Je snadné si představit, jak by se Bělorusko mohlo (v zásadě) stát normální evropskou zemí. Jen by se muselo zbavit Lukašenkovy diktatury a vymanit se ze spárů Kremlu. Je také snadné si představit, jak by se Ukrajina mohla stát normální zemí. Koneckonců, než před rokem začala plnohodnotná válka, byla na dobré cestě. Pokud boje ustanou a Evropská unie a NATO jí nabídnou členství, může se Ukrajina stát šťastnou, stabilní, prosperující a demokratickou.
Ale Rusko? To je jiná otázka. Jak tvrdí historik Alexander Etkind ve své knize Vnitřní kolonizace, ruští vládci po staletí zacházeli s vlastním územím stejně jako jiné země se svými koloniemi. Tvrdý a svévolný výkon centrální státní moci je příčinou vnitřních problémů Ruska. Vztahy se sousedními zeměmi jsou (mírně řečeno) zatíženy imperiálními ambicemi a neurózami.
Trochu jsem tedy přitlačil a zeptal se Andreje, jak diskuse o minulém imperialismu a možné budoucí dekolonizaci zapadá do světonázoru ruské opozice.
Odpověď mě zaskočila. Imperialismus, tvrdil Andrej, je pouze nedávným produktem propagandy Putinova režimu. V ruském myšlení nemá žádné kořeny. Zmizel by stejně rychle, jako se objevil. Ruský opozičník své tvrzení podpořil osobní zkušeností. Uvedl, že když žil v Moskvě za sovětské éry, nebyl svědkem takového imperialismu.
Nevzbuzoval příliš důvěry. Andrejova generace zažila sovětskou invazi do Československa, stanné právo v Polsku, invazi do Afghánistánu, krvavé potyčky v Litvě, Lotyšsku a Gruzii v době rozpadu Sovětského svazu a dvě čečenské války, které vedlo postsovětské Rusko. A co je ještě důležitější, Andrej mluvil v zemi, která byla násilně okupována, nezákonně anektována a zažila desetiletí záměrného vymazávání své kultury, historie, jazyka a etnické identity.
Proto jsem se chopil mikrofonu. „Říkáte, že jste nebyl svědkem žádného imperialismu. Ale já si myslím, že svědky jsme my, místní lidé.“ „Co se děje?“ zeptal jsem se.
Můj tazatel se zatvářil mírně rozpačitě. Připustil, že v Pobaltí možná nějaký imperialismus je, i když ho na vlastní oči neviděl. Tuto epizodu však považoval spíše za výpadek paměti než za zjevné ignorování zkušeností ze země, která mu poskytla útočiště před pronásledováním. Nevěřím na kolektivní vinu, ale myslím si, že každý, kdo profesionálně jedná s cizí zemí, by si měl dát tu práci a zjistit si příslušná historická fakta. Když jsem v Pobaltí, rychle připomenu anglo-německou námořní dohodu z roku 1935. Po této dohodě s Hitlerem Británie stáhla královské námořnictvo z regionu a poslala ho do spárů dvou vražedných diktatur.
Postavit se proti Putinově válce (nebo ji alespoň nechtít vést) je lepší než opak. Skutečná politická reforma v Rusku však vyžaduje hlubší diagnózu a bolestivější recept. Cizinci – zejména lidé ze zemí, které se staly obětí ruského nebo sovětského imperialismu – to velmi dobře chápou. Ale ruská opozice? Ne tak docela.
Autor je britský novinář a spisovatel, zdroj
