Ustašovci během své čtyřleté vlády teroru v Chorvatsku brutalizovali a zmasakrovali více než 300 000 Srbů, 30 000 Židů a 29 000 Romů.
Malá židovská komunita v chorvatském Záhřebu dva roky bojkotovala ceremoniál na protest proti vládní toleranci ultranacionalistických hnutí připomínajících ustašovce, což byla fašistická skupina, která ovládala Chorvatsko během druhé světové války.
Po čtyři násilné roky psali ustašovci stránky chorvatské historie krví. Jejich akce byly tak násilné, že proti nim protestovali i jejich nacističtí kolaboranti.
Dnes existují znepokojivé náznaky, že toto krajně pravicové hnutí zažívá oživení. Chorvatská vláda jmenovala v roce 2016 revizionistického historika Zlatka Hasanbegoviče, který jako student napsal články sympatizující s ustašovci, ministrem kultury země.
Abychom pochopili, jak znepokojivý tento krok byl, je nezbytné podívat se hlouběji na ustašovce.
První světová válka znamenala zkázu pro mnoho říší, které držely Evropu pohromadě. V té době Balkánu vládlo Rakousko-Uhersko v mnohojazyčné mozaice malých států. Každý z těchto států měl různý stupeň autonomie, ale všechny byly sjednoceny pod habsburskou monarchií.
Když tato sjednocující síla v roce 1919 padla, nastal chaos, když se malé „etnostáty“ odtrhly od říše a bojovaly mezi sebou o území.
V tomto prostředí bylo mnoho lidí přitahováno krajně pravicovými politickými hnutími, která většinou bojovala za antikomunistické, tradiční a náboženské hodnoty a propagovala divokou nacionalistickou hrdost. V Chorvatsku, na území, které je stále technicky pod kontrolou jugoslávské monarchie, byla jednou z nejúspěšnějších pravicových frakcí Chorvatská rolnická strana.
Jeden bývalý člen této strany, Ante Pavelić, dovedl věc chorvatské nezávislosti o něco dále než většina ostatních. Stal se tváří ultranacionalistické organizace, která v nadcházejících desetiletích terorizovala Chorvatsko: ustašovců.
Pavelić oficiálně založil ustašovce – známé také jako Chorvatské revoluční hnutí – v roce 1929.
Na základě směsi římského katolicismu a fašismu neměla skupina žádné výčitky ohledně použití genocidy a teroru k dosažení svého konečného cíle vytvořit nezávislý a čistě chorvatský stát bez jugoslávského vlivu. Skupina jako taková zorganizovala několik bombových útoků a pokus o zabití chorvatského a jugoslávského krále Alexandra, který se snažil zmírnit napětí mezi Chorvatskem a Srbskem tím, že je sjednotil pod svou korunou.
Mezitím Rolnická strana dosáhla zisků v jugoslávské vládě a navázala přátelské vztahy jak s fašistickou Itálií, tak s nacistickým Německem, které vědělo, že válka je na obzoru a chtělo Jugoslávii jako neutrální stranu.
Rolnická strana se nacistům jevila méně extremistická než ustašovci a její činnost byla dokonce zakázána. A tak raní ustašovci zůstali v podzemí a z velké části blokováni dokonce i krajně pravicovými vládami Osy.
Dokonce i když byl ve vězení, Pavelić dělal pokroky ve své nacionalistické ustašovské revoluci. Italové mu umožnili prakticky neomezený kontakt s vnějším světem, který využíval k řízení teroristické činnosti uvnitř Jugoslávie.
V roce 1935 se k moci dostala chorvatská nacionalistická strana, za kterou si Pavelić právem připisoval zásluhy. Když byl v březnu 1936 propuštěn, oficiální vztah Itálie s jeho hnutím stále chladný, Pavelić odcestoval do Německa a snažil se získat podporu samotného Hitlera.
V rámci tohoto procesu ho německé ministerstvo zahraničí požádalo, aby vypracoval prohlášení o svém přesvědčení, které by posoudilo, jak blízko má k nacistům ideologicky. Ve svém prohlášení Pavelić napsal:
„Dnes je téměř veškeré bankovnictví a téměř veškerý obchod v Chorvatsku v rukou Židů… Veškerý tisk v Chorvatsku je v židovských rukou. Tento židovský zednářský tisk neustále útočí na Německo, německý lid a nacionální socialismus.“
Mezitím se na univerzitě v Záhřebu stala ustašovská studentská skupina největší samostatnou studentskou skupinou na akademické půdě.
„Všichni nepřátelé,“ hlasitě se ozval Pavelić, „všichni Srbové, Židé a Cikáni by měli být zmasakrováni.“
Byl však příliš radikální i pro Hitlera, který chtěl, aby balkánské státy zůstaly neutrálními spojenci jeho režimu. Jako takový byl Pavelić nucen vzít ustašovce do podzemí pod dohledem Benita Mussolina a Italů.
25. března 1941 podepsala nejasně nacionalistická jugoslávská vláda smlouvu s Itálií a Německem, aby zůstala neutrální, ale o dva dny později byla tato vláda svržena pro-britskými Srby, což pak vyvolalo německou invazi.
V reakci na to Benito Mussolini povolal Paveliče, aby pomohl zachránit situaci. Po dosažení dohody Mussolini nařídil, aby ustašovci, které držel v internaci, byli vybaveni puškami a nadbytečnými uniformami a posláni do Jugoslávie.
6. dubna nacisté napadli Jugoslávii. Přestože raději instalovali loutkovou vládu, která by měla podporu veřejnosti, populární chorvatský politický vůdce Vladko Maček odmítl spolupracovat.
Neměli tedy jinou možnost, než dosadit Paveliće jako vůdce nového Nezávislého státu Chorvatsko.
Později téhož měsíce, 28. dubna 1941, hlava katolické církve v Chorvatsku vydala veřejný dopis na podporu nového ustašovského státu. Výslovně pochválila svého vůdce Ante Paveliće.
Ustašovská vláda teroru
Pavelić a ustašovci neztráceli čas a vyřizovali si účty po celé zemi. Během několika dní po převzetí moci podepsal dekret „Ochrana chorvatského národního majetku“, který anuloval smlouvy s Židy.
O několik dní později podepsal další dekret, který dal ustašovcům pravomoc uvalit okamžitou popravu na každého, kdo byl shledán „poškozujícím národní zájmy“, což by mohlo zahrnovat i to, že je Žid nebo Srb.
Bezprostředně poté ustašovci schválili balíček „ekonomických reforem“, který eliminoval státní a místní vlády a účinně proměnil desítky tisíc Srbů a Židů, kteří pracovali v místní politice, v nezaměstnané uprchlíky.
Poté byli zatčeni jako „paraziti“ a posláni do nově zřízeného koncentračního tábora zvaného Jasenovac. Jen v tomto táboře bylo zavražděno asi 12 000 až 20 000 Židů.
Pavelič ještě neskončil. Ustašovská filozofie byla násilně prochorvatská, stejně jako nacisté byli proněmci, ale také se opírali o přísné římskokatolické hodnoty.
Bosenští Muslimové byli tolerováni na základě toho, že jejich náboženství „udržovalo chorvatskou pokrevní linii čistou“, zatímco Židům, kteří konvertovali ke katolicismu, bylo dovoleno nárokovat si „čestný chorvatský“ status.
Nekonvertovaní Židé však byli spolu s ortodoxními Srby považováni za nepřátele státu. Za takové byli považováni i komunisté a partyzáni všech politických, náboženských a etnických proudů.
Do konce roku 1941 ustašovci zatkli a zastřelili, uškrtili nebo ubili k smrti asi 100 000 těchto lidí.
„Srbští a židovští muži, ženy a děti byli doslova rozsekáni k smrti,“ napsal historik Jonathan Steinberg. „Celé vesnice byly srovnány se zemí… V archivu italského ministerstva zahraničí je sbírka fotografií řeznických nožů, háků a seker používaných k sekání srbských obětí. Existují fotografie srbských žen s prsy useknutými kapesními noži, mužů s vydloubnutýma očima, vykleštěných a zmrzačených.“
Ve stejné době začali ustašovci přivádět skupiny čestných Chorvatů a dávali jim domovy a půdu, kterou dříve vlastnili Srbové.
Během této doby měla ustašovská vláda zahraniční podporu. Vlády Osy se Pavelićovi postupně přiklonily, zejména poté, co postoupil chorvatské území Mussolinimu, který trval na těchto ústupcích jako součást italského uznání Velkého Chorvatska.
Němci však Chorvatům stále ještě zcela nedůvěřovali, a tak německé ministerstvo zahraničí a SS přiřadily do Pavelićovy kanceláře pozorovatele pod záminkou udržení komunikace otevřené. Jejich skutečným úkolem však bylo špehovat Paveliče a podávat zprávy do Berlína.
V této funkci si generál Glaise von Horstenau, pozorovatel německého vrchního velení, stěžoval svým nadřízeným na demoralizující účinky spolupráce s ustašovci.
Jeho zpráva podrobně popsala zvěrstva, jako je bičování a popravy prováděné na Srbech, které zanechaly jeho důstojníky beze slov. Generál si stěžoval, že musí být „němým svědkem“ čistek, které probíhají v Sarajevu a Záhřebu.
Věci se tak zhoršily, že atašé gestapa – nacistické tajné policie známé svou vlastní brutalitou – napsal vůdci SS Himmlerovi:
„Ustašovci páchali své činy bestiálním způsobem nejen proti mužům branného věku, ale zejména proti bezmocným starým lidem, ženám a dětem. Počet pravoslavných, které Chorvaté zmasakrovali a sadisticky umučili, je asi tři sta tisíc.“
Nicméně, jakkoliv byli nechutní, ustašovci se ukázali jako cenný spojenec Němců ve válce. Přestože se chorvatské jednotky bojům vyhýbaly, ustašovské jednotky z větší části vynikaly v zákulisních akcích zatýkání a poprav komunistů a Židů.
Děti byly oslepeny, vydloubnuty oči nebo rozsekány lopatami. Muži byli pověšeni hlavou dolů a vykastrováni předtím, než byli uškrceni nebo roztrháni psy.
Do konce války bylo ustašovci zmasakrováno odhadem 30 000 Židů, 29 000 Romů a 300 000 až 600 000 Srbů.
zdroj: Allthatintersting, Mujlife, Titulní obrázek: Wikimedia Commons/Unknown author – Public Domain, Ante Pavlović v středě
