Nenávist správná a potřebná aneb stop nenávistofobii!

Nenávist bývá chápána jako opak lásky. A co je to láska? To je samozřejmě naprosto kruciální otázka. Neboť jak bude definovaná láska, tak bude definovaná i nenávist. Ale myslím, že ani např. stoupenci LGBT, kteří křičívají o nenávisti těch, kteří proti jejich ideologii a jejich cílům něco mají, nebudou mít problém s klasickou filosofickou definicí lásky jakožto chtěním dobra. Když chci někomu – včetně sebe – dobro, pak toho někoho miluji. A z toho plyne, že když chci někomu zlo, tak ho nenávidím.

U pojmů dobra a zla ještě chvíli zůstanu. Lze totiž říci z druhé strany, že dobro je to, co je hodno lásky. A když je dobro hodno lásky, čeho je pak hodno zlo? Správně, nenávisti! A já se přiznám, že zlo nenávidím, že jsem vůči němu těžký nenávistník! (1) Jsem snad proto zlý, hoden opovržení? Jistě, že ne. Naopak: kdybychom přestali nenávidět zlo, kdyby se ve společnosti zvednul odpor proti zlofobii a zlo se postmodernisticky označilo za pouhou „jinost“ (což se už průběžně pomalu děje), tehdy by bylo opravdu zle.
Ale tak jednoduché to samozřejmě nebude. Protože ti, kteří nejvíce křičí o nenávisti druhých a kteří ve státech zavádějí zrůdné zákony typu zločin z (předsudečné) nenávisti – viď, Hamaczku! – jistě také řeknou, že oni nenávidí zlo. Jenomže za zlo budou považovat něco úplně jiného, než co za něj považuji např. já. Pokud totiž např. nechci zákonné uznání homosexuálního „manželství“ nebo adopci dětí homosexuálními páry, tak jsem podlě těchto lidí nenávistný, protože těmto párům nepřeji jejich dobro, nýbrž chci jejich zlo a proto je nenávidím. Co je na tom vidět? Že jde na prvním místě o to, co konkrétně hodnotíme jako dobro či zlo a proč. Podle stoupenců LGBT a jiných liberálů je konkrétním a zároveň asi největším dobrem maximální individuální svoboda jednotlivce na hranici anarchie a to v duchu „pokud to nikomu neubližuje, ať si každý dělá co chce a nikdo nemá právo mu to zakazovat! (jinak je nacista)“ Ale co když podle mne taková individuální svoboda největším dobrem není? Nebo co když za ubližování považuji něco jiného, než tito ultraliberálové? Že na to nemám právo, podobně jako dle jedné účastnice LGBT pochodu v Košicích, dotazované gymnazistkou Lívií z projektu Kulturblog, nemá nikdo právo určovat/definovat, kolik existuje pohlaví? A proč by pak měli mít výhradní právo definovat, co je ubližování, násilí, netolerance atp. tito liberálové? Mají snad oni výhradní vhled do nějakého antinacistického platónského nebe, na němž visí věčné a neměnné definice netolerance, násilí a ubližování (a nacismu, samozřejmě)? Dovolte, abych se zasmál. Buď má právo na takové definování každý, nebo ho nemá nikdo. A pokud mám právo si tyto pojmy definovat – jistě ne svévolně, nýbrž co nejvíc nestranně, dle reality, s přihlédnutím k historii a vzniku daného pojmu – pak mám právo a zřejmě i povinnost i nenávidět to, co dle svých definic považuji za zlo.

Já ovšem, na rozdíl od těchto anti-nenávistníků, rozlišuji mezi myšlenkou popř. vlastností, a člověkem jakožto jejím nositelem. Toto rozlišení, jež v praxi občas není vůbec snadné, přinesl kdysi svatý Augustin: máme nenávidět zlo, nikoliv toho, kdo je zlý – toho máme milovat a máme chtít, aby byl toho zla zbaven. Vidí to ale stejně i ultraliberálové? Na nedávno uběhlém duhovém Ostrava pride pochodu, proti němuž jsem byl samozřejmě protestovat, jsem viděl týpka v triku s nápisem I HATE NAZIS. Čtete správně – nikoliv I hate NACISM, nýbrž I hate NAZIS. Takže ten, který se producíruje na pochodech těch, kdo vyvolávají, jak láska nezná hranic, těch, kdo hlasitě bojují proti oné strašlivé nenávisti, tam dorazí v triku, na němž nám sděluje, jak nenávidí ne myšlenky či přesvědčení druhých lidí, nýbrž ty lidi samotné. Úsudek o vnitřní konzistenci takových exotů si jistě udělá každý sám. Otázka však je, jestli bychom takové na jedince raději neměli podávat trestní oznámení za podezření ze spáchání trestného činu předsudečné nenávisti – bude-li nedej Bože schválen – aby tito ultraliberálkové ochutnali taky kapku vlastní medicíny.

Nicméně abych to už neprotahoval, závěr dnešního textu zní: nenáviďme! Ale nenáviďme správně a to nikoliv lidi, nýbrž zlé myšlenky a ideje. S chutí do toho!

Autor: Jakub Moravčík, foto: Pixabay)

Přejít nahoru