumči (Wu-lu-mu-čchi), Korla (Kchu-er-le) a Kuča (Kchu-čche). Nejvíce nábožensky orientovaných skupin se nachází v jižní části Sin-ťiangu, zvláště v Kašgaru (Kcha-š‘) a Chotanu (Che-tchien; např. 18. července 2011 zaútočila v Chotanu skupina útočníků na policejní stanici, kde zajali rukojmí, zabili několik policistů a zapálili budovu).. Skupiny jako Strana Alláhova nebo Ujgurská islámská strana otevřeně propagují vznik islámského státu na území Sin-ťiangu a odmítají striktně čínskou nadvládu. Přepady policejních stanic a útoky na vládní úřady jsou už dávno na denním pořádku

Čínsko-ujgurský dialog

Západní tajné služby tvrdí, že v Sin-ťiangu má své odnože i al-Kájda a že mnozí ujgurští extremisté prošli teroristickými výcvikovými tábory v Afghánistánu a Pákistánu. Jedno z těchto radikálních sinťiangských muslimských hnutí, Islámské hnutí východního Turkestánu, zařadily na seznam teroristických organizací po 11. září i Spojené státy. Čínské úřady tvrdí, že ujgurští muslimští separatisté ze Sin-ťiangu chystali sérii teroristických útoků v Pekingu během olympiády v r. 2008.

Ostatně někdejší nadšení části obyvatel Hongkongu z návratu pod správu Číny již dávno také vyprchalo a většina z nich připojení k ČLR považuje přinejmenším za veliký omyl, ne-li za tragedii (prostí hongkongští starousedlíci – stejně jako futienští a kantonští Číňané – se ostatně s pekingskými Číňany ani nedomluví, podle nedávného průzkumu se ani 1/3 z nich nepovažuje za Číňany!).
Kromě separatismu panuje v mnohých etnických komunitách rovněž pocit odcizení, kdy považují ústřední vládu za nutné zlo, cosi cizorodého, a identifikují se plně jen se svým etnikem, kmenem či regionem. I tento fenomén výrazně oslabuje sílu režimu, jelikož čím méně obyvatel je skutečně loajálních s režimem, tím menší je pravděpodobnost, že jej budou bránit v době krize. Čím větší část obyvatel postrádá pocit sounáležitosti se státem v němž žije (čím víc se jich považuje za občany 2. kategorie či cizince), tím je pravděpodobnější, že se takový stát zkolabuje anebo se rozpadne při prvním náznaku geopolitické či jiné katastrofy. Jestliže je režim postaven víceméně jen na útlaku a strachu obyvatel, pak jsou jeho dny sečteny jakmile strach poleví, jelikož tím se vytrácí jediný motiv občanů, aby režim akceptovali.
Když si uvědomíme, že národnostní menšiny představují i podle oficiálních odhadů minimálně 10 % celkové čínské populace (okolo 100-150 milionů lidí; jen mezi lety 1990 a 2000 zaznamenaly národnostní menšiny v Číně početní nárůst ze zhruba 80 na více jak 100 milionů lidí ) a že v Číně dnes žije okolo 60 etnik, náležejících k různým jazykovým skupinám a obývajících asi 64 % čínského území (především v západní části státu), a vzpomeneme-li si, jak rychle vzalo za své ono „bratrské soužití“ národů SSSR, jakmile se zhroutil mocenský aparát – neměl by nám vůbec připadat jako přitažený za vlasy obdobný scénář v ČLR. Právě ve světle osudu, jenž postihl ono proklamované „věčné a nerozborné“ soužití národů SSSR, považuji za zcela legitimní brát do úvahy možnost, že podobný osud dříve či později postihne i onen nesourodý slepenec nesčetných etnických a společenských skupin naprosto se vzájemně lišících po stránce kulturní, historické, náboženské i jazykové (značná část nečínského obyvatelstva žijícího v autonomních oblastech – Kuang-si, Ning-sia, Sin-ťiang (Ujgurská AO), Tibetská AO a AO Vnitřní Mongolsko – neumí ani čínsky!), zvaný Čínská lidová republika.
Vzhledem k výše uvedeným faktům [ad 2) a 3)] jsem přesvědčen, že dnes vůbec nestojí otázka tak, ZDA v komunistické Číně dojde či nedojde k pokusu o „kontrarevoluci“ (možná v návaznosti na puč uvnitř silových složek establishmentu) či zhroucení režimu v důsledku masového povstání v kombinaci s odbojem etnických skupin, přerůstajícího takřka určitě v občanskou válku, nýbrž KDY K TÉTO KATASTROFĚ DOJDE ! (Bohužel, pozitivní východisko / alternativu nevidím)
Viz:

4) ABSENCE OCHRANY ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ, HYGIENICKÉ STANDARDY A OHLEDŮ NA BEZPEČNOST PRÁCE,

jež může – vzhledem k rozsahu čínského průmyslu a propojenosti biologických procesů – zapříčinit i katastrofu regionálního až globálního dopadu. Právě díky masivnímu ničení životního prostředí, přírody a zdraví lidí, znečišťování vody, půdy a vzduchu, ignorováním bezpečnosti práce a využíváním dětské práce dosahují čínské firmy výsledků, které opěvují dotyční naivní či cyničtí odborníci a novináři, aniž by si uvědomovali, že tento přístup může kdykoliv nastartovat katastrofickou reakci, jejímž výsledkem nakonec bude nejen zhroucení obdivovaného hospodářského zázraku, nýbrž možná i dalekosáhlejší následky i pro nás.
(Asi každý, kdo pobýval déle v Pekingu,Šanghaji,Wuhanu či další velké aglomeraci, se setkal s tím,že za nepříznivé inverzní situace je v těchto megapolích klima jako v Ostravě; kvůli smogu nelze dýchat a viditelnost je tak 100 metrů, což svědčí o úrovni průmyslového znečištění vzduch zcela jasně!)

(Jen do čínské řeky Jang-c‘-ťiang je ročně vypuštěno asi 14 miliard tun odpadních vod.; Viz např. také http://www.velkaepocha.sk/Cina-Expanze-papirenskeho-prumyslu-nici-zivotni-prostredi.html )

S ignorováním ekologie a bezpečnosti práce úzce souvisí i zoufalá úroveň hygieny a veřejného zdravotnictví, hlavně mimo velkoměsta, resp. v sociálně slabých vrstvách (vesnické chudiny a sezónních dělníků ve velkoměstech), jež může kdykoliv vyústit nejen v rozsáhlou epidemii, nýbrž i v celosvětovou pandemii, pro niž by byly přelidněné čínské mega-konglomerace a komunita putujících sezónních dělníků a bezdomovců (několik set milionů lidí bez přístupu k lékařské péči a základní hygieně) opravdu ideálním inkubátorem pro množení infekčních nemocí jako je týfus, cholera či dýmějový / plicní mor (vyskytující se nejčastěji v provinciích Sin-ťiang a Čching-chaj).

Vznik pandemií je zde jen otázkou času!

Ostatně nebylo by to poprvé co celosvětová pandemie vyrašila právě v Říši středu ((a to i tehdy, kdy nebyl ještě svět tak globalizovaný jako dnes)):

První zprávy o vypuknutí moru pocházejí z Číny z počátku r. 1330, jako první zasáhl okolí města Wu-chan v provincii Chu-pej ve střední Číně, odkud se rozšířil do jižních i severních provincií. Odtud se vojenskými přesuny a cestami kupců po karavanních stezkách šířil mor dále na západ. Ze západních asijských stepí se rozšířil jednak do Mezopotámie, Sýrie, arabského poloostrova a severní Afriky, jednak do Evropy.

V Číně vznikla I Třetí morová pandemie, jež zachvátila celý svět v letech 1855-1910 (počet obětí: asi 100 milionů mrtvých). Epidemie se postupně šířila z Číny a Indie přes Rusko do Evropy a pak i do Ameriky. V Evropě, kde už ve městech existovala kanalizace, byly ztráty minimální.

V Číně vznikla i Asijská chřipka – H2N2, jež zachvátila celý svět v letech 1957-1958 (počet obětí: asi 1,5 milionu mrtvých). Nemoc se šířila z Číny do jv. Asie, odtud pak do Ameriky a Evropy.

V Číně má svůj původ i cholera, odtud se dále rozšířila do dalších zemí. Na choleru tak můžete narazit v Indii, Jihovýchodní Asii, Africe, Jižní Americe, Středním Východě i Oceánii.

Autor: Fero Hrabal

Komentáře