Znáš ten pocit, když ti někdo trhá jazyk jako hadr a ty se rozčíleně směješ, protože jinak bys začal plakat? Takovej pocit mě trefí pokaždý, když si přečtu Havlíčka. Není to jen nostalgie. Je to zlost smíchaná s hrdostí. Zlost proto, že tenhle chlap neuměl ustupovat blbosti moci. Hrdost proto,
Začni tím pocitem. Ten okamžik, kdy vylezeš ven a místo aby ses ztratil v řečech a reklamách, podíváš se nahoru a hvězdy jsou tam pořád. Neptají se na tvůj názor. Nepotřebují souhlas. Jsou chladné a přitom přímo do očí. Znám ten moment. Je v něm úleva. A taky trochu vzteku.
Pamatuješ ten moment, když otevřeš dveře na vesnickou slavnost a první, co tě zasáhne, není politika ani reklama, ale zvuk staré písně, vůně pečeného masa a tlumený smích starších lidí? Ten okamžik, kdy svět najednou trochu zvolní a ty vidíš, že něco přetrvalo. To je pocit, o kterém ti chci
Začnu přiznáním, protože jinak by to nebylo upřímné. Ten pocit — když tě po ránu probudí chladivý vzduch, asfalt voní prachem, a ty víš, že tě nikdo nenařizuje, nikdo tě nesleduje, jen ty a krok za krokem — tohle je důvod, proč se vracím k běhu. A možná i ty
Pamatuješ ten moment, kdy ti někdo řekne, že zdraví je jen o dietě nebo o tom, kolik kroků za den uděláš, a ty cítíš, že něco chybí? Takhle to myslím — zdraví není checklist a není to ani služba, kterou ti někdo prodá. Je to soubor drobných rozhodnutí, která děláš
Cítíš to taky? Ten moment, když tě zima štípne do tváře a víš, že místo řečí prostě vyrazíš ven. Ne proto, že máš aplikaci na telefonu, co ti říká, kolik kroků ušel, ale protože chceš mít čistou hlavu. Chceš trochu pořádku v tom vnitřním hluku. A možná — a to
