Úvodem lze konstatovat, že české školství čelí řadě výzev. Profese učitele prochází proměnou, která souvisí s měnící se charakteristikou dětí. Přestože tuto skutečnost potvrzují nejen zkušenosti pedagogů, ale i odborné studie, legislativní změny v školství postupují pomalu a často zůstávají v rovině politických slibů.
Hlavní změnou v učitelské profesi je narůstající potřeba adaptace na individuální potřeby žáků. Dnešní děti jsou odlišné od předchozích generací a vyžadují specifický přístup. Učitelé tak stojí před složitým úkolem, jak se vyrovnat s tímto trendem a jak přizpůsobit své metody novým požadavkům.
Přestože je tato potřeba uznávána na všech úrovních školství, legislativní opatření v tomto směru pokulhávají. Novela školského zákona, která by mohla přinést určité změny, se v parlamentu projednává pomalu a její schválení je nejisté.
Parlament však neschvaluje pouze právní předpisy, ale také rozhoduje o finančních prostředcích určených pro vzdělávání. Nedávno byly schváleny podpory pro studenty s malými dětmi a z chudších domácností. Tento krok je sice vítán, ale zároveň je nutné zdůraznit, že sociální nerovnosti v školství zůstávají významným problémem.
Podle sociologa Prokopa je vysoký počet odkladů do škol symptomem širších problémů v systému. Děti z chudších rodin často začínají školní docházku později, což je dalším projevem sociálních nerovností v školství.
Výzvou pro nás všechny je tedy, jak vytvořit školství, které bude lépe reagovat na potřeby dnešních dětí, a zároveň bude schopné efektivně bojovat proti sociálním nerovnostem. Toto jsou otázky, na které by měla odpovědět nejen novela školského zákona, ale i širší debata o tom, jaké školství chceme mít.
