Každý živý tvor má řitní otvor: Mravenci, koně, orli. . . A my. Zatímco řitní otvory většiny tvorů vykonávají svou práci bez většího rozruchu, u lidí tomu tak není. Konstrukce našeho řitního otvoru je malý vtípek Prozřetelnosti, který nás má udržet v pokoře.
Vezměme si například koně. Bydlíme naproti chovu koní, takže jsem měl mnoho příležitostí pozorovat tato úctyhodná zvířata v akci. Ačkoli hojně kálí, nikdy se jim nic nedostane na srst (kdy jste naposledy viděli koňský zadek znečištěný vlastními výkaly?). Důvodem je konstrukce koňského řitního otvoru. Je to roztažitelné zařízení, které se při vyměšování vysune o několik kritických centimetrů, takže hnůj dopadne přímo na zem, aniž by se zježil jediný chlup. Aby se zabránilo dalšímu znečištění, v bezprostřední blízkosti koňského řitního otvoru ani na samotném roztahovacím procesu nejsou žádné chlupy. Pozoruhodná konstrukce.
Ne tak u nás. Náš malý otvor je zabořený hluboko v masité štěrbině, jejíž okraje musí být roztažené až do krajnosti, aby byla nějaká šance, že se houština dlouhých, odporných chlupů ve štěrbině neznečistí procházející stolicí – což je v 99 případech ze 100 marná snaha. Navíc, zatímco kůň může kálit ve stoje, nechte to zkusit člověka! Ne, musíme si dřepnout. Ale nejen dřepět, musíme podstupovat nejrůznější křeče, abychom minimalizovali množství výkalů, které ulpí na okolních částech – což je, jak všichni víme, další marné cvičení.
Abychom se přizpůsobili naší chybné konstrukci, učíme se od narození utírat si špinavý zadek papírem, stránkami časopisů, sušenými kukuřičnými klasy a dokonce i kameny. A to musíme dělat! Kdybychom se neutírali, páchli bychom hnojem z koláče břeček mezi tvářemi a naše kalhoty, sukně, kaftany a burky by byly zaneřáděné nikotinovými skvrnami a po ulici by nás pronásledovala mračna much jako housata.
Jsme nejubožejší ze všech tvorů.
Autor: THOMAS, Titulní obrázek: Pixabay.com/Mediamodifier
