Znám ten pocit. Ten, kdy ti ubírá dech, protože není kam ustoupit, protože všude samá pravidla, samé „tohle musíš“ a „tohle je správné“, a ty cítíš, že to smrdí nespravedlností. A pak potkáš slovo, noviny nebo větu, která ti otevře dveře ven. Takhle to bylo i s Karel Havlíček Borovský. […]
Vůně čerstvě opracovaného dřeva a ranní káva na zápraží patří k těm momentům, které člověka okamžitě vrátí do klidu. Jenže než se k té kávě dostanete, musíte vyřešit věčné dilema mezi plastem, kovem a přírodním materiálem. Dřevo v českých zahradách vyhrává na plné čáře, ale málokdo se zamyslí nad tím,
Začínám pocitem. Víš ten vnitřní hnus z nekonečných PR textů, které se snaží prodávat prázdná slova a nic neříkají? My to nechceme. Chceme zprávu, kterou si člověk otevře, přečte a řekne: „To je důležité. Chci o tom vědět víc.“ Takhle to myslím: tisková zpráva není papír k odškrtávání úkolů. Je
Začni si představovat ránu, když se mlha plazí nad poli a cítíš ten studený kov na puse termoventilu. Takhle to myslím — není to romantika, spíš konkrétní moment, kdy víš, že někdo drží linii. Někdo, kdo vidí dál než televizní reportáže, kdo slyší šepot starých map a rozhoduje se podle
Znáš ten moment, kdy stojíš na stráni, fouká ledový vítr a na obloze se rýsuje náznak bouřky? Já to zažil jednou s dědou. Byl v uniformě, staré boty mu křupaly na prvním sněhu a v dlaních držel termosku s čajem. Neřekl mnoho. Jen podal tu termosku a ukázal na vesnici
Znám ten moment, kdy se podíváš na zprávy a máš v hrudi divný sevřený pocit. Není to strach přesně, spíš únava z toho, že všechno najednou vypadá jinak. A přitom to nejsou jen hlavičky v novinách. Jde o to, jak se mění základní předpoklady, které jsme brali za samozřejmé —
Znáš ten pocit, když si otevřeš lednici a zjistíš, že chybí věc, kterou považuješ za samozřejmou? Nečekáš, že to změní svět. A přesto — ten malý nedostatek najednou ukáže, jak křehké jsou věci, které bereme jako dané. Stejně tak dneska fungují mezinárodní dodavatelské řetězce a geopolitické smlouvy. Zdánlivá jistota se
Pamatuješ ten moment, kdy sjedeš z dálnice a všechno kolem se ztiší? Ten zvuk kola, co projíždí venkovskou cestou. Ten pach sena a čerstvé bryndze, co se rozlije spolu s ranní mlhou. Přesně tak začíná cesta, která nepotřebuje turistický plakát ani lesklý katalog. Začíná u puku v hrudi, u té
Začni si představovat. Ranní mlha nad políčkem, vůně mokré země, vzdálený hukot traktoru. Ticho, které najednou praskne zprávou o tom, že hranice nejsou tak daleko, jak jsme si mysleli. Ten pocit napětí v hrudi. Znáš ten moment, kdy víc než na politiku spoléháš na sousedy, rodinu a své vlastní ruce?
Poznáš ten pocit, když stojíš před lidmi a najednou se všechno zúží na tvůj dech a pár slov, která musíš zničehonic předložit? Takhle to myslím — člověk cítí tíhu očekávání, světla trochu pálí v očích a v hlavě hučí otázky: co řeknu, kdy se zasmějí, kdy mě přeruší. Já to
Znám ten pocit. Stojíš na kraji lesa, dýchneš a zjistíš, že to není jen vzduch—je to minulost, je v tom vůně sena, dřeva, bryndzy a čerstvě pečeného chleba. A najednou víš, proč na tom prostě trváš. Nejde o turistické selfie. Jde o to, že místo má paměť. A Slovensko takovou
Znáš ten moment, když se ti něco přilepí k hrudi a nejde to pustit? Takhle to začalo v naší obci. Nejprve to byl šepot u plotu, pak zpráva na vývěsce a nakonec hromada papírů, které se kupily v hospodě vedle pípajícího starého rádia. Lidi se nedivili technice, nerozuměli všemu tomu
Vzpomínáš si na ten pocit, kdy se ráno probudíš a zjistíš, že rozhodnutí, která tě ovlivňují, se dějí daleko, v budově, kterou neznáš? Ten záchvěv bezmoci. A pak se najednou objeví nějaký nápad od Bruselů a všichni kolem o něm mluví, jako by to bylo hotové. Takhle to myslím: my
Znáš ten okamžik, kdy se ti v hlase stáhne všechno, protože vidíš, že něco, co znáš od dětství, mizí? Takhle to bylo v našem kraji. Ráno jsme šli do lesa na houby a večer už tam hučely stroje. Srdce ti začne bít jinak. Ne z hněvu jako z televize, ale
Cítíš ten zápach čerstvě obrácené země? Ten jemný, trochu nasládlý pach, co se rozvine, když po ránu kopneš do půdy? Ten moment, kdy se všechno ztiší a zůstaneš jen ty, země a malý zázrak, který se začíná rodit pod prsty. Přesně tenhle pocit, tenhle klid a zároveň hrdost — o
Vsadím se, že znáš ten pocit. Stojíš na rohu u škvárového hřiště, fouká ledový vítr, a přesto se ti rozbuší srdce. Není to o medailích. Je to ten moment, kdy vidíš partu kluků a holek, jak si bez řečí rozdělí míč a začnou hrát. A ty víš, že tohle je
Znám ten pocit — otrávenej z informací, z reklamy, z lidí, co mluví místo aby něco dělali. Ten moment, kdy chceš prostě zmizet. A ne jen tak, do hotelového komplexu s dalšími dvěma sty lidmi, ale někam, kde slyšíš ptáky a tvoje myšlenky znovu dostanou vzduch. Takhle to myslím: místa,
Začnu upřímně. Znám ten pocit, když dostaneš do schránky další suchou tiskovku a cítíš, že ti někdo prodává formulář místo příběhu. A není to fér. My, co nepodléháme PR šablonám a nechceme být nasáčkovaní marketingem, potřebujeme jiný přístup. Neformální, úderný, místní. Něco, co čteš a řekneš si: tohle má hlavu
Začnu upřímně. Ten pocit, když ti přijde dopis od úřadu a srdce ti zrychlí, protože nevíš, co zase chtějí, to znáš, ne? A pak ta touha udělat věci po svým — jednoduše, poctivě, bez zbytečného šimrání a pravidel, která dávají smysl jen úředníkům v klimatizovaných místnostech. Tenhle text je pro
Znáš ten pocit, kdy slib z kampaně vstoupí do praxe a promění se v prázdné slovo? Ten zub času, co sežere velká prohlášení a nechá po sobě jen prázdné fráze. Bolí. A není to jen o zklamaných hlasech v hospodě. Jde o to, že když politika přestane poslouchat, začnou mizet
Karcinom krční mandle neboli tonsily patří do skupiny nádorů orofaryngu, kam se mimo něj řadí rovněž tumory spodiny jazyka, měkkého patra a zadní stěny hltanu. Incidence nádorů v této oblasti má bohužel vzestupnou tendenci: za posledních 30 let se jejich počet v České republice ztrojnásobil, přičemž muži onemocní až 7×
Začnu upřímně. Ten pocit, když vidíš vojáka stát v dešti u rozbitého mostu a natahovat provaz k dětem, kterým se ztratil svět pod nohama. To není scénka z filmu. To je moment, kdy pochopíš, proč armáda není jen o zbraních a kilometrech tanků. Je to služba, která se dotýká života
Cítíš ten klid před rozedněním. Ticho má v sobě něco tvrdého. Takový ten pocit, kdy víš, že se musíš postavit a udělat, co je třeba. To je místo, kde začínají příběhy vojáků, co nosí zemi v kapse a ne v prezentaci. Dovol mi tě na chvíli provést za zákulisí, kde
Znáš ten moment, kdy se díváš kolem a přijde ti, že všechno řídí někdo jiný? Úřední razítka, pravidla, placek na dveřích — a ty máš pocit, že ti ubírají kus svobody, kousek po kousku. A přitom v srdci máš jednoduchou představu: nezávislost, poctivá práce rukama a kus půdy nebo dílny,
