Robert sice kolegům poradil, kam dnes mají zamířit, ale po zkušenostech z minulých dnů se sám večerní radovánky vzdal. Vracel se vycházkovým krokem domů po nábřeží Vltavy a uvažoval, proč se taková světová konference musí konat zrovna v Praze. Proč nemohla být v Kalkatě, Buenos Aires nebo alespoň v Paříži?
„Pan doktor Holan?“ nečekaně ho oslovil příjemný ženský hlas.
Podíval se na lavičku, kterou právě míjel, a strnul. Ta ženská byla kus! Takhle si ve svých snech představoval ideál krásy.
„My… my se známe?“ vykoktal. „Odkud?“ Byl si zcela jist, že se nikdy nepotkali.
„Z konference přece, pane doktore.“ Bavila se jeho rozpaky.
„To není možné, musel bych si vás všimnout!“
„Kdepak,“ už se vyloženě smála. „Jsem jen asistentka, ne vědec. V přednáškovém sále mě nenajdete.“
„Já ale znám všechny naše asistentky.“
„Možná, ovšem neznáte argentinské.“
„Vy jste z Argentiny a mluvíte takhle česky?“
„Ano, moje máma si vzala Argentince, ale máme pořád kontakt s rodinou v Čechách. To víte – Facebook, Skype. A když se rozhodovalo, kdo pojede na konferenci do Prahy, byla moje čeština výhodou. Ale nestůjte tu a posaďte se ke mně. Tedy jestli máte chvilku času. Vlastně jsem se ještě nepředstavila – Helena.“
„Robert,“ řekl a stiskl podanou ruku. Helena, uvažoval, dobré jméno. Jako Helena Trojská, to byla také krasavice. Je vlastně dobře, že se konference nekonala v Kalkatě, tam by asi tu andělskou krásku nepotkal. Už jenom to, že s ní může mluvit, převáží všechno ostatní.
„Řekněte mi, jak se vlastně ta konference vyvíjí, k čemu jste dospěli?“ zajímala se. „Jsem na podobné akci poprvé.“
„Konference, jako je tato, jen málokdy dospějí k něčemu konkrétnímu. Jsou vlastně jen přehlídkou nápadů, více či méně bláznivých hypotéz. Co byste také chtěla konkrétního na kosmologické konferenci o stvoření světa?“
„I ty bláznivé nápady mě zajímají. Něco nového?“
„Ne, stále vede Velký třesk a na paty mu šlapou hypotézy světů uvnitř černých děr, exploze černých děr coby náhrada Velkého třesku a pár délek za nimi jsou šílenosti předpokládající vesmír jako Möbiovu pásku, ovšem ve třírozměrné verzi na čtyřrozměrném prostoru.“
Robert s obavami sledoval, zda se sen jeho života nezačal nudit.
„Vy ovšem máte jiný názor.“
„To je pravda.“
„Kdy budete přednášet? Přijdu si vás poslechnout.“
„Nebudu. Můj šéf usoudil, že moje hypotéza je příliš šílená i na konferenci o stvoření světa.“
„V tom případě ji ale chci slyšet. Prozraďte mi ještě, proč překládáte název konference World’s creation jako stvoření světa a ne vznik světa. Jste snad věřící?“
Tentokrát se zasmál Robert. „Ono to spolu souvisí. Prozradím vám svou hypotézu a vy pochopíte, proč používán termín stvoření, i když jsem bezvěrec. Důvod, proč mě s ní nenechali vystoupit, je ten, že za ní nejsou žádné fyzikální teorie, nemám na její podporu žádné výpočty, je založena čistě na logické úvaze. Prakticky všechny současné modely mají totiž se vznikem vesmíru nevysvětlené problémy. Buď vytváří jakési řady stále se zmenšujících vesmírů, které ovšem mají nějaký nevyřešený počátek, nebo předpokládají vznik vesmíru díky malé poruše vakua, ale potom neumí vysvětlit, proč by mělo vzniknout víc hmoty než antihmoty.“ Robert nespouštěl oči ze své posluchačky. Jednak se na ni nemohl vynadívat a jednak nechtěl, aby rozhovor ukončila jen proto, že by ztratila zájem.
„Samozřejmě, z vakua vznikne vždy pár částice a antičástice.“ Dala najevo, že ví, o čem je řeč.
„Ano, a proto nastupuji já. Moje základní premisa je: Byli jsme stvořeni. Ne ovšem bohem k obrazu svému, ale nějakými inteligentními super-bytostmi jako laboratorní pokus. Základní otázka je, proč by to dělaly. Na to je odpověď velice jednoduchá – aby dokázaly, že to funguje. To ale znamená, že jejich svět, jejich vesmír je jiný, velice odlišný od našeho. Jednak musí být větší, když řekněme promile jeho hmoty mohli obětovat na náš vesmír. A druhak musí být od našeho kosmologicky odlišný. Řekl bych, že zásadně odlišný. Jejich vesmír bude nejspíš konstantní, nebude se smršťovat ani rozpínat.“
„To je opravdu šílené! Musel by mít nějaké hranice, nějaké mantinely, od kterých by se vše odráželo zpět.“
„Ne nutně, pokud by byl založen na neeuklidovské geometrii. Ale aby se neměnil poměr mezi hmotou a zářením, musel by mít nějaký reverzní proces, který by záření vzniklé při jaderné syntéze ve hvězdách měnil zpět na částice. Například něco jako bílou díru propojenou s tou neeuklidovskou hranicí vesmíru.“
„Docela exotické, nemyslíte?“
„Pro nás určitě. Ale představte si jejich vědce, tak jako my si pohráváme právě s neeuklidovskými geometriemi, oni by hypoteticky spočítali vesmír euklidovský a připadal by jim velice exotický. Rozpínající se, s rostoucí entropií a trvale chladnoucí. Určitě by ho část vědců považovala za nereálný, případně za života neschopný. A pokud by došli na odpovídající technologickou úroveň, co by jim bránilo v části svého vesmíru provést z našeho pohledu obří simulaci? Stvořit náš vesmír?“
„Zajímavé…,“ konstatovala neutrálně, jako by najednou ztratila o další výklad zájem. „Co byste řekl pozvání ke mně na pokoj. Bydlím tamhle v tom hotelu…“
Cože? Slyšel dobře? Ten anděl mě zve k sobě? Robertu Holanovi se radostí zatočila hlava. U nohou takových žen klečeli nejvznešenější muži už po prvním pohledu! Kvůli nim se vedly války. Chápal to. Byl připraven pokleknout.
Nebylo toho třeba. Jakmile zaklaply dveře, bez mluvení se na sebe vrhli a servali ze sebe oblečení. To, co následovalo, nebylo prosté lidské milování, ale sex povýšený k absolutní dokonalosti, k boží dokonalosti. Jako by Helena znala Robertova nejtajnější přání, jako by znala jeho tělo lépe než on sám, přivedla ho až těsně k extázi a plula s ním na její hraně.
Robert se zcela poddal dosud nepoznané touze, neviděl, neslyšel, nevnímal nic než vášnivé dotyky na svém těle. Jediný záblesk myšlenky mu prolétl hlavou – za tohle byl ochoten zabíjet i dát se zabít…
Když konečně přišel orgasmus, zatmělo se mu před očima a na chvíli ztratil vědomí.
Poté se znovu probral a uvědomil si, že jeho bohyně vedle něj neleží. Stála nahá u okna a škvírou mezi závěsy vyhlížela k temné obloze.
„Máš pravdu,“ řekla tiše, aniž se otočila.
„V čem?“ nechápal.
„To s tím stvořením světa.“
„Cože?“
„Celý váš vesmír jsme jako experiment stvořili my.“
„Co je to za nesmysl? Ty máš být ta suberbytost?“ Z hlasu mu zněla ironie a pochybnost.
„Ano i ne. To, co vidíš, je jen – jak tomu říkáte – avatar? Máš pravdu, chtěli jsme vědět, jestli v trvale rozpínajícím se vesmíru vůbec mohou existovat hvězdy a planety. A pokud ano, jestli zde budou podmínky pro vnik života. Vzali jsme nepatrný zlomeček hmoty našeho vesmíru, odizolovali gravitačně od našeho vesmíru a nechali ho explodovat ve Velkém třesku. Od té doby sledujeme jeho vývoj. K našemu překvapení se vytvořily nejen sluneční systémy, ale na milionech planet začal vývoj života. Často neúspěšně, ať už ho zničilo vlastní slunce nebo exploze blízkých supernov, ale u přibližně tisícovky se vyvinul do inteligentní formy. Nechali jsme je rozvíjet se, až do doby, kdy uhádli pravdu o svém stvoření. Pak jsme je… eliminovali.“
„Zabili jste je?“
„Laboratorní experiment. Vy se chováte stejně.“
„Takže teď vyvraždíte i nás?“
Helena přikývla a roztáhla závěsy. „Jste poslední bytosti, u kterých čekáme, až objeví onu pravdu. Dokázal jsi to jako první pozemšťan a tohle milování byla tvá odměna. Naštěstí pro nás jsi na to přišel velice brzy a my teď můžeme celý experiment ukončit – podívej se,“ pokynula směrem k obloze.
Vyskočil z postele a připojil se k Heleně. Zhruba od středu Mléčné dráhy pomalu mizely hvězdy. Teprve teď připustil, že může mít pravdu. „Proč? Nemůžete nás nechat žít?“
Helena se k němu otočila a v očích se jí zaleskly slzy. „Nejde to. Náš vlastní vesmír se stává nestabilní. To promile hmoty, které jsme použili, nám teď chybí. Jestli ji co nejdřív nevrátíme zpět, ohrozíme sami sebe. Je mi líto, ale nejde to.“
Robert se díval na vyhasínající nebe. „Napadlo vás někdy, že ten váš dokonale vyvážený vesmír nemusí být náhoda?“
„Jakto? Všechny ostatní vesmíry dříve nebo později zaniknou, jen ten náš je věčný.“
„Co když jste jen experiment super-super-bytostí, které si pouze ověřují možnost existence takového stabilního vesmíru?
„To je…,“ nedořekla. Otevřely se dveře a vstoupila nahá dívka.
Robert jen zasténal. Její tělo bylo ještě krásnější, než si ve svých fantaziích kdy dokázal představit…
(nevsedni-svet.cz, foto: Shutterstock)
