Čínští vedoucí představitelé a to nejen Si Ťin-pching – jsou přesvědčeni, že jejich sféra vlivu by měla být mnohem větší než je dnes. Na základě jejich rétoriky se obáváme, že použijí svoje krásné nové zbraně k okupaci území, k vytlačení ostatních z mezinárodních vod a ze vzdušného prostoru.
Kromě toho v třicátých letech 20. století média propagovala myšlenku, že Japonsko je obklopeno nepřátelskými mocnostmi, které chtějí zabránit jeho vzestupu a expanzi. Eri Hotta v knize „Japonsko 1941: Cesta k hanbě“ (Japan 1941: Countdown to Infamy) napsala, že Japonci „sami sebe přesvědčili, že jsou spíše obětí okolností než agresoři.“ To je přesně to, co dnes dělají Číňané.
Zdá se, že čínští generálové v Pekingu mají v úmyslu zopakovat jednu z největších chyb minulého století. Jejich chování je bohužel tragické.
„Buďme připraveni k bitvě.“ Tak shrnuly hongkongské noviny The South China Morning Post, které stále více kopírují linii Komunistické strany Číny, a sumarizovaly tak první letošní rozkaz Si Ťin-pchinga pro Lidovou osvobozeneckou armádu (PLA). Si Ťin-pching v projevu vysílaném po celé zemi velí: „Připravte se na mohutný vojenský zápas z nových pozic.“
V poslední době tento drzý čínský vůdce často vyhrožoval jak svým sousedům, tak i Spojeným státům. „Si Ťin-pching si nepohrává s myšlenkou na válku,“ napsal tento měsíc Victor Mair z Pensylvánské univerzity v newsletteru Jimma Fanella Red Star Rising: „On by si možná tu válku i troufl začít. Jeho způsob myšlení je nebezpečný.“
Opravdu nebezpečný. Od Washingtonu po Nové Dillí, přemýšlejí politici o tom, zda to bude Čína, kdo začne další historický konflikt. Peking samozřejmě chce „vyhrát bez boje“, nicméně Si Ťin-pchingovy činy by mohly vést k vypuknutí bojů. Zvláště znepokojující je rostoucí vliv generálů v politických kruzích v Pekingu.
Čínská lidová osvobozenecká armáda (PLA, Chinese People’s Liberation Army) se rychle vyzbrojuje a tento vývoj je znepokojující. Peking vždycky tvrdil, že jeho armáda je budována pouze pro obranné účely, ale dnes území pod čínskou kontrolou žádná země neohrožuje. A tak budování armády vypadá spíše jako příprava na agresi. Většina zbraní, které Lidová osvobozenecká armáda nakupuje – letadlové lodě, obojživelné obrněné vozy a „neviditelné“ bombardéry s technologií stealth – je určena k demonstraci síly, ne k obraně.
Čínští vedoucí představitelé – a to nejen Si Ťin-pching – jsou přesvědčeni, že jejich sféra vlivu by měla být mnohem větší než je dnes. Na základě jejich rétoriky se obáváme, že použijí svoje krásné nové zbraně k okupaci území, k vytlačení ostatních z mezinárodních vod a ze vzdušného prostoru.
Číňané – a to nejen jejich vedoucí představitelé – představují ten nejhorší případ iredentismu, když je jejich cílem „anexe“ území, která jim ve skutečnosti nikdy nepatřila. Oni si ale nepředstavují vojenské dobytí těchto rozsáhlých „ztracených“území. Jsou přesvědčeni, že mohou tato území zabrat bez použití síly jen zastrašováním a vymáháním.
Rychlé znovuvyzbrojení má také jiné cíle. Arthur Waldron z Pensylvánské university sdělil institutu Gatestone:
„Myslím, že cílem Číny je zvýšit v očích světa svou odstrašující sílu, a proto by budování čínské armády mělo být chápáno jako snaha Číny stát se dost silnou zemí na to, aby si bez následků mohla dělat, co chce, a mohla se vysmívat mezinárodnímu společenství.“
Navzdory rétorice, si Číňané velmi dobře uvědomují, že válka by s sebou přinesla nepředstavitelná rizika. Po staletí nebylo vedení války jejich silnou stránkou, porážka střídala porážku, a jedna nepřátelská invaze následovala druhou.
Ani vojenské úspěchy během existence Čínské lidové republiky nestojí za pozornost. Ano, po sérii potyček s různými vietnamskými vládami zabrali Číňané v Jihočínském moři Paracelovy ostrovy a sérii Spratlyho ostrůvků, ale tyto zisky byly v porovnání se ztrátami velmi malé.
V nerozhodné válce v Koreji v padesátých letech padlo přibližně 600 000 čínských vojáků – včetně Mao Ce-tungova syna Mao Anyinga. Jeho nástupce Teng Siao-pching podnikl v roce 1979 invazi do Vietnamu „aby Vietnamu udělil lekci“ a místo toho od svého malého komunistického souseda utrpěl ponižující porážku.
Navzdory své nevýrazné vojenské historii způsobuje současná Čína velké obavy. Si Ťin-pching je již generálům a admirálům notně zavázán – jsou totiž základem jeho politické podpory v Komunistické straně. A jak se stávají Číňané méně poslušnými, stávají se generálové a admirálové ještě mocnějšími.
Jak řekl tento měsíc Gatestonu Willy Lam z Čínské university v Hongkongu: „Vedoucí představitelé jsou paranoidní a obávají se masivních sociálních nepokojů,“ a tak dávají armádě a policii mimořádné pravomoci a umožňují „zvýšenou represi, s cílem zvýšit vnitřní bezpečnost… Si Ťin-pching chápe velmi dobře, že stranu drží u moci armáda a policie.“
Si Ťin-pching se pokusil dostat armádu pod kontrolu jak „tažením proti korupci“ – ve skutečnosti sérií politických čistek – tak, jak řekla Gatestonu June Teufel Dreyer z Miamské univerzity, „všeobecnou militarizací společnosti“.
Toto tažení nebylo zatím příliš úspěšné. To je podle slov Arthura Waldrona důvod toho, proč se Si Ťin-pching snaží vybudovat si image „vojenského vládce. Je si vědom moci Čínské lidové osvobozenecké armády a toho, že je schopná podpořit či sesadit civilní vůdce. „Současné čínské zaměřování se na armádu má bezpochyby kořeny ve vnitrostátní politice a nesouvisí se změnami v bezpečnostní situaci.“Arthur Waldron řekl, že aby jej podpořili, musí Si Ťin-pching generálům a admirálům ve všem vyhovět.
To, že je tento proces pouze interní, neznamená, že je méně nebezpečný. Si Ťin-pching podpořil příliš velký vojenský rozpočet a dovolil vysokým důstojníkům, aby předimenzovali vnější politické provokace. Jasným příkladem armádního vlivu je například ustavení identifikační zóny protivzdušné obrany ve Východočínském moři, což je drzý pokus o kontrolu vzdušného prostoru. Dalšími destabilizujícími událostmi bylo uchvácení Scarborough Shoal na začátku roku 2012 a anexe a militarizace řetězce Spratlyho ostrovů v Jihočínském moři
Důsledkem vlivu armády v čínském hlavním městě je to, že „řinčení zbraněmi“nikdy z módy nevyjde. Armádní důstojníci v prosinci dvakrát veřejně vyhrožovalinevyprovokovanými útoky na americké námořnictvo. „Spojené státy se ze všeho nejvíc bojí smrti,“ vyhrožoval kontradmirál Luo Yuan.
„Máme nyní řízené střely Dong Feng-21D (DF-21) a Dong Feng-26(DF-26). Jsou to zabijáci letadlových lodí. Zaútočíme a potopíme jednu z jejich letadlových lodí. Ať mají 5 000 mrtvých. A když potopíme dvě, tak budou mít 10 000 mrtvých. A pak uvidíme, jestli se nás USA budou bát nebo ne.“
Kvůli paralele mezi dnešním čínským militarismem a japonským v třicátých letech 20. století by se mělo obávat celé mezinárodní společenství, nejen USA.
V třicátých letech japonští důstojníci, řekla Gatestonu June Teufel Dreyer, „podnikli drastické činy, aby přinutili vládu k přípravám na válku. Proti politikům, kteří takovým krokům oponovali, neváhali zorganizovat i atentáty.“
Tehdy byla japonská armáda, stejně jako je dnes armáda čínská, povzbuzená svými úspěchy a ultranacionalismem. Stejně jako tenkrát nemají ani dnes civilisté největší asijskou armádu příliš pod kontrolou. Stejně jako tenkrát je dnes největší asijská armáda válkychtivá a plná agrese.
Kromě toho v třicátých letech 20. století média propagovala myšlenku, že je Japonsko obklopeno nepřátelskými mocnostmi, které chtějí zabránit jeho vzestupu a expanzi. Eri Hotta v knize „Japonsko 1941: Cesta k hanbě“ (Japan 1941: Countdown to Infamy) napsala, že Japonci „sami sebe přesvědčili, že jsou spíše obětí okolností než agresoři.“ To je přesně to, co dnes dělají Číňané.
„Když se zeptáme, ‚Chtěli válku?‘, odpověď je ano. A když se zeptáme ‚Chtěli se vyhnout válce?‘, odpověď je zatím také ano,“ poznamenal Maruyama Masao, nejvýznamnější japonský poválečný politolog, kterého ve své knize cituje Eri Hotta: „Ačkoliv chtěli válku, zkoušeli se jí vyhnout, ačkoliv se jí chtěli vyhnout, tak si nakonec úmyslně vybrali cestu vedoucí k válce.“
Zdá se, že čínští generálové v Pekingu mají v úmyslu zopakovat jednu z největších chyb minulého století. Jejich chování je bohužel tragické.
Gordon G. Chang je autor knihy „Přicházející kolaps Číny“ a vedoucí spolupracovník Gatestone Institute.
(zdroj: cs.gatestoneinstitute.com, foto: archiv)
