Podle všeobecně přijímané verze nacista č. 1 Adolf Hitler spáchal spolu se svou milenkou Evou Braunovou (krátce před smrtí se stala jeho manželkou) sebevraždu: ona si vzala jed, on se zastřelil.
Ale skutečný důkaz smrti nacistického vůdce neexistuje. Někteří badatelé zabývající se Hitlerovým životem navíc ujišťují, že führer utekl, usadil se v Argentině, a dokonce po sobě zanechal potomstvo…
30. dubna 1945 Adolfa Hitlera dostihla spravedlivá odplata. Poté, co spáchal sebevraždu, byla mrtvola jeho i Evy Braunové urychleně přemístěna na vnitřní nádvoří říšského kancléřství, polita benzinem a spálena. Právě tyto pozůstatky pak našli sovětští důstojníci, kteří je předali soudním expertům.
Tak to stojí v oficiální verzi. Avšak spolu s ní vzniklo téměř okamžitě podezření, že nalezená těla patřila jen dvojníkům Hitlera a Braunové a oni sami byli odvezeni do Argentiny. Společně s nimi byli zachráněni i další vysoce postavení nacisté – Borman a Müller, a dokonce Hitlerova oblíbená ovčácká fena jménem Blondi.
Jak se jim to podařilo?
„Ohňová země“ pro milovaného führera
Na rozdíl od některých tvrzení zdaleka ne všichni nacisté z vrcholného vedení Říše byli slepí fanatici.
Tak například Martin Bormann, který se ke konci války stal jednou z nejdůležitějších osob Říše, již v roce 1943 naplánoval a uskutečnil operaci “Let orla”. Jejím cílem bylo vyvézt z Německa zlaté slitky, drahé kameny a jiné cennosti. Finanční “úkryty” byly rozptýleny po celém světě, ale většina z nich se nacházela v Jižní Americe. Tam, na kontinent Inků a conquistadorů, se rozhodli přepravit i nejcennější “poklad” Říše – führera a jeho nejbližší spolupracovníky. Pro jeho další pobyt vybrali divočinu v centrální Patagonii na pomezí Argentiny a Brazílie.
Operace na přemístění vůdce Říše byla nazvána “Ohňová země” a skládala se z několika etap. Nejvyšší představitelé jihoamerických zemí zrovna nehořeli touhou skrývat u sebe odporné vůdce poražené země. Ale peníze udělaly své. To je potvrzeno nepopiratelnými skutečnostmi: v roce 1940 činila zlatá rezerva Argentiny 346 tun, avšak v roce 1945 to bylo najednou 1143 tun, což odpovídá částce kolem 1,5 miliardy dolarů. A zlaté rezervy Brazílie za toto období vzrostly z 50 na 346 tun.
V průběhu několika let hitlerovci připravovali cestu odchodu: zřídili tajné základny, připravovali piloty, námořníky i ochranu, kteří měli dopravit führera na druhý konec světa.
28. dubna 1945 operace vstoupila do závěrečné etapy. V tu noc byli ve vůdcově bunkru všichni jeho nejbližší: Eva Braunová, Bormann, Herman Fegelein (SS Gruppenführer, ženatý s Gretlem Braunovou, sestrou Evy: jeho brigáda na jaře 1942 zajala generál-plukovníka Vlasova, kterého pak přijal ve svém štábu s poctami, za což Fegeleinovi Vlasov při rozloučení předal Leninův řád, který dostal za obranu Moskvy).
V doprovodu šesti vojáků SS führera, Evu Braunovou a jejich ovčáka Blondi převedli do tajného bunkru, kde je očekávali jejich dvojníci, a to Gustav Weber, který pravidelně zastupoval Hitlera od 20. července 1944. Byl to právě Weber, kdo se objevil na poslední oficiální události, ze které byly pořízeny fotografie i filmový záznam: na těchto záběrech vyznamenával chlapce z Hitlerjugend. Roli Evy Braunové sehrála herečka, velmi podobná führerově milované ženě. Samozřejmě že dvojníkům nikdo neřekl, že tu záhy zemřou…
Skupina uprchlíků se tunely berlínského metra dostala na letiště Hohenzollernamm. Zde okamžitě nastoupili do čekajícího nákladního letadla Ju-52, které pilotoval Peter Baumgart.
Nebezpečná cesta
Následoval krátký přelet do dánského Tenneru, bývalé základny císařských Zeppelinů, odtud pak do Travemünde – letiště na německém pobřeží Baltského moře. Zde uprchlíci přesedli do jiného Ju-252, které s führerem a jeho doprovodem absolvovalo let směrem ke Španělsku.
Španělský diktátor Franco si udržoval vztahy s hitlerovským režimem, ačkoli se snažil to příliš nedávat najevo. Právě s jeho svolením byla poblíž Kanárských ostrovů (Španělsko je jejich vlastníkem) na ostrově Fuerteventura postavena přísně tajná nacistická základna „Winter“, kde na uprchlíky již čekala ponorka typu IXC, jediný druh německých ponorek schopných překonat Atlantik. Dlouhý pobyt pod vodou byl možný pomocí jakéhosi „šnorchlu“ – speciální trubky, jejíž jeden konec byl nad hladinou vody a zajišťoval cirkulaci vzduchu a zároveň odváděl výfukové plyny. Díky tomuto zařízení se ponorka mohla pohybovat jak v noci, tak i ve dne – v noci na dieselové trakci (velmi pomalu), během dne na elektrických motorech.
Čest dopravit führera na nové místo pobytu připadla „kapitánu zur See“ (označení námořníka na ponorce) Hans-Werner Offermanu. Plavba trvala asi dva měsíce – Kanárské ostrovy a Argentinu dělí asi 8 tisíc kilometrů. Führer, Eva a Blondie zaujali místo v bývalém torpédovém sektoru. Posádka ponorky se snažila vytvořit co nejpohodlnější podmínky, jaké jen jsou možné na palubě ponorky. Uprchlíci měli dokonce samostatné WC s umyvadlem, což je na ponorce s velmi malým prostorem bezprecedentní luxus.
8. července 1945 ve dvě hodiny ráno se ponorka U-518 vynořila poblíž pobřeží argentinského města Necochea. Důležité hosty již očekávala speciální skupina pod vedením téhož Hermana Fegeleina – ten dorazil do Argentiny o pět dní dříve, aby führerovi připravil důstojné přijetí.
Život na farmě
V polovině třicátých let nacisti skupovali pozemky v Argentině a zakládali tam své kolonie. Podle informací od místních obyvatel jsou zde celé oblasti, kde se mluví výlučně německy a posvátně dodržované jsou tradice „fatrlandu“. Na jedno z těchto míst, usedlost s názvem San Ramon, která se nachází poblíž města San Carlos de Bariloche, zamířil náš vysoce postavený host i se svou suitou.
Šéfkuchař Carmen Torrentuichi později vzpomínal, že během pobytu důležitých hostů (trval devět měsíců) se musel vzdát vaření masa a připravovat výhradně zeleninu. Zatímco uprchlíci si užívali pohodu a klid této usedlosti ztracené v divočině Patagonie, věrní spolupracovníci připravovali trvalé bydliště – Villu Inalco, která se nachází 90 km od San Ramona na chilské hranici, nedaleko vesnice Villa Angostura.
Po devíti měsících bylo obsluhujícímu personálu ze San Ramona oznámeno, že hosté, se kterými mezitím navázali velice přátelské vztahy, zahynuli při dopravní nehodě. Hostitelům pak bylo zakázáno o celé věci mluvit a byli varováni, že by to nebylo v jejich zájmu.
Uprchlíci se zatím ve skutečnosti přestěhovali do luxusního a naprosto bezpečného útočiště Inalco – soběstačného komplexu postaveného slavným argentinským architektem Alejandro Bustillo, kde jen hlavní obytná budova měla deset ložnic. Usedlost, která se nachází v hornaté oblasti na břehu jezera Nahuel Huapi, vypadá velmi podobně jako Hitlerův bavorský statek v Berghofu – stejný alpský styl, obrovská okna od podlahy ke stropu a útulné taškové střechy. Všechny přístupy a příjezdy k nemovitosti byly bezpečně chráněny, v lese byly rozmístěny nenápadné strážní posty a další z nich byl ve „Věži Saracénů“, což je vysoká kamenná stavba, z níž je perfektní přehled o přístupech od vody i ze vzduchu. Na jezeře se kolébal hydroplán, který mohl kdykoli přepravit své pasažéry do úkrytů umístěných na horských průsmycích na chilské hranici.
video Rezidence Inalco dnes
Zdálo by se, že po Norimberku by měl Hitler zalézt někde do nory a až do smrti nevystrkovat nos. Ale v Argentině tomu tak nebylo: bývalý vůdce nyní rozvrácené říše si žil poměrně svobodně, přijímal hosty a pravidelně cestoval s přáteli do okolních měst, kde se účastnil různých akcí.
Podle svědků se v San Carlos de Bariloche sešlo mnoho známých nacistů. Například SS Oberscharführer, sadista Josef Schwamberger známý vraždami vězňů v polském ghettu, Hauptsturmführer SS Erich Pribke, který se podílel na popravě 335 Italů v ardeanských jeskyních v roce 1944, Eichmann a Mengele, SS Hauptsturmführer Aribert Heim, sadista z Mauthausenu, a dokonce i sám Martin Bormann, který se přestěhoval do Argentiny v roce 1947 po uzavření všech záležitostí v Evropě.
Na führera nezapomínal ani prezident Argentiny Juan Peron, jehož hvězda zazářila díky nacistickým penězům. Prezident přijížděl do zdejších hor lyžovat a pokaždé se ve společnosti nejbližších přátel a manželky Evity Peron setkal s Hitlerem a Evou.
Na rozdíl od tvrzení, že se führer podrobil plastické operaci, lidé, kteří ho viděli po té, co uprchl z Německa, tvrdí, že tomu tak není. Jedinou změnou bylo, že si oholil svůj typický knír. Všechno ostatní – tvář, vlasy, rty, nos – zůstalo stejné. Například bývalá zdravotní sestra Mafalda Batinnik tvrdila, že v roce 1951 viděla Hitlera, když přišel na jednu ze soukromých klinik, aby navštívil někoho z jeho spolubojovníků. Vídala führera během války a poté, co ho objevila v argentinské divočině, ho okamžitě poznala. Hitler byl stále stejný, jen trochu zešedivěl a sešel. Rysy obličeje, hlas a autoritativní způsob vystupování zůstaly stejné.
Führera viděl i Hernan Anchin, který pracoval jako tesař u bývalého diktátora Chorvatska Pavelice, jenž v Argentině také našel útočiště. To bylo v roce 1954: Pavelič několikrát přijal Hitlera a podle tesaře nebyl Hitler zjevně ve formě – těžko se hýbal, dokonce i ochránci ho museli podpírat. Nicméně podle Anchina, “…zůstal stejný; měl šedé na krátko střižené vlasy po vojenském způsobu. Jen mu chyběl knírek.” A ještě: “…když Hitler přijel, napřáhl pravou ruku se sevřenou pěstí. Pavelič k němu přistoupil, položil svou dlaň na pěst a potřásl jí… Vždycky se tak zdravili.”
Dr. Otto Lehmann byl Hitlerovým osobním lékařem na argentinském panství. Podle jeho vzpomínek führer žil stejně jako v Německu. Vstával pozdě, chodil na procházku se psem, obědval a pak pořádal se svými kumpány “pracovní setkání”, na nichž zmateně a nesouvisle žvanil o všem možném. Tato setkání trvala do 3 – 4 hodin ráno. V roce 1956 Hitlera navštívil Bormann a po této návštěvě byl führer nějakou dobu velmi živý, a dokonce tvrdil, že svět se o něm brzy zase dozví.
Lehman také vyprávěl o některých intimních tajemstvích führera. Tak například tvrdil, že Hitler měl v roce 1935 poměr s Magdou Goebbelsovou. Z tohoto spojení se narodil Helmut, chlapec, kterého Goebbels uznal za svého syna.
V roce 1938 porodila Eva Brownová dceru. Šťastní rodiče ji nazvali Uršulou. Hitler se však domníval, že lidé o tom nemusejí vědět: v jejich očích musí být vůdce plně zapojen do záležitostí Říše a nezabývat se rodičovskými starostmi.
V roce 1943 Eva znovu otěhotněla, ale porodila mrtvé dítě. A v roce 1945 tato věrná družka nadělila führerovi ještě jeden “dárek” – už v Argentině porodila druhou dceru.
Takže Hitler byl dokonce šťastným otcem. Je však pravda, že manželský život neprobíhal hladce – veselá, energická Eva se těžko vypořádávala s temným charakterem führera, který se každým rokem stával více a více nesnesitelným. Eva velmi trpěla, až se nakonec v roce 1954 s oběma dcerami odstěhovala do Neuquenu, města 370 km vzdáleného od Hitlerova útočiště. Tam strávila zbytek svého života, i když pravidelně vyjížděla i do jiných měst. Samozřejmě se to všechno dělo pod dohledem nacistů.
V posledních letech bývalý německý vůdce trpěl Parkinsonovou nemocí a prožíval velké utrpení. A v roce 1962, krátce před jeho smrtí, jej začaly pravidelně pronásledovat noční můry – mrtví z Buchenwaldu a Treblinky. Umučení a zavraždění přicházeli k němu v nočních snech a zbavili ho klidu. Hitler dokonce chtěl spáchat sebevraždu, ale už to nestihl – 13. února 1962 ve tři hodiny odpoledne dvaasedmdesátiletý vůdce Třetí říše zemřel.
Byl pohřben na území bývalé usedlosti, které pak bylo považováno za muzeum vojenské slávy, panteon nacistických hrdinů, kteří zaplavili náš svět krví.
(myslenkyocemkoli.blospot.com, foto: Pinterest)
