V arabských státech odpovídá počet v posledním tisíciletí přeložených knih počtu za rok přeložených v dnešním Španělsku. (Hans Magnus Enzensberger)
Vzdělání je v moderním světě rozhodující. Ve střední Evropě je jeho současný stav výsledkem tendencí osmašedesátnické levice s jejími beznadějně zaostalými božstvy rádobyrevolučních maloměšťáků, se systematickým znesvěcováním všeho kromě hlasitě vulgarizovaného plebejství ducha i těla. K trendu patří i antiautoritární výchova; ještě v 80. letech působily v protestantském Curychu „alternativní“ mateřské školky, kde byly děti v rámci nejmodernějšího osvobození člověka vedeny k tomu, aby nadávaly rodičům, byly špinavé a patlaly se ve vlastních výkalech. Nic lidského nám nesmí být cizí!
Nyní přibyly k trápení s vlastními dětmi neřešené potíže migrantů. Jejich děti tvoří v některých školách většinu žáků; přibývají, jako problémy – rychle. Německo systematickou likvidací Židů neposloužilo ani Evropě, ani sobě: Židé tvoří třetinu nositelů Nobelových cen. Z migrantů, kteří je mnohonásobně početně „nahradili“, velká část němčinu nepoužívá, nejen ženy jsou nezřídka analfabetky (Židé se vyznačovali zároveň se vzděláním a pílí i znalostí více evropských jazyků, byli „předem“ integrováni). 60% dětí migrantů stačí dnes jen na základní školu, někdy ani tu nedokončí: budou většinou nezaměstnatelné. Jako obvykle to vyřeší podpory sociálních úřadů. Vyšší vzdělání absolvují jen 4% (na rozdíl od 17% německých školáků). Od 9/11 přibylo trucovitého kmenového sebevědomí muslimských migrantů.
Silnou a oblíbenou levicí vynucovaná islamizace Evropy („přítel Turků“ kancléř Schroeder byl dvakrát za sebou zvolen, s vládou terorismu příchylných osmašedesátníků) je podporuje, takže je demonstrují i způsoby, které jsou v rozporu s evropskými zákony. Pocit provinění nemají – není nutný: v ghettech běží vše dle jejich pořádků a právní postihy, nastanou-li, berou na jejich kulturu ohled.
Rostoucí počet migrantů využívá veškerých výhod, svobod a práv občanů demokratických sociálních států, vytvořených autochtonními generacemi během staletí. Na druhé straně stále razantněji vyžaduje stále více výjimek, práv a podpor na jejich účet. Migrantské komunity, prosazující úspěšně své zvyky, rozšiřují svůj pocit domova. Původní obyvatelé jsou tím více nejen finančně vháněni do úzkých, konfrontováni v zemích své kultury s pocity cizoty.
S přibýváním teroristických vražd přibývá i hrozba ohrožení na životě. Evropa islám nechápe, ale respektuje (vyhovuje mu). Islám ví, že Evropu chápat ani respektovat nemusí. Prohlédl ji, pohrdá jí a zařizuje se podle toho. Rychleji, než je schopna si to uvědomit. Kupodivu se obejde bez zdůvodnění, proč ti migranti, jejichž činy jsou vedeny nenávistí a pohrdáním (např. v pařížských předměstích), ji rychle neopustí a nevrátí se do zemí své civilizace, kde jim jako repatriantům nic kromě právě této nehrozí. Navíc by konečně uvolnili místo početným obětím diktatur, jejichž život závisí na možnosti politického azylu, pro něž však Evropa mezitím už nemá místo.
Politika kontra realita
Nedávno učitelé jedné ze smíšených škol v Berlíně zveřejnili volání o pomoc (údajně měli léta zakázáno o situaci mluvit; strach ze ztráty místa je veliký). Žáci (92% migrantů) se během vyučování hlasitě bavili, objednávali si pomocí mobilů do třídy po kurýrovi pizzu, zapalovali petardy a demolovali nábytek. Německá menšina se bála mluvit mateřštinou; aby nebyli domácí biti, raději si osvojili kanakdeutsch. INTEGROVALI SE.
Stav školství zrcadlí úroveň politiků; přesto nad skandálem předstírali překvapení. Zdálo se dokonce, že realita je zaskočila. Že tedy nemají ponětí, co činí, když činí, ať už cokoli: stav nejvyššího ohrožení všech, kdo jsou na jejich rozhodnutích závislí. Tváří v tvář tolikeré bezmoci mocných zahlaholila jedna ze zahalených žákyň na dvoře oné školy své pohrdlivé poselství národu myslitelů a básníků přímo do televizní kamery: Bez nás jste jen nuly! Kolemstojící spolužáci a zahalené spolužačky komentovali prohlášení chechotem a posuňky (což si Němci poslechli jen jednou: při opakováních byla ostudnost osudné věty řešena překrytím banalizujícím komentářem). Uvědomila si ona školačka na rozdíl od politiků, že v roce 2010 bude mít v mnoha velkých evropských městech již každý druhý občan pod 40 let migrantský původ?
A tak nepatrná zmínka v tisku, že dvanáctiletý žák (poznamenáno: „migrantského původu“) rozbil své učitelce pěstmi brýle na obličeji, takže musela být hospitalizována, zmizela v moři dalších. Zdůvodňovat problém „feminizací školy“ je typickým příkladem politického řešení (odvést pozornost od základního problému, řešení se vyhnout). Dnes už jde učitelům nejen o nervy, ale případně o život.
Kdo seje vítr?
V nevzrušeném Švýcarsku, pyšnícím se vyřešením integrace navzdory skutečnosti, že za posledních deset let vzrostla kriminalita dětí a mladistvých o 60 % (podíl kriminality mimošvýcarských skupin: 80%), zabil muž z Kosova v St. Gallenu učitele své dcery. Nyní bylo zavražděním vyhrožováno učitelce v Curychu (zjistila na jednom z šesti dětí magrebského páru, dcerce, stopy těžkého bití a nemlčela k tomu). Hned se najde řešení: aby se „mohly bránit násilí“, mají učitelky absolvovat kursy sebeobrany. „V prekérní situaci je lepší, když učitelky vědí, jak se mají bránit“, vysvětluje Urs Schildknecht, hlavní sekretář Ústředního svazu švýcarských učitelů a učitelek (LCH). Zároveň opakovaně ujišťováno, že „násilí mladých nemá jen etnické příčiny“. Jistěže nemá: budoucí muži jsou celosvětovým problémem. Jak ale vysvětlit, že např. v Berlíně násilí mezi domácími mladistvými ubývá, přičemž mezi migranty neustále přibývá? Nejčastěji loupež, těžké ublížení na těle, těžké sexuální přečiny, ozbrojené vydírání a vandalismus. Mladíci požadují respekt a realita se politické korektnosti vysmívá. Každý třetí neněmecký výrostek měl v roce 2005 konflikt se zákonem. Není divu: např. v tureckých rodinách je násilí třikrát větší, než v německých; tak jsou i rodiče ke kriminalitě dětí lhostejní.
Migrantští rodiče často nejeví o učení dětí zájem, nezřídka jsou analfabeti. Pokud vůbec do školy přijdou, je to většinou otec. Někdy jen, aby protestoval proti výuce plavání či biologie „v zájmu dcery“. Odmítá učitelce podat ruku ( je „špinavá“), odmítá s ní jednat: musí být povolán nějaký muž – ředitel školy, i ten je často žena, hledá se volný kolega, musí být povolán (a zaplacen) tlumočník. Nic nezaručuje, že rozhovor přinese ovoce. Trvá-li škola na svých právech, prší výhrůžky zabitím. Pro učitele, kteří jsou s nervy v koncích či se školy bojí (po vzoru rodičů i žáci je občas vydírají zbraněmi či hrozbou zabití jejich dětí) se rovněž našlo řešení: k školním psychologům, starajícím se o potíže žactva, přibyli noví, specializovaní na hroutící se učitele. „Na mne vytasí nůž šestiletý šprček z Kosova“, říká umělecká pedagožka Claudia Hüpi, statná vedoucí městského zařízení pro děti migrantů, vytvořeného proto, aby netrávily volný čas na ulici. „Když mu řeknu že se to nesmí a chci mu ho vzít, kope mne a křičí, že jako žena musím mlčet a že to říká jeho otec, strýcové a všichni bratranci“ (rodiny tohoto typu mají okolo čtyřiceti členů – přibývají četnými porody i přílivem dovážených ženichů a nevěst: v malém Švýcarsku kolem 50.000 ročně). Paní Hüpi změnila místo; bylo to možné, protože je mladá.
Přehlížený skandál
Problém migrantrů z Turecka v Německu spočívá v tom, říká socioložka Necla Kelek, že v Německu ve skutečnosti nežijí; jen třetina zde narozených mluví německy. Každá druhá matka je importovaná nevěsta. Děti žijí v Německu především přikázáními anatolské vesnice, podřízeny rodině. Té náleží jejich život. Jedná se o fatální strukturu, která má v této společnosti hluboké kořeny. Rodiče si podrží právo na děti v hierarchickém, hermeticky uzavřeném systému, ovládaném násilím mužů / otců. Mladíci jim slouží jako „pořádkové oddíly“, případně za ně vraždí. Názory Necly Kelek údajně život tureckých migrantů skandalizují. „Co se tady děje je skandál“, říká Kelek. Stejné potíže mají i další země EU. Studie německého Ministerstva vnitra dochází 2003 k závěru, že je „nápadná spojitost mezi islámskou orientací a mladistvými násilníky: vykazují výrazně vyšší násilnickou delikvenci“. Nejiné výsledky vykázala poslední studie ženevské univerzity.
V pozoruhodné knize Citový život národů (The Emotional Life of Nations, NY/London 2002, v kapitole Příčiny terorismu jsou v dětství) dochází psychoanalytik a pedagog Llyold de Mause k podobným poznatkům. V případě budoucích teroristů jsou jejich mentalita a jednání „produkty ženám nepřátelského fundamentalistického systému, který dělí rodinu do dvou oddělených oblastí: mužské a ženské“, bez vztahu harmonie a přátelství. Autor poukazuje i na časté pohlavní zneužívání. Jako v rodinách vládne pravidelné bití nezřídka i v koránových školách. Právě byl ve Švýcarsku odsouzen na 3 měsíce nepodmíněně muž, který zveřejnil podobnou informaci.
Evropa sama je násilí vzdálena méně, než si myslí: nejen v Německu má každá čtvrtá až pátá žena zkušenosti s násilím mužů; v životě dětí je přítomno příliš často, nejen na obrazovce. Proto brutalita mladistvých migrantských gangů imponuje domácím nejistým pubescentům neméně, než těm migrantským svůdné výdobytky západní techniky.
Je známo, že na pachatele a oběti se děti dělí již v předškolním věku.Vyvinout antistrategie v epoše dobývání kosmu lze. Lze usměrňovat „pachatele“, posilovat „ oběti“ a naučit děti řešit konflikty diskusí a kompromisy.
V éře totální relativizace řeší problém agrese mužů prohlášení psychologů alibistů, ihned přisvojené, hlásané a vyučované kdekým: pachatelé jsou oběti a oběti jsou pachatelé! Každý zločin odborníky pochopen, apriori exkulpován. Jejich („proviněné“) oběti zbaveny práv. Zase není nutné z násilného činu vyvodit důsledky a praktikovat správné řešení. Tak konstatuje Christian Pfeiffer, ředitel Kriminologického institutu (BRD): „V oblasti pomoci obětem jsme ve srovnání např. s Anglií jen rozvojová země.“ Pohodlní odborníci pěstují morálně necitlivé děti. Rodiče namísto, aby byli pro děti archetypem, důsledným, zodpovědným zdrojem konstruktivních sporů, bezmyšlenkovitě smývají hranice, podbízejí se jako učitelé. Mládí vpřed: zůstat infantilní je cool! „Trend přestupky neodsuzovat, ale chápat a omlouvat vládne“, říká Alan Guggenbühl, psycholog a docent Vysoké školy pedagogické, Curych. „I sociální kontrola je slabá a je zvykem vzít si, co člověk potřebuje: tak mají pachatelé pocit, že jsou v právu. Nutná je protireakce, tj. odsouzení a trest. Považovat odsouzeníhodné činy za normální je chyba. Musíme začít vštěpovat dětem i příslušníkům cizích kultur respekt k hodnotám.“
Proč nedošlo profesionálům ve školství, když už ne rodičům, že ve čtrnácti je na výchovu již deset let pozdě? V čase, kdy mladiství v Curychu celé týdny zapalovali a demolovali co se dalo (léto 1980), nabádala ve Švýcarsku nepříliš ceněná filozofka polského původu Jeanne Hersch (žákyně Karla Jasperse): Naučte děti ohleduplnosti a budete mít demokracii!
Světlo na konci tunelu?
Průzkumy i praxe potvrdily, že kladně motivující, socializující, výchovný i citový vliv na děti a mladistvé mají nesporně zvířata. Pediatričtí zvířecí terapeuti se osvědčili v psychologii i fyziologii. „Nové“ je, že přítomnost mírných psů třídu ihned uklidní a soustředí – nesrovnatelně rychleji, než dokážou pedagogové a psychologové; jednoznačně pozitivní vliv zvířat ve výchovných zařízeních pro kriminální mladistvé a ve vězeních je znám dávno. (Naopak skoro sto procent nejbrutálnějších vrahů a násilníků začalo svou dráhu v dětském věku beztrestným mučením a vražděním zvířat).
Je nepochybné, že děti před agresemi chrání i sport a umění. Ve sportu se děti migrantů mohou profilovat mnohem rychleji, než v němčině – získají sebevědomí správným způsobem. Všichni se učí bezpodmínečně respektovat stejná pravidla, fair play. Nejinak v umění: v break dance nebo nad soustavou bubnů se obtloustý německý chlapeček sotva vyrovná spolužákovi z Etiopie. Současný školský systém nezřídka podporuje otupělost, zakomplexovanost a zbabělost. Mnoho kvalitních projektů padne za oběť úsporným opatřením: i to je řešení…Proč v dětech neprovokovat zdravou soutěživost i obohacováním múzickou kulturou? Velkolepé dokumenty typu „Rhythm is it“, projekt vyvolaný v život Sirem Simonem Rattlem za spolupráce choreografa Roystona Maldooma, kdy dvě stě padesát dětí od 8 do 19 let z německých škol, z nejrůznějších sociálních vrstev a národností, nastudovalo Stravinského Svěcení jara za spoluúčinkování Berlínských filharmoniků dosvědčují, že zázraky jsou v našich rukách. A že po nich děti i mladiství žízní. Film je i dokladem fatálních omylů současného učitelstva a stylu učení.
Proč ze všech stávajících faktů a osvědčených zkušeností nevyvodí odborníci a politici činné závěry? Proč to rodiče od nich nepožadují? – Což nejde o naši současnost i budoucnost?
červenec 2006
vyšlo v Revue Prostor
autorka je publicistka, kritička a literární autorka, od roku 1980 žije ve Švýcarsku, je členkou Svazu švýcarských spisovatelů a exilového Pen klubu
zdroj: eurabia.cz
