Štve všechny proti všem. Nikoho neobchází. Občané jsou stejně rozzuření proti paní Čaputové, jejím údajným „miláčkům“ pokrokářům, proti HLASu, Sulíkům, proti Matovičovi, Hegerovi, Kollárovi, dokonce i proti dnes již téměř zaniklé straně Za lidi a nejnověji proti tři týdny staré úřednické vládě pana Ódora. Je nechutně agresivní, zejména vůči novinářské obci. Vynechává jen ty, kteří ho nemohou bezprostředně ohrozit nebo z jejichž řad by mohl ještě něco vytěžit. V poslední době jsem ho přistihl /a zdaleka nejen já!/ při útržkovitých polopravdách, překroucených faktech vytržených z kontextu a naprostých lžích. Nevyhýbá se ničemu. Někdy vytáhne takzvanou americkou kartu, nebo ještě častěji kartu sorosovských Maďarů. Proč to dělá? Odpověď je jednoduchá: aby dosáhl co nejlepšího výsledku v zářijových volbách. A v mém uvažování je to jediný zřejmý postulát. Vše ostatní je zahaleno hustou mlhou…
Za největší křiklouny byli donedávna považováni Matovič, Heger a madam Remišová. Jejich teatrální, populistické, průhledné a primitivní papouškování jim však podle mého názoru spíše uškodilo než prospělo. Opozice mnohdy nemusela hnout ani prstem – postupně se zabila vlastní trapností. Pan Fico prosazuje svou agendu rafinovaněji. V průzkumech veřejného mínění se dlouhodobě drží na prvním místě. Jak toho dosáhl? No, obávám se, že právě svou nekompromisní rozpolceností. Je v jeho zájmu, aby se před volbami všichni, kdo mohou, rozdrobili na malé, nedůležité celky, a ne aby se spojovali do větších celků. Ohrožuje tím i sám sebe? Zatím to tak nevypadá!
Pokud se někdy někdo pana Fica zeptal, jaké jsou jeho prognózy nebo plány po volbách, nikdy nedostal žádnou pádnou odpověď. Jeho pragmatický přístup mohu jen schválit. Kdo může dopředu tušit, jak vše nakonec dopadne? Kdo získá nejvíce hlasů, kdo s ním bude ochoten spolupracovat, zda to bude menšinová, většinová nebo nefunkční vláda? V neděli jsem se zájmem sledoval pravidelný pořad V politice na TA3. Na rozdíl od pana Ilieva, který z každé debaty dost často dělá nestravitelnou kaši, se pan Dürer opět vyznamenal. Jeho hosty byli pánové Sulík a Fico. Vše se neslo v klidném duchu, nikdo nemusel neustále skákat do řeči a zároveň moderátor dostával od obou aktérů přímé odpovědi na své otázky. Důrazně odmítl zjevný veřejný slib pana Fica ohledně /ne/vystupování z NATO či odklonu od politiky evropských hodnot a struktur. Dokonce to činí jednou z podmínek případné povolební spolupráce s jinými stranami či hnutími. Pokud mi paměť slouží, nikdy nic jiného netvrdil. Co se tedy stalo, že měl potřebu tuto skutečnost deklarovat široké veřejnosti? Není to náhodou tak, že se sám trochu zalekl důsledků smršti, kterou svou sugestivní rétorikou rozpoutal? Vedl ho k tomu alarmující pokles popularity v průzkumech výše zmíněných organizací na Slovensku? Nebo zase něco jiného?
V poslední době jsem zjistil, že si velmi vážím názorů mnoha našich politologů. Ti skutečně prozíraví se nesnaží jednání pana Fica odsuzovat z ruky, ale spíše se snaží jeho politické kroky dešifrovat – najít skutečný význam a podtext jeho slov a činů. Protože pan Fico není pouhá osobnost, ale zkušený, desetiletími prověřený stratég a taktik. Tam, kde já dokážu na šachovnici předvídat pět, maximálně deset tahů, on jich dokáže předvídat nejméně dvacet. Mimo jiné řekl, že své šance na sestavení příští plnohodnotné vlády odhaduje padesát na padesát. Dokonce se upřímně přiznal, že se vůbec nebrání roli opozičního politika, protože je to mnohem příjemnější funkce než vládní koučování se všemi problémy, které vedení země obnáší – včetně obrovské odpovědnosti. A pak se ho pan Dírer zeptal, zda se po všech těch bouřlivých kampaních neobává, že nakonec podle vyjádření mnoha politických lídrů, kteří už dali najevo striktní vyloučení spolupráce se SMERem, nehrozí, že by v konečné fázi neměl s kým sestavit novou vládu. Pan Fico nenuceně mávl rukou a odpověděl: „V politice je o čem mluvit…“ A mě zamrazilo. Myslel přece sám sebe, nebo ne?
Ale teprve zveřejnění úryvku z budoucího programového prohlášení strany pana Fica mě zcela ohromilo. „Naším úkolem by bylo především zklidnit příliš rozbouřenou společnost.“ Huch! Jako rezavý hřebík do oka. Odváží se to říct člověk, který k rozruchu přispěl nejvíc? On? Tentýž Fico, který pomalu, krok za krokem, nejen rozbouřil politickou scénu, ale také rozdmýchává nejtemnější pudy ve vrstvách obyvatelstva? Po volbách už nebude potřebovat příliš polarizovanou společnost, ale poslušné ovce? A jak toho hodlá dosáhnout? Rozhodně to nebude od soumraku do úsvitu. Koneckonců, nezalekl se i on sám toho, kam jeho kroky dospěly? Jak se najednou opovážil sjednotit nesmiřitelné tábory? Bude přecházet z jednoho extrému do druhého? Nebude už denně odsuzovat hlavu státu za nepřátelské aktivity? Podají si snad po tom všem, co zinscenoval, přátelsky ruce, nebo si rovnou padnou do náruče v slzách? O tom si troufám pochybovat. A to znamená, že jatka budou nevyhnutelně pokračovat…
Pan Fico nás má skvěle přečtené. Bohužel, mnozí občané budou i dnes dávat přednost falešnému pořádku, klidu a předstírané vážnosti, a to i za cenu přehlédnutí některých ekonomických či manipulativních přešlapů. Opravdu patříme mezi snadnou kořist, která si zaslouží jen osobnost s tvrdým vedením, něco mezi diktátorským uzurpátorem moci a dobrotivým tatínkem? Nevíme to jinak? No, je to možné. Kdo vystoupí z řady a dovolí si mít vlastní názor, byť odlišný, stane se opět nepohodlným? Nebo je všechno jinak? U pana Fica nikdy nevíte, do hlavy mu nevidíte. Kdo může číst v té jeho? A je to vůbec možné? Nemůže. Momentálně se pohybuje na špičce jehly. Jako geniální eskamotér má všechny talíře roztočené nad hlavou. Podaří se mu je ve velkém finále všechny zachytit, nebo se mu s ohlušujícím rachotem sesypou na hlavu? Blíží se říjen. Uvidíme…
Autor: Olitat
