Ilustrační obrázek foto Pixabay

Jak jsem se rozepsal kdysi tady, přijali jsme pod naši vlastní a hypotékou nezatíženou střechu tři uprchlíky. Matku, dceru a vnučku. Tinu, Darju a Věru. Od té doby uběhly tři týdny, a to týdny hyperaktivní.

Po příjezdu v úterý 8.3. jsme vložili jeden odpočinkový den, ale od čtvrtka 10.3. jsme se na to vrhli.

1) Víza & spol.

Jako první byla na řadě legalizace pobytu na území ČR (tehdy byla povinnost učinit tak do 3 dnů od vstupu na území ČR, nyní je to do 30 dnů), nebo-li získání tzv. víza strpění. Bez něj se tu nedá legálně fungovat.

Víza uděluje cizinecká policie, ale v tomto případě byla zřízena Krajská asistenční centra pomoci Ukrajině (zkratka KACPU), kde je sdruženo více potřebných služeb na jednu hromadu.

O našem centru v nejbližším Krajském Městě psali tehdy v novinách, že tam stojí fronty, různě se tam nocuje a tak. Také se tam nárazově vozí autobusy s uprchlíky z Prahy, protože Lidojem nestíhá. Takže jsme naplánovali výsadek hned zrána (rozkaz k odjezdu jsem vydal v 05:45).

Měli jsme štěstí. Fronta žádná.

U vchodu proběhla policejní kontrola pasu – uprchlík nesmí mít platné vízum do jiného státu EU.

Pak se pomocí pasů a dalších dostupných dokumentů (např. u dětí bez pasů to jsou rodné listy) vyplnil dvoustránkový formulář. K dispozici je množství všelikých rádců a překladatelů, takže bez větších problémů.

Cizinecká policie pak provedla registraci a do pasů dala vízum. Hned o kancelář vedle proběhla registrace u VZP (ta má monopol na zdravotní pojištění cizinců) a hned vedle jsme si vyzvedli lejstra pro registraci na úřadu práce (to se nedělá v centru, ale na místně příslušném ÚP dle místa pobytu).

Celkový dojem – velmi dobrá organizace, všichni jsou v klidu, situace jsou řešeny s úsměvem. Všude dvojjazyčné nápisy, všechny formuláře v ukrajinštině nebo také dvojjazyčné. Většina personálu už umí aspoň základní ruská slova a snaží se. I policajti se chovají jako lidi.

Odbočka: strastiplná šestidenní cesta vlakem přes Polsko se podepsala na „náladě“, takže došlo k menší rodinné krizi. Protože se matka s dcerou nějak nepohodly (detaily neznám a i kdybych je znal, co je mi do toho, že), čtvrteční návštěvu KACPU absolvovaly jen 2/3 týmu, protože tyto 2/3 zbývající 1/3 ráno nevzbudily. Takže jsme se tam otočili ještě jednou v pátek 11.3. se zbývající 1/3. Protože už jsme to měli nacvičené z předchozího dne, byli jsme do hodinky venku a v místním nákupním lidojemu jsme šli za odměnu na running sushi.

2) Charita a spol.

Problém je hlavně s oblečením a botama. Kdo by chtěl nosit furt stejný hadry a jedny sněhule, když se blíží jaro? Už v centru (KACPU) v Jihlavě jsem od takového šikovného a velmi ochotného hocha v oranžové vestě (ještě jednou děkuji!!!) dostal pár telefonních čísel na charitu, dokonce na té místní nám domluvil rovnou i návštěvu, stačilo jen zavolat na jedno číslo. Za chvíli se vynořila úžasná paní, která otevřela mnoho krabic od banánů s horama všelikého oblečení. Holky si něco vybraly. Paní z charity říkala, že až to skončí tak si otevře krám s oblečením, protože už ty velikosti má ve voku a v ruce.

Později to žena zopakovala v místní charitě, také něco dodali známí a prošli jsme i pár opravdových obchodů, takže oblečením jsme zásobeni. Pravda nebyly to zrovna obchody, co jsou ve Westfieldu Chodov nebo ve Vaňkovce … ale nejsem Jyrka „kdo z vás na to má“ Paroubek, že.

3) Úřad práce

I když neexistuje povinnost registrovat se na pracáku jako uchazeč o práci, zdálo se mi, že tím nic nezkazíme. Cizinci z tzv. třetích zemí mohou pracovat v ČR jen s pracovním povolením (tenkrát ještě nebyl Lex Ukrajina) a co kdyby se časem zavedla dotace na nově vytvořené pracovní místo (tak jak bývávala pro absolventy).

V pondělí 14.3. byly úřednice na podatelně pracovního úřadu připraveny a pomohly vyplnit formuláře v ukrajinštině. Prý jsme nebyli první, ale zase nějak moc uchazečů zatím nedorazilo. Pak jsme si prošli standardní kolečko po kancelářích jako jakýkoliv jiný uchazeč o práci. Dostali jsme průkazku, termín další návštěvy a úplně nový seznam volných míst v našem bývalém okresním městě a v okolí.

  Petříček? To je Koudelka z BISu v Černínském paláci.

4) Mimořádná pomoc

Úřad jsme navštívili celkem třikrát. V pondělí 14.3. dvakrát, protože jsme nějak … ehm … při první návštěvě neměli všechny dokumenty, a to přestože se na to někdo, myslím že jsem to byl shodou okolností já, ráno před vodjezdem zvýšeným hlasem a bezchybnou ruštinou tázal. Inu, kdož jsi bez viny, hoď chybějícím pasem, že …

Formulářů bylo o něco víc než na internetu, něco jsme museli vyplnit až na místě, ale paní byla vstřícná a trpělivá.

Výplata jednorázové mimořádné pomoci (tehdy okolo 2 500,- Kč na osobu, protože ještě nebyl účinný Lex Ukrajina) proběhla v hotovosti o dva dny později (16.3.).

Odbočka: na všech těch úřadech jsme se potkávali i s dalšími uprchlíky (skupiny nebo dvojice). Zaujalo mě, že se ti lidé spolu vůbec nebavili, žádné výměny zkušeností nebo otázky odkud jste a jak to tam teď vypadá. Nic. Žena říká, že se možná berou jako konkurenti. Tím nic nenaznačuju, neříkám zda je něco dobře nebo není a už vůbec nevyvozuju obecné závěry, jen konstatuji, co jsem viděl.

5) Škola

Do školy se chodí, to je jasná věc. Šestá třída je šestá třída. V úterý 15.3. jsme navštívili nejbližší (nebo jak oni říkají spádovou) školu. Pan ředitel byl velmi statečný a během chvilky bylo na stole rozhodnutí o přijetí ku vzdělávání. Vše se odehrálo v ruštině, pan ředitel při výkladu školního rozvrhu krátce zaváhal, když narazil na termín „pracovní vyučování“, ale dal to. Pan ředitel je ještě stará škola, letos jde do důchodu.

Že by z toho slečna měla nějakou radost to říct nemůžu, ale ve středu 16.3., tedy týden po příjezdu, mazala do školy a maže tam každé ráno dodnes. I nějaká jednička už padla, i když je v tom zmatek, protože ukrajinská stupnice je od 12 (nejlepší) do 1 (nejhorší).

6) Práce

Rozhazovat sítě po známých jsme začali hned o prvním víkendu, ale je to složité. Jednak ta kvalifikace není přece jenom nejvyšší a dvak forma „slyšel jsem od někoho že“, … není nejlepší, protože se nakonec ukáže, že to tak není.

Z umývání oken ve firmě, kterou považuji za velmi solidní, se vyklube práce na tři hodiny měsíčně, z uklízení v hospodě taky tři hodiny, sice denně, ale jen ráno od 05:00 do 08:00 a to ještě na střídačku s důchodkyní a z inzerované pokojské v hotelu nakonec není nic, protože se sezóna ještě nerozjela, protože „lidi jsou nějaký zaražený“.

I když nic z toho nevyšlo, samozřejmě děkuji všem, kteří se s námi o tom vůbec bavili.

Projeli jsme tedy všelijaké inzeráty, někam napsali mail, někam zavolali. Uklízení v Alzheimer centru bez jakékoliv odezvy, místní výrobna zmrzliny už má cizinců dostatek. Práci v lese s kontaktní osobou s ukrajinským jménem a příjmením jsme prozatím odložili stranou.

Německá fabrika na ruční nářadí volná místa na montáži inzeruje pořád, domluvili jsme si tam návštěvu na středu 16.3. Dámy na personálním jsou velmi vstřícné, na rozhovor dokonce pozvali i jednu ukrajinskou zaměstnankyni, která v ČR žije 15 let. Na nás bylo jen vyplnit nějaké ty papíry a počkat na termín lékařské prohlídky.

Dočkali jsme se v pondělí 21.3., vše Ok. Další čekání na termín nástupního školení. Dámy z personálního musí zajistit překlad základních věcí kolem BOZP apod. do ukrajinštiny a připravit pracovní smlouvy.

Dočkali jsme se a od čtvrtku 24.3. se chodí do práce. Tina na dvě směny, Darja na tři, protože je to líp placený a můžou se střídat v péči o Věru. Pracovní smlouva je na dobu určitou, a to do doby platnosti víza.

Práce to není kdovíjaká, ale dle mého názoru, do začátku, lepší nějaká, než žádná. Lepší než koukat do zdi a přemýšlet … kdoví o čem.

  Andrej Babiš: Ani jednoho migranta, neustoupím! Nejsou to trosečníci, nezachraňovat. Můj návrh bude velmi tvrdý

7) Peníze a banky

Dámy mají nějaké ukrajinské platební karty a ČSOB a některé další banky inzerují, že se z nich dá v ČR vybírat. Zkoušíme se podívat na zůstatky, ale na jedné kartě není vůbec nic a na druhé částka, o které je zbytečné mluvit. Tak na oběd pro čtyři lidi.

Přesto je potřeba poslat výpomoc na Ukrajinu, v Žitomiru (Žytomyru) zůstal syn a už nemá peníze. Vykoumal jsem nakonec cestu přes Western Union, u nás to normálně provozuje Česká pošta. Poslali jsme 3 000 CZK (praskla na to část inkasované mimořádné pomoci) a měli jsme štěstí, protože jsme trefili poslední den, kdy byly převody do UA zadarmo (ale podle ceníku to není nijak dramaticky drahé, poplatek za převod částek od 1 500 do 5 000 CZK je 130,- Kč).

Peníze byly na druhé straně vyplaceny okamžitě, kurs byl slušný. Asi 3 600 hřiven by prý mělo vydržet na potraviny na měsíc. No nevím, byly to ceny před válkou a když jsem se na to opakovaně ptal, dámy se dost dohadovaly, jak to dneska asi je.

Taky by bylo dobrý založit bankovní účty. Pro výplatu případné další pomoci a hlavně pro příjem mzdy za práci. Taky UA karty nebudou mít výjimku z poplatků věčně a kdoví, kdy to přestane fungovat úplně.

Některé banky jsou docela pružné. Protože předpokládají, že část běženců tu zůstane, poskytují zajímavé startovací podmínky (víceméně vše běžné zdarma), stačí jim jen jeden doklad totožnosti a některé banky mají weby v ukrajinštině. A některé poskytují i vstupní bonus při založení účtu (2 000 – 3 000 CZK).

Ve své naivitě jsem zorganizoval návštěvu ČSOB jen tak naslepo, což moc nevyšlo, ale dostali jsme termín za pár dnů (úterý 22.3.). Protože jsem v tom termínu už něco měl, vyslal jsem tam Týnu a Darju samotné. Takovej test míry asimilace. A dopadlo by to dobře, kdyby nebyly problémy s mobilem, nebo s připojením, nebo nevím vlastně s čím. Takže druhý pokus (středa 23.3.), a to už klaplo, rachůnky neboli účty, byly zdárně založeny, platební karty jsou na cestě, internetový přístup funguje.

8) Doprava

Z naší chaloupky je to do jejich práce přes celé město, tam a zpátky dohromady 12 kiláků. Naštěstí jezdí všude místní doprava, takže jsme zařídili kartu, zatím jsme to nabili na měsíční paušál a pak se uvidí. To jsme zvládli taky ve středu 23.3., hned po bance, je to vedle. Holky teď můžou jezdit nahoru dolů a přestupovat jak se jim zlíbí.

9) Jídlo

Nějaké pokusy o vzájemné gastro obohacení už proběhly, častujeme se tu národními specialitami navzájem. Ony uvaří „справжній український борщ“ a my husu se zelím. Teda já ne, to upekla žena. Stejně akorát zabírala místo v mrazáku. Ta husa. Ony na nás vytáhnou pelmeně a my zaútočíme bramborákem. Pelmeně jsou prý oblíbeným jídlem ukrajinských starých mládenců. Ony do nás supočku (strašně slané a pepřené to bylo) a my vytáhneme ze sklepa utopence, už jsou lehce do modra.

Také organizujeme obědová turné po místních hospodách (hlavně já, bo se mi nechce nic vařit). Naše hospodské porce pro pořádné chlapy jsou pro ně velké, zdá se, že se na Ukrajině jí střídmě. Většinou si to necháváme zabalit.

10) Jazyk

Není větší problém, i když drobná nedorozumění vznikají. Např. náš varovný výkřik „pozor!“ znamená v ukrajinštině „ostuda“. Hulákat třeba na přechodu pro chodce na někoho „Ostuda, ostuda!“ není úplně normální a odborníka to dráždí, ale běžný člověk si toho ani nevšimne.

Blízkost jazyků je výhodou, dle mého amatérského zkoumání se má ruština k ukrajinštině podobně jako čeština ke slovenštině – většina slov je stejná nebo skoro stejná (kde má ruština „e“ nebo „o“, tam může mít ukrajinština „i“ (např. Charkiv, Lviv, Borispil), část slov je nějak přiohnutá ale povědomá a 10% slov je totálně jiných. Vlivy polštiny jsou slyšitelné.

  Dnešní multikulturní Itálie - otec chtěl provdat svou desetiletou dceru za staršího muže

Děti jsou v pohodě, hned první dny se sešly nad Minecraftem (moje žena vždycky věděla, že ta hra spojuje národy) a teď se spolu baví směsicí češtiny, ukrajinštiny a angličtiny. Věra naprosto běžně používá slova jako zastávka nebo kamarádka.

Každodenní small talk zvládáme bez problémů – jak bylo v práci, co kdo bude dělat večer nebo v sobotu a tak.

Mě osobně se ze zbytků závitů vynořují dávno zapomenutá ruská slova. Některá se hodí (např. zbraně, schody, pečené kuře, šílenec), některá na svoji chvíli teprve čekají (měřítko, ciferník, závodník míru).

To pude.

11) Státní správa & spol.

Za poslední tři týdny jsem viděl tolik úřednic a úředníků, co možná za posledních deset let dohromady ani nééééééééé.

Možná jsme měli jen štěstí, ale za celou dobu jsme nenarazili na větší problém. Většina lejster je připravena v ukrajinštině a úředníci vědí, co se kam má vyplnit. Pokud ti lidé za přepážkami nebyli přímo milí, tak se rozhodně chovali korektně a profesionálně. Někteří měli svoje vlastní příruční slovníčky, někteří uměli použít i základní slova, a to bez rozdílu věku.

Už za COVIDu jsem si všiml, že státní správa zrychlila s tou „dygytalizací“. Např. OSVČ již nemusel kvůli daním a podání přehledů na pojišťovny vytáhnout paty z domu už vloni.

I teď je to po počátečním váhání lepší – např. o humanitární dávku lze požádat elektronicky. Aplikace (i když to není nic složitého) byla vyvinuta na naše poměry v rekordní době.

Dosud jsem měl tendenci kvalitu lidí, kteří se pohybují ve veřejné sféře, poněkud podceňovat. Slušně řečeno.

Tento názor si musím po aktuální osobní zkušenosti poopravit.

Doufejme, že i v těch dalších krizích, které jsou na obzoru, převládne to lepší v nás.

Haj hou.

 

Poznámky:

První článek na toto téma vyšel v úterý 8. března 2022 a díky přízni Adminů zůstal viset na různých čelních místech natolik dlouho, že nasbíral více než 22 000 klikačů. Děkuji všem za kladné ohlasy.

Negativních názorů nebylo na počet čtenářů nijak mnoho, ale byly. Přemýšlel jsem o nich. On za to mohl asi trochu dryjáčnický titulek a perex.

No … není to zrovna nejinteligentnější. Je možné, že někdo nabyl dojmu, že si dělám nějaké promo (i když kupodivu nikam nekandiduji), nebo že si chceme hrát na zoologickou zahradu nebo na dědu Komárka v hospodě, co byla na samotě u lesa. Něco jako „to jsou ti moji Pražácíííí“.

S titulkama je to těžký, článků je na iDNES každý den hodně a přes 1 000 kliků se dostane zoufalá menšina. Kdybych napsal dílko s názvem „Motýli jižních svahů Osoblažska se zvláštním přihlédnutím k Babočce Jenerál“ a k tomu podobně zoufalý perex, přečetlo by si to asi tak 136 masochistů.

Já jsem chtěl jenom ukázat, že některé věci nejsou tak složité a že jsou jenom otázkou rozhodnutí. Proto jsem potřeboval, aby si to přečetlo víc lidí než 136.

Nemyslím si, že je k něčemu dobré rozvážet běžence po všech možných ubytovnách, nebo je nechávat je na pospas jejich vlastní národní mafii. Nemyslím si, že je nutné za nehorázné veřejné peníze pořádat jazykové kurzy, narychlo kdovíjak vysoutěžené kamarády kamarádů.

Škola, práce a denní kontakt s prostředím se mi zdá rychlejší a levnější metodou.

To je všechno.

 

Pokud by někdo chtěl dnešní článek vzít jako svého druhu návod jak na to, tak asi jo, copyright na to nemám.

Pro úplnost jen upozorňuju, že na jiných místech naší země to může probíhat jinak, a že se mění zákonná úprava a zpřesňuje výklad, takže co platilo včera, zítra může být jinak.

Autor: Karel Jelínek

Komentáře