Organizace se podle něj nemohla dohodnout na novém šéfovi Evropské komise, jehož kandidatura by vyhovovala všem jeho členům. Přesto nakonec byla navržena Ursula von der Leyenová, bývalá německá ministryně obrany.
V roce 2016 mnozí fanoušci Brexitu nevěděli, pro co hlasovali. Ale ani jejich oponenti v té době neřekli, kdo zastupoval jejich zájmy v Evropském parlamentu, ani vysvětlit, co je Evropská rada nebo jmenovat některého z evropských komisařů. A to je celý problém, protože demokracie funguje pouze tehdy, když chápete, jak to funguje a kdo s ní pracuje, píše komentátor v The Daily Telegraphu Tim Stanley.
„Evropská unie je falešná demokracie. To je důvod, proč Británie hlasovala pro její opuštění. A skandál okolo příštího předsedy Evropské komise svědčí o tom, že ji opouštíme právě včas,“ uvedl novinář.
Podle něj jsou fanoušci Brexitu obviňování z toho, že jsou posedlí Druhou světovou válkou. Ale právě Evropané žijí „ve stínu Hitlera a strachu z návratu fašismu“.
„EU byla vytvořena lidmi, kteří se bojí svých voličů. Vymysleli proto strukturu, ve které je demokracie kontrolována samozvanou byrokratickou elitou,“ konstauje Stanley.
Demokratickým prvkem EU je Evropský parlament, který přezkoumává a mění zákony. Samotné zákony jsou však vytvářeny Evropskou komisí, která zároveň dohlíží na národní rozpočty, uzavírá dohody a vyjednává obchodní dohody.
Rozhodnutí o tom, kdo řídí Evropskou komisi, přijímá Evropská rada, jejíž členy jsou lídři 28 členských států EU. Vyberou kandidáty na klíčová místa a teprve poté má Evropský parlament možnost je schválit.
„Nebojte se, pokud je pro vás obtížné sledovat všechny tyto zvraty. Ta je to myšleno. V Evropě je moc rozdělena podle účelu. Nikdo si proto není zcela jistý, kdo je za co zodpovědný,“ zdůrazňuje novinář.
Přičemž se v roce 2014 pustil Evropský parlament do „nebezpečné inovace“. Trval na tom, že by prezidentští kandidáti Evropské komise měli zastupovat největší skupinu zákonodárců. Po volbách v tomto roce se Evropská lidová strana stala takovou skupinou, což by znamenalo, že by Evropská rada jmenovala německého konzervativce Manfreda Webera.
Weberovi však chyběly zkušenosti. S maďarskými nacionalisty jednall příliš dobře a nelíbil se liberálům a socialistům v Evropské radě. Pokud by Rada uznala tohoto „nepřijatelného“ kandidáta, Evropský parlament by vyhrál a váhy moci by se přiklonily k zákonodárcům. Ve výsledku Weber nedostal potřebnou podporu a summit k nalezení nástupce Jean-Clauda Junckera „se stal nejdelší v moderní historii”, tvrdí publicista. A nakonec byla navržena Ursula von der Leyenová.
Stanley věří, že současnou krizi vyřešil „tichý kompromis“, kterého je EU v případě potřeby schopna. Odhaluje to však vážnou chybu v organizaci evropského projektu.
„EU nemůže tolerovat příliš mnoho demokracie, protože se snaží uspokojit všech 28 zemí kontinentu. A pokud jedna skupina v Evropském parlamentu může zaujmout ústřední místo na pořadu jednání, pak zbytek frakcí a možná i celé země mohou být postaveny proti sobě. V důsledku toho se evropská jednota zhroutí,“ vysvětluje autor článku.
EU zůstává ne náhodou nudnou a anonymní organizací. Tím se jednotka vyhne vnitřním konfliktům. Ale tato show už nemůže pokračovat. Evropské země jsou od sebe odcizeny. Východ se stává autoritativnějším a Západ je liberálnější. Někteří chtějí více integrace, jiní méně. Budoucnost vypadá radikálněji a demokratičtěji, míní publicista.
„V posledních volbách dosáhli nejlepších výsledků liberálové, nacionalisté a zelení, aniž by někdo mohl získat většinu a zkomplikovalo to vyjednávání za zavřenými dveřmi. A přijde čas, kdy tyto výhonky budou vyžadovat, aby Evropská komise odrážela jejich konkurenční hodnoty. Evropská rada bude vzdorovat – a vše půjde k čertu. V tomto případě může být „Brexit“ Británie považován za bezohledný, ale spíše prozíravý a rozumný,“ poukazuje Stanley.
Poté, co Theresa Mayová začala dohlížet na Brexit, objevily se problémy obchodu a imigrace. Možná, že důvodem je, že tyto otázky vyžadují praktické odpovědi a pojem „suverenita“ je často ignorován jako akademický koncept.
Právě proto otázka „Kdo nás řídí?” nejdůležitější otázka, z níž vyplývají další. Pokud není možné snadno odpovědět, pak je něco v nepořádku s vaším systémem řízení,zdůrazňuje autor článku.
„To je důvod, proč nemám ponětí, za co lidé bojují, když mávají vlajkami EU v britském parlamentu. Za moc Evropského parlamentu, komise nebo Rady? V případě války mezi EU a, řekněme, Ruskem, za jaakým komisařem půjdou do boje? Jakou směrnici EU budou mít na rtech?“ ptá se rétoricky Stanley.
Publicista předpokládá, že tito lidé nechtěli zachovat stávající mocenskou strukturu v EU, ale samotnou myšlenku Evropy, která je blízká příznivcům Brexitu. Všichni chtějí obchodovat s jinými evropskými zeměmi, cestovat co nejvíce po kontinentu, učit se jazyky, učit se navzájem a udržovat mír.
„Ale výlučně na kontinentu je obsedantní myšlenka, že k dosažení těchto cílů je zapotřebí řídicí aparát, především řídicí aparát, který nahání prach do očí. Je to tento zásadní rozdíl v politické kultuře, který z nich dělá Evropany, a z nás – Brity,“ uzavírá Tim Stanley.
(zdroj: prvnizpravy.cz, foto: AP)
