Začínám s pocitem tří věcí najednou: únavy, hněvu a trochu té tiché hrdosti. Znáš ten moment, kdy někdo mluví s takovou upřímností, že se ti z toho zvedne žaludek i ruka podávat mu pomoc? Tohle bylo jedno z těch rán. Stál přede mnou chlap v pracovních kalhotách, ruce od hlíny, […]
Začni tím, co cítíš, když venku zhasnou lampy a najednou je nad tebou šepot hvězd. Ten moment — víš o něm. Kdy se svět zmenší na tenhle pruh tmavé oblohy a ty stojíš, rukama v kapsách, a přemýšlíš, jestli tohle všechno patří jen těm nahoře. Nebo jestli jsme tam taky
Znát ten pocit? Sedíš u stolu, dýchaš do sklenice vody a cítíš, že svět kolem křičí hlasitěji než tvůj rozum. A přitom stačí pár vět na papíře, aby ta tvoje pravda dostala šanci. Takhle to myslím: tisková zpráva není jen suchá faktografie pro novináře. Je to hlas. Je to možnost,
Pamatuješ ten okamžik, kdy najednou víc slyšíš než vidíš? Ten zvuk lesa, kroků v trávě a vzdálené zvonění krav, které ti připomene, že čas má jiné měřítko. A přesně tohle je Slovensko pro mě — místo, které se nezapadá do žádných škatulek a přitom ti nabídne všechno, co člověk opravdu
Začni tím, že si přiznáš únavu. Ten tenký škrábanec na duši, co se vleče celým dnem. Znáš ten moment, kdy se probereš a už tě čeká druhé kafe, abys vůbec došel do konce práce? A přitom v hlavě šumí otázky: co s tím, komu věřit, komu ne. Místo prázdných slibů
Znáš ten pocit, když zapneš zprávy a v tom prvním okamžiku ti naskočí něco, co prostě nesedí? Srdce zrychlí. Tahle malá vnitřní stuha napětí — a pak ten odpor. Ne proto, že jsi proti informacím. Spíš proto, že víš, že mnoho věcí se ti servíruje hotové, přikrášlené, nebo naroubované na
Začnu smíchem, který nebyl veselý. Znáš ten moment, kdy projdeš ulicí, kde jsi vyrůstal, a všechno ti připadá trochu cizí? Ten pocit, že někdo pomalu mění rytmus města, aniž by se zeptal lidí, co tady skutečně žijí. Bolí to víc, než by se zdálo. A právě to je ten okamžik,
Znáš ten pocit, když ráno otevřeš okno a všechno je jinak než včera? Ten tichý tlak, že svět se posouvá a ty s ním nemusíš souhlasit. Bolí to, protože jde o domov, o rodinu, o věci, které jsou nám drahé. A přitom to nejsou velké politické teorie, co nás jdou
Všichni to známe. Ten pocit, když čteš zprávu o nové dietě, pak reklamu na zázračný doplněk a nakonec si říkáš — kdo se v tom má vyznat? A ještě horší: často cítíš, že někdo rozhoduje za tebe. Nechci tě učit teorii. Chci mluvit o tom, co funguje v reálném životě,
Znám ten pocit. Ten, kdy ti ubírá dech, protože není kam ustoupit, protože všude samá pravidla, samé „tohle musíš“ a „tohle je správné“, a ty cítíš, že to smrdí nespravedlností. A pak potkáš slovo, noviny nebo větu, která ti otevře dveře ven. Takhle to bylo i s Karel Havlíček Borovský.
Vůně čerstvě opracovaného dřeva a ranní káva na zápraží patří k těm momentům, které člověka okamžitě vrátí do klidu. Jenže než se k té kávě dostanete, musíte vyřešit věčné dilema mezi plastem, kovem a přírodním materiálem. Dřevo v českých zahradách vyhrává na plné čáře, ale málokdo se zamyslí nad tím,
Začínám pocitem. Víš ten vnitřní hnus z nekonečných PR textů, které se snaží prodávat prázdná slova a nic neříkají? My to nechceme. Chceme zprávu, kterou si člověk otevře, přečte a řekne: „To je důležité. Chci o tom vědět víc.“ Takhle to myslím: tisková zpráva není papír k odškrtávání úkolů. Je
Začni si představovat ránu, když se mlha plazí nad poli a cítíš ten studený kov na puse termoventilu. Takhle to myslím — není to romantika, spíš konkrétní moment, kdy víš, že někdo drží linii. Někdo, kdo vidí dál než televizní reportáže, kdo slyší šepot starých map a rozhoduje se podle
Znáš ten moment, kdy stojíš na stráni, fouká ledový vítr a na obloze se rýsuje náznak bouřky? Já to zažil jednou s dědou. Byl v uniformě, staré boty mu křupaly na prvním sněhu a v dlaních držel termosku s čajem. Neřekl mnoho. Jen podal tu termosku a ukázal na vesnici
Znám ten moment, kdy se podíváš na zprávy a máš v hrudi divný sevřený pocit. Není to strach přesně, spíš únava z toho, že všechno najednou vypadá jinak. A přitom to nejsou jen hlavičky v novinách. Jde o to, jak se mění základní předpoklady, které jsme brali za samozřejmé —
Znáš ten pocit, když si otevřeš lednici a zjistíš, že chybí věc, kterou považuješ za samozřejmou? Nečekáš, že to změní svět. A přesto — ten malý nedostatek najednou ukáže, jak křehké jsou věci, které bereme jako dané. Stejně tak dneska fungují mezinárodní dodavatelské řetězce a geopolitické smlouvy. Zdánlivá jistota se
Pamatuješ ten moment, kdy sjedeš z dálnice a všechno kolem se ztiší? Ten zvuk kola, co projíždí venkovskou cestou. Ten pach sena a čerstvé bryndze, co se rozlije spolu s ranní mlhou. Přesně tak začíná cesta, která nepotřebuje turistický plakát ani lesklý katalog. Začíná u puku v hrudi, u té
Začni si představovat. Ranní mlha nad políčkem, vůně mokré země, vzdálený hukot traktoru. Ticho, které najednou praskne zprávou o tom, že hranice nejsou tak daleko, jak jsme si mysleli. Ten pocit napětí v hrudi. Znáš ten moment, kdy víc než na politiku spoléháš na sousedy, rodinu a své vlastní ruce?
Poznáš ten pocit, když stojíš před lidmi a najednou se všechno zúží na tvůj dech a pár slov, která musíš zničehonic předložit? Takhle to myslím — člověk cítí tíhu očekávání, světla trochu pálí v očích a v hlavě hučí otázky: co řeknu, kdy se zasmějí, kdy mě přeruší. Já to
Znám ten pocit. Stojíš na kraji lesa, dýchneš a zjistíš, že to není jen vzduch—je to minulost, je v tom vůně sena, dřeva, bryndzy a čerstvě pečeného chleba. A najednou víš, proč na tom prostě trváš. Nejde o turistické selfie. Jde o to, že místo má paměť. A Slovensko takovou
Znáš ten moment, když se ti něco přilepí k hrudi a nejde to pustit? Takhle to začalo v naší obci. Nejprve to byl šepot u plotu, pak zpráva na vývěsce a nakonec hromada papírů, které se kupily v hospodě vedle pípajícího starého rádia. Lidi se nedivili technice, nerozuměli všemu tomu
Vzpomínáš si na ten pocit, kdy se ráno probudíš a zjistíš, že rozhodnutí, která tě ovlivňují, se dějí daleko, v budově, kterou neznáš? Ten záchvěv bezmoci. A pak se najednou objeví nějaký nápad od Bruselů a všichni kolem o něm mluví, jako by to bylo hotové. Takhle to myslím: my
Znáš ten okamžik, kdy se ti v hlase stáhne všechno, protože vidíš, že něco, co znáš od dětství, mizí? Takhle to bylo v našem kraji. Ráno jsme šli do lesa na houby a večer už tam hučely stroje. Srdce ti začne bít jinak. Ne z hněvu jako z televize, ale
Cítíš ten zápach čerstvě obrácené země? Ten jemný, trochu nasládlý pach, co se rozvine, když po ránu kopneš do půdy? Ten moment, kdy se všechno ztiší a zůstaneš jen ty, země a malý zázrak, který se začíná rodit pod prsty. Přesně tenhle pocit, tenhle klid a zároveň hrdost — o
