Začni tím, že si přiznáš únavu. Ten tenký škrábanec na duši, co se vleče celým dnem. Znáš ten moment, kdy se probereš a už tě čeká druhé kafe, abys vůbec došel do konce práce? A přitom v hlavě šumí otázky: co s tím, komu věřit, komu ne. Místo prázdných slibů […]
Znáš ten pocit, když zapneš zprávy a v tom prvním okamžiku ti naskočí něco, co prostě nesedí? Srdce zrychlí. Tahle malá vnitřní stuha napětí — a pak ten odpor. Ne proto, že jsi proti informacím. Spíš proto, že víš, že mnoho věcí se ti servíruje hotové, přikrášlené, nebo naroubované na
Začnu smíchem, který nebyl veselý. Znáš ten moment, kdy projdeš ulicí, kde jsi vyrůstal, a všechno ti připadá trochu cizí? Ten pocit, že někdo pomalu mění rytmus města, aniž by se zeptal lidí, co tady skutečně žijí. Bolí to víc, než by se zdálo. A právě to je ten okamžik,
Znáš ten pocit, když ráno otevřeš okno a všechno je jinak než včera? Ten tichý tlak, že svět se posouvá a ty s ním nemusíš souhlasit. Bolí to, protože jde o domov, o rodinu, o věci, které jsou nám drahé. A přitom to nejsou velké politické teorie, co nás jdou
Všichni to známe. Ten pocit, když čteš zprávu o nové dietě, pak reklamu na zázračný doplněk a nakonec si říkáš — kdo se v tom má vyznat? A ještě horší: často cítíš, že někdo rozhoduje za tebe. Nechci tě učit teorii. Chci mluvit o tom, co funguje v reálném životě,
Znám ten pocit. Ten, kdy ti ubírá dech, protože není kam ustoupit, protože všude samá pravidla, samé „tohle musíš“ a „tohle je správné“, a ty cítíš, že to smrdí nespravedlností. A pak potkáš slovo, noviny nebo větu, která ti otevře dveře ven. Takhle to bylo i s Karel Havlíček Borovský.
Vůně čerstvě opracovaného dřeva a ranní káva na zápraží patří k těm momentům, které člověka okamžitě vrátí do klidu. Jenže než se k té kávě dostanete, musíte vyřešit věčné dilema mezi plastem, kovem a přírodním materiálem. Dřevo v českých zahradách vyhrává na plné čáře, ale málokdo se zamyslí nad tím,
Začínám pocitem. Víš ten vnitřní hnus z nekonečných PR textů, které se snaží prodávat prázdná slova a nic neříkají? My to nechceme. Chceme zprávu, kterou si člověk otevře, přečte a řekne: „To je důležité. Chci o tom vědět víc.“ Takhle to myslím: tisková zpráva není papír k odškrtávání úkolů. Je
Začni si představovat ránu, když se mlha plazí nad poli a cítíš ten studený kov na puse termoventilu. Takhle to myslím — není to romantika, spíš konkrétní moment, kdy víš, že někdo drží linii. Někdo, kdo vidí dál než televizní reportáže, kdo slyší šepot starých map a rozhoduje se podle
Znáš ten moment, kdy stojíš na stráni, fouká ledový vítr a na obloze se rýsuje náznak bouřky? Já to zažil jednou s dědou. Byl v uniformě, staré boty mu křupaly na prvním sněhu a v dlaních držel termosku s čajem. Neřekl mnoho. Jen podal tu termosku a ukázal na vesnici
Znám ten moment, kdy se podíváš na zprávy a máš v hrudi divný sevřený pocit. Není to strach přesně, spíš únava z toho, že všechno najednou vypadá jinak. A přitom to nejsou jen hlavičky v novinách. Jde o to, jak se mění základní předpoklady, které jsme brali za samozřejmé —
Znáš ten pocit, když si otevřeš lednici a zjistíš, že chybí věc, kterou považuješ za samozřejmou? Nečekáš, že to změní svět. A přesto — ten malý nedostatek najednou ukáže, jak křehké jsou věci, které bereme jako dané. Stejně tak dneska fungují mezinárodní dodavatelské řetězce a geopolitické smlouvy. Zdánlivá jistota se
Pamatuješ ten moment, kdy sjedeš z dálnice a všechno kolem se ztiší? Ten zvuk kola, co projíždí venkovskou cestou. Ten pach sena a čerstvé bryndze, co se rozlije spolu s ranní mlhou. Přesně tak začíná cesta, která nepotřebuje turistický plakát ani lesklý katalog. Začíná u puku v hrudi, u té
Začni si představovat. Ranní mlha nad políčkem, vůně mokré země, vzdálený hukot traktoru. Ticho, které najednou praskne zprávou o tom, že hranice nejsou tak daleko, jak jsme si mysleli. Ten pocit napětí v hrudi. Znáš ten moment, kdy víc než na politiku spoléháš na sousedy, rodinu a své vlastní ruce?
Poznáš ten pocit, když stojíš před lidmi a najednou se všechno zúží na tvůj dech a pár slov, která musíš zničehonic předložit? Takhle to myslím — člověk cítí tíhu očekávání, světla trochu pálí v očích a v hlavě hučí otázky: co řeknu, kdy se zasmějí, kdy mě přeruší. Já to
Znám ten pocit. Stojíš na kraji lesa, dýchneš a zjistíš, že to není jen vzduch—je to minulost, je v tom vůně sena, dřeva, bryndzy a čerstvě pečeného chleba. A najednou víš, proč na tom prostě trváš. Nejde o turistické selfie. Jde o to, že místo má paměť. A Slovensko takovou
Znáš ten moment, když se ti něco přilepí k hrudi a nejde to pustit? Takhle to začalo v naší obci. Nejprve to byl šepot u plotu, pak zpráva na vývěsce a nakonec hromada papírů, které se kupily v hospodě vedle pípajícího starého rádia. Lidi se nedivili technice, nerozuměli všemu tomu
Vzpomínáš si na ten pocit, kdy se ráno probudíš a zjistíš, že rozhodnutí, která tě ovlivňují, se dějí daleko, v budově, kterou neznáš? Ten záchvěv bezmoci. A pak se najednou objeví nějaký nápad od Bruselů a všichni kolem o něm mluví, jako by to bylo hotové. Takhle to myslím: my
Znáš ten okamžik, kdy se ti v hlase stáhne všechno, protože vidíš, že něco, co znáš od dětství, mizí? Takhle to bylo v našem kraji. Ráno jsme šli do lesa na houby a večer už tam hučely stroje. Srdce ti začne bít jinak. Ne z hněvu jako z televize, ale
Cítíš ten zápach čerstvě obrácené země? Ten jemný, trochu nasládlý pach, co se rozvine, když po ránu kopneš do půdy? Ten moment, kdy se všechno ztiší a zůstaneš jen ty, země a malý zázrak, který se začíná rodit pod prsty. Přesně tenhle pocit, tenhle klid a zároveň hrdost — o
Vsadím se, že znáš ten pocit. Stojíš na rohu u škvárového hřiště, fouká ledový vítr, a přesto se ti rozbuší srdce. Není to o medailích. Je to ten moment, kdy vidíš partu kluků a holek, jak si bez řečí rozdělí míč a začnou hrát. A ty víš, že tohle je
Znám ten pocit — otrávenej z informací, z reklamy, z lidí, co mluví místo aby něco dělali. Ten moment, kdy chceš prostě zmizet. A ne jen tak, do hotelového komplexu s dalšími dvěma sty lidmi, ale někam, kde slyšíš ptáky a tvoje myšlenky znovu dostanou vzduch. Takhle to myslím: místa,
Začnu upřímně. Znám ten pocit, když dostaneš do schránky další suchou tiskovku a cítíš, že ti někdo prodává formulář místo příběhu. A není to fér. My, co nepodléháme PR šablonám a nechceme být nasáčkovaní marketingem, potřebujeme jiný přístup. Neformální, úderný, místní. Něco, co čteš a řekneš si: tohle má hlavu
Začnu upřímně. Ten pocit, když ti přijde dopis od úřadu a srdce ti zrychlí, protože nevíš, co zase chtějí, to znáš, ne? A pak ta touha udělat věci po svým — jednoduše, poctivě, bez zbytečného šimrání a pravidel, která dávají smysl jen úředníkům v klimatizovaných místnostech. Tenhle text je pro
