Tu prvorepublikovou, kterou 92 letá pěvkyně Soňa Červená bere za vlastní a vzpomíná na ni jako na dobu našeho největšího duchovního vzepětí a slávy, a tu současnou, kdy povšechné poměry u nás klesly až tak, že nejčastěji pověřovaným moderátorem rozhovorů s našimi současnými veličinami se stal Daniel Takáč. Rozdíl těch dvou nemohl být totiž propastnější. Samozřejmě, Soňa Červená projevila dostatek taktu, aby svoji duševní převahu nad svým zpovědníkem stírala, jak jen mohla, ale v jednom momentu dala svou nelibost nad kladenými otázkami přece jen najevo, když moderátora zpražila větou: „a proč vás to zajímá?“ když se jí ten po vzoru kolegů z bulváru tak nějak po sousedsku poptával, zda měla po nedobrovolném rozchodu s manželem ještě nějaké další lásky.
Trpěl při rozhovou – a řekl bych že mnohonásobně víc než Soňa Červená – i Daniel Takáč, jak pochopitelně musí trpět každý moderátor, když se proti němu posadí člověk převyšující jej nikoliv jen o hlavu. Nu a a nebyl tedy žádný div, že onen nesoulad divák vnímal s výsledným pocitem trapnosti i lítostí nad tím, kam jsme to v kontrastu s onou pěvkyní vychválenou úrovní První republiky, do níž samozřejmě patří i úroveň osobnostní a žurnalistická, dodneška dotáhli.
Rozhovor se v podstatě ubíral ve stopách života a pěvecké kariéry Soni Červené, která, jak už shora řečeno, má nejhlouběji v srdci uloženu období první naší republiky. Pak se došlo na okupaci republiky nacisty, na roky poválečné, na únor 1948 a na útěk pěvkyně přes čerstvě postavenou berlínskou zeď na Západ. Na rok 1968 a pozdější pěvčiny návraty do rodné Prahy – a blížilo se období současné, které, jak jsem tipoval, měla pěvkyně ve své představě přichystáno jako kontrapunkt k oněm až téměž báj ným časům prorepublikovým. Čekal jsem, že se zmíní o tom, že v První republice se o politických otázkách diskutovalo, že nebyl mainstream, kdy všechny noviny hudou stejně a kde stejně hude televize i rozhlas, že jiskřila polemika, která ostřila jazyk novinářů do virtuozity, a kdo v této soutěži propadl, šel prostě jinam. Že šlo o dobu, kdy opozice nebyla vyhnána ze stránek novin a a rádiových vln do podzemí, ale že stála jako rovnocenná síla proti stranám vládním. Kdy prostě nepanoval jen jeden povinný názor a názory ostatní se braly jako názory nepřátelské, či názory cizí nepřtelské mocnosti.
Něco z toho jsem prostě od Soni Červené čekal, protože se to z logiky celého jejího vystoupení dalo vycítit – a tady, vzdejme hold novinářské protřelosti moderátora Takáče za to, že stejně neomylně vycítil tohle i on. A tak přesně v momentu, kdy se pěvkyně nadechovala k tomu, aby se vyjádřila i k naší součastnosti, moderátor Takáč poněkud neosobně, úředně a chladně pěvkyni za poskytnuté interview poděkoval.
„Jak to, to už končíme, ale to je škoda?“ ptala se tímto náhlým ukončením intervie zaskočená Soňa Červená, a já jsem za jejím „to je škoda“, zřetelně slyšel myšlenku. „vždyť právě teď jsem se chystala říct, co mě tíží nejvíc, a vy jste mi tu možnost vzali.“
Možná kamufluji, možná by se Sońa Červená nevyjádřila k naší současnosti tak příkře, jak se domýšlím, ale mou představu toho, co by nám ještě nejspíš řekla, posilují dvě okolnosti. První je, jak moc jsem se já na závěr jejího vystoupení těšil já a se mnou určitě i desetisíce dalších posluchačů, a jak moc z něj měl vítr moderátor Takáč.
(LMa, www.ceskoaktualne.cz, foto: archiv)
