Představte si situaci, kdy je mladá dívka znásilněna a její útočník je odsouzen k podmíněnému trestu. Tato situace se nestala hypotetickým scénářem, ale skutečností, když Krajský soud v Brně uložil otčímovi podmínku za znásilnění. Ústavní soud (ÚS) poté, co se podíval na tento případ, uznal, že soud porušil práva oběti, ale rozhodl se nezrušit verdikt.
ÚS zdůraznil, že má limitovanou roli v systému dělby moci a koncepci trestního řízení. Tato skutečnost přesto nezastírá skutečnost, že oběť sexuálního trestného činu byla podruhé zrazena, tentokrát soudním systémem. Dívce se nyní otevírá možnost žádat od státu odškodnění, ale lze se ptát, zda to může nějak zmírnit její utrpení a zážitek, který byl právě trivializován.
Toto rozhodnutí Ústavního soudu je také významné pro budoucnost. Nález zdůraznil, že pokud soudy ukládají podmíněný trest za sexuální trestnou činnost, musí to důkladně odůvodnit, aby nepodrývaly preventivní funkci trestu. Zdá se, že právě tato preventivní funkce byla v tomto případě postrádána.
Soud při rozhodování nebyl jednotný, což naznačuje, že i v rámci právních kruhů existují otázky a neshody o tom, jak by měly být takové případy řešeny. Toto rozhodnutí by mělo vést k široké diskusi o tom, jak náš soudní systém vidí a léčí oběti sexuálního násilí.
Neměli bychom se ptát, zda je spravedlnost slepá, ale spíše, zda je spravedlnost v naší zemi hluchá k volání obětí. V jaké míře musíme jako společnost stát za těmi, kteří byli zrazeni těmi, kteří měli za úkol je chránit? To je otázka, kterou bychom si měli položit. A musíme naléhat na odpověď.
