“Zdědila jsi veliké bohatství,” říká mi kdosi, koho nevidím, ale jasně cítím jeho přítomnost. Ano, znám ho. Už několikrát mne ve snech chránil. Když jsem ho viděla poprvé, zjevil se za mými zády jako veliká bytost s křídly, kterými mne v největším nebezpečí obklopila a chránila před útoky nenávistných kreatur. Nepamatuji se, kdy jsem se cítila ve větším bezpečí, než pod jeho křídly.
“Pojď,” zaznělo mi v hlavě a já šla, i když jsem nikoho neviděla. Stačilo, že jsem cítila jeho přítomnost.
Došli jsme ke starému domu. Náhle stojím v nějaké místnosti. Je osvětlena nespočetnými umě kovanými velikými svícny. Stěny obložené dřevem s vyrytými ornamenty. Jedna je však jiná. Tvořena mnoha kameny se specifickými symboly. Bylo mi jasné, že jsou to dveře chráněné jedinečnou kombinací znaků.
“Vše, co najdeš za těmito dveřmi, je tvé. Máš na to nezadatelné právo!” zaznělo za mnou. Prudce jsem se otočila. Přede mnou stáli dva starší muži s plnovousem. Vyzařovalo z nich přátelství, ale i moudrost, radost ze setkání i trocha zvědavosti. Právě ta zvědavost mířila k dalším jejich slovům:
“Vzpomeň si. Ty víš, jak ty dveře otevřít.”
Připadala jsem si jako Indiana Jones, když luštil hádanky psané neznámým a dávno mrtvým jazykem. Zároveň jsem cítila vzrušení hackera před posledním stisknutím klávesy ENTER, které rozbije hesla k tajným informacím. Aniž bych nad tím musela přemýšlet, dotkla jsem se několika kamenů se znaky v přesném pořadí. Stejně jako před Indianou Jonesem se i přede mou postupně začaly kameny, za doprovodu charakteristického zvuku tření bloků o sebe, přeskupovat a tím stěna postupně mizela. Vstoupila jsem do prostoru, který ještě před chvílí nebyl přístupný.
Stála jsem v němém úžasu. Za zdí byla obrovská knihovna. Byla mnohem, mnohem větší než dům, v němž se měla nacházet. Podlaha i stropy bohatě vykládané jistě vzácným dřevem. Stejně tak nekonečné množství polic a regálů obtěžkaných a až do posledního místa zaplněných velkými ručně do kůže vázanými knihami se zlatem tepanými nápisy.
“Všechno vědění obsažené v této knihovně je ti od dnešního dne k dispozici. Dalo by se říci, že jsi toto zdědila,” znělo mi v hlavě a já věděla, že mi to říká můj okřídlený neviditelný ochránce a průvodce. Bylo poznat, že to říká s úsměvem. Obzvláště u slov, kdy říkal, že jsem to “zdědila”, jsem jasně cítila šibalský úsměv. Byla jsem ale až příliš uchvácena tou krásou a vznešeností a moudrostí, která doslova sršela z každé umělecky provedené vazby, kterých tu jistě musely být tisíce. Co tisíce! Milióny a možná ještě víc! Tady jsou snad všechny znalosti lidstva. Ne, to by knihovna nebyla tak velká. Zde musí být znalosti celého vesmíru!!
Z rozjímání mě vytrhl stín blížící se ze strany.
“Tady nemáš co pohledávat!” křičela na mě pisklavým hlasem postava tlustého, upoceného a na první pohled nepříjemného chlapíka.
“Ty knihy jsou moje, moje, moje!” stále hlasitěji s přeskakující fistulí vyřvával a vztekle podupával opodál. Připadal mi jako navztekaný čertík. Spíše mi přišel k smíchu. Nevšímala jsem si ho. Jasně jsem cítila, že mám právo tu být.
Jako silou magnetu si mě přitáhla jedna obzvláště tlustá kniha. Vytáhla jsem ji a namátkou otevřela. Sice jsem si jasně uvědomovala, že je psána nějakou tajnou, patrně alchymistickou symbolovou hatmatilkou, ale i tak jsem v ní uměla plynně číst. Vlastně při čtení jsem si ani neuvědomovala, že moje vědomí automaticky překládá. Kniha se týkala především obrany proti černé magii zaměřené na zaklínání, uřknutí a dalším záškodnickým praktikám. “To je ale náhodička,” říkám si. “Zrovna, když právě toto potřebuji!” Už jsem se chtěla zeptat strážců knihovny, kteří mě přivítali přede dveřmi, když mi v hlavě zaznělo: “Samozřejmě. Jak jsme ti řekli, vše je tvoje a můžeš s tím nakládat dle svého uvážení.”
“Tu knihu okamžitě vrať! Nesmíš v ní číst! Ta je moje, jenom moje! Slyšíš, vrať ji!” zase se vzteká upocený malý tlustý chlápek. Už mě nebavilo, jak kazí celou atmosféru, a pevným hlasem jsem mu poručila: “Nemáš tu žádnou moc. Přeji si, abys tu nebyl!”
Sotva dozněla první ozvěna mých slov, chlápek prostě zmizel.
Vzala jsem si knihu s tím, že si ji později prostuduji.
Pomalu jsem cítila, že je čas se vrátit. V neviditelné přítomnosti svého průvodce-ochránce jsme prošli knihovnou, která se postupně měnila v krajinu. Ještě před opuštěním knihovny se před námi mihla postava nějaké nepříjemně působící pankačky, která stejně jako upocený chlápek křičela, že tu nemám co pohledávat.
Příroda za knihovnou byla nejprve neuvěřitelně krásnou. Tak krásnou, že ji lze spatřit jen ve snu. Potom se však začala měnit. Ubývalo barev i světla. Hustá tráva se měnila ve vyprahlou půdu, která se postupně stávala bahnitější a bahnitější. Ptáci a zvěř již zmizeli. Už bylo šero, skoro tma. Všude močály, mrtvé zbytky stromů, sliz a mezi tím vším se jako zombie potácely postavy s hlavou svěšenou mezi rameny. Touto krajinou jsme již rychle prolétávali a já se jen s odporem otřásla. Myšlenka, že tady bych se nikdy ocitnout nechtěla, byla tou poslední před tím, než jsem opět uslyšela štěkot sousedovic psa.
Na rozdíl od jiných snů, jsem si tento zapamatovala do nejmenších detajlů. Vlastně si ani nejsem jista, zda to byl sen…
(myslenkiocemkoli.blogspot.com, foto: Pixabay)
