Tím, že podlehl strachu z “narušení náboženského smíru”, vyslal ESLP jednoznačné poselství, že když výhrůžky fungují, používejte je! Tohle má být ochrana lidských práv?
Kdo mimochodem rozhoduje o tom, co je “postižitelné”? V minulosti o tom rozhodovala inkvizice.
Islámské zákony o rouhání jsou nyní povýšeny na úroveň zákonů v Evropě.
Evropský soud pro lidská práva 25. října 2018 rozhodl, že výroky, že islámský prorok Mohamed “to rád dělal s dětmi” a “…56letý a šestiletá? Jak to nazvat jinak, než pedofilie?” překračují “povolené hranice objektivní debaty” a mohou být klasifikovány jako “urážlivé útoky na proroka islámu, které vytváří předsudky a ohrožují náboženský smír”.
Toto soudní rozhodnutí má dlouhou historii.
V roce 2011 byla Elisabeth Sabaditsch-Wolff, obhájkyně svobody slova a aktivistka proti džihádu, odsouzena rakouským soudem za “očerňování náboženských symbolů uznávané náboženské skupiny”, čehož se měla dopustit během vedení řady seminářů s názvy: “Úvod do základů islámu”, “Islamizace Evropy” a “Dopad islámu”. [1]
Zdá se, že žádný muslim se jejích seminářů nezúčastnil. Soudní spor proti ní vznikl na základě stížnosti časopisu NEWS, který tajně vyslal na semináře svého novináře.
Elisabeth Sabaditsch-Wolff byla odsouzena za výroky, že Mohamed “to rád dělal s dětmi” a “…56letý a šestiletá? Jak to nazvat jinak, než pedofilie?”
Podle shrnutí v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva vydal vídeňský Krajský soud rozhodnutí, že “tyto výroky naznačují, že Mohamed měl pedofilní tendence” a odsoudil Elisabeth Sabaditsch-Wolff za “znevažování náboženského přesvědčení” podle § 188 rakouského trestního zákoníku, který říká:
“Každý, kdo veřejně znevažuje, nebo se vysmívá jakékoliv osobě nebo věci, která je předmětem uctívání vnitrostátní církve nebo náboženské společnosti… a mezi nimiž je chováním této osoby prokazatelně způsobeno obtěžování, může být potrestán odnětím svobody až na šest měsíců nebo pokutou ve výši až 360 denních sazeb.”
Elisabeth Sabaditsch-Wolff bylo nařízeno zaplatit pokutu 480 eur a náklady soudního řízení. V prosinci 2011 toto rozhodnutí potvrdil i vídeňský Vyšší krajský soud. Elisabeth Sabaditsch-Wolff se poté odvolala k Evropskému soudu pro lidská práva. Stěžovala si na porušení její svobody projevu, která je zaručena článkem 10 Evropské úmluvy o lidských právech.
25. října 2018 dospěl ESLP k závěru, že “k žádnému porušení článku 10 (svoboda projevu) Evropské úmluvy o lidských právech nedošlo”.
ESLP ve svém rozsudku uvedl:
“Soudní dvůr zejména zjistil, že rakouské soudy komplexně posoudily širší kontext výroků žalobkyně a pečlivě vyvážily její právo na svobodu projevu s právem ostatních na ochranu náboženského přesvědčení, což posloužilo legitimnímu cíli zachování náboženského smíru v Rakousku. Soudní dvůr potvrdil, že inkriminované výroky překračují přípustné hranice objektivní debaty a že rakouské soudy uvedly dostatečné důvody pro jejich klasifikaci jako útok na proroka islámu a ohrožení náboženského smíru.”
Rozhodnutí ESLP není špatné jen kvůli vytvoření precedentu pro podřízení se islámským zákonům o rouhání v souladu se šaríou, ale také je zřejmě založeno na řadě nesprávných předpokladů.
ESLP rozhodl, že “předmět tohoto případu byl zvláště citlivý”. Předmět případu se ve skutečnosti nezdá být “citlivější” než jiné případy posuzované ESLP. Tento soud se totiž zabývá mimo jiné také případy týkajícími se násilí na dětech, reprodukčních práv, duševních chorob a záležitostí týkajících se ukončení života. Soud se rovněž zabýval politicky “citlivými” záležitostmi, jako je případ Sürek vs. Turecko (č. 1). V tomto případu publikovali Kamil Tekin Sürek a Yücel Özdemir, hlavní akcionář a šéfredaktor tureckého týdeníku Haberde Yorumda Gerçek, dva čtenářské dopisy, které vyjádřily sympatie kurdskému boji za nezávislost na Turecku. Kvůli těmto dopisům Turecko odsoudilo Süreka a Özdemira k pokutám a vězení. Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že rozsudek porušil právo na svobodu projevu. Otázka svobody projevu o kurdské nezávislosti v Turecku je pravděpodobně neméně “citlivá” než otázka svobody projevu ohledně Mohamedova chování.
V každém případě se ESLP nemá zabývat politickou korektností a nemá se vyhýbat problémům, které soudce znepokojují nebo se jich obávají. Evropský soud pro lidská práva má rozhodovat o nejkomplikovanějších, nejcitlivějších a nejtěžších záležitostech evropského práva týkajících se lidských práv v Evropě. Je ironií, že rozhodnutí tohoto soudu by nakonec život v Evropě mohlo zhoršit.
ESLP také dospěl k závěru, že:
“(potenciální) následky inkriminovaných výroků do jisté míry závisí na konkrétní situaci v dané zemi a na kontextu, ve kterém byly tyto výroky proneseny. V souladu s tímto tvrzením tedy měly místní autority v době rozhodování dostatečnou míru porozumění případu, aby mohly posoudit, která prohlášení by mohla narušit náboženský smír v zemi.”
Nezdá se však, že by rakouské soudy byly v lepší nebo horší pozici pro zhodnocení výroků než ESLP. Koneckonců Elisabeth Sabaditsch-Wolff v rozhovoru v roce 2011 řekla:
“Moje semináře začaly na začátku roku 2008 se skupinou ne více než šesti nebo sedmi lidí… Časem tyto semináře začaly zajímat více lidí a v říjnu 2009 poslouchalo mé přednášky již více než 30 mužů a žen ze všech vrstev společnosti.”
Jediným důvodem, proč se komentáře Elisabeth Sabaditsch-Wolff dostaly na veřejnost, byla zjevná snaha rakouského časopisu “narušit náboženský smír”. Sabaditsch-Wolff tehdy říkala, že její údajný “zločin” byl “bez oběti”. Zdá se tedy nepravděpodobné, že vzhledem k omezenému publiku existovalo nějaké riziko “narušení náboženského smíru” a pokud se takové “narušení” skutečně vyskytlo, není to vůbec zmíněno v rozsudku ESLP.
Co je alternativou k “narušení náboženského smíru” – kapitulace? Tak obvykle nazýváme nepříznivý výsledek, který přijmeme, abychom zabránili konfliktu. Kapitulace a následná cenzura rozhodně velkou důvěru soudu nepřinese.
ESLP vyslal svým podlehnutím strachu z “narušení náboženského smíru” jednoznačné poselství, že výhrůžky fungují! Tohle má být ochrana lidských práv?
Zdá se, že ESLP neustále našlapuje po špičkách, aby se vyhnul pravdě, což může vést pouze k naprosté autocenzuře a úplnému zrušení svobody projevu, po kterém zastánci globálního práva šaría volají už léta.
Evropský soud pro lidská práva uzavírá svůj rozsudek komentováním rozhodnutí rakouských soudů, podle něhož prohlášení Elisabeth Sabaditsch-Wolff “nebyla pronesena s objektivním cílem přispět k diskusi na téma veřejného zájmu (např. dětská manželství), ale mohla být chápaná pouze jako snaha ukázat, že Mohamed nebyl hoden uctívání”. ESLP s rakouskými soudy souhlasil:
“… paní S. [Sabaditsch-Wolff] si musela být vědoma toho, že její prohlášení jsou zčásti založena na nepravdivých faktech a že mohou v jiných vyvolat rozhořčení. Rakouské soudy zjistily, že paní S. subjektivně spojila Mohameda s pedofilií, jako jeho základní sexuální preferencí, a že nedokázala neutrálně informovat své posluchače o historickém pozadí, což následně znemožnilo seriózní debatu o této problematice.” [zvýraznění doplněno]
“Nepravdivá fakta”? Taková věc neexistuje. Je to protimluv, tato dvě slova se navzájem popírají.
Pokud jde o “historické pozadí”, bohužel není možné zjistit, zda se Mohamed ve skutečnosti oženil s Áišou, když jí bylo šest let a zda manželství dovršil, když jí bylo devět let. Nicméně pověst, že tak učinil, se pro mnohé stala oficiálním posvátným textem, a proto je možné ji přijmout jako oficiální “pravdu”. A proč tedy dnes není možné se “pravdou” hájit?
Problémem je také to, že sexuální styk s devítiletou sice nemusel být považován za pedofilii v sedmém století (Bukhari 5.58.234), ale že ve 21. století muži používají tuto výmluvu pro legitimizaci sexuálních útoků na děti (viz zde, zde a zde).
Podle předchozí judikatury ESLP podle Rady Evropy: [2]
V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že článek 10 chrání nejen
informace nebo myšlenky, které jsou přijímány příznivě, považovány za neškodné nebo k nim není vyhraněný názor, ale také ty, které urážejí, šokují nebo rozrušují. To jsou požadavky pluralismu, tolerance a otevřeného myšlení, bez nichž neexistuje žádná demokratická společnost.
Názory vyjádřené silnými nebo přehnanými slovy jsou také chráněny…
Podle současného rozsudku se ESLP od této předchozí judikatury odklonil tím, že postavil jeden aktuální společenský problém – diskusi o chování Mohameda, který je stále vzorem více než miliardy muslimů – za hranice svobody projevu. Soud rozhodl, že na diskusi o jeho chování se tato svoboda nevztahuje.
Nejen že se zdá, že ESLP se odchýlil od dříve zastávané pozice, ale také rozhodl, že:
“… dokonce i v živé diskusi nebylo slučitelné s článkem 10 Úmluvy, aby se inkriminované výroky zabalily do jinak přijatelného vyjádření názoru a tím byla tato prohlášení, která překračují přípustné hranice svobody projevu, údajně legitimizována.”
Článek 10 však k ochraně živých diskusí dříve sloužil, protože v demokratické společnosti jsou takové diskuse jádrem svobody projevu. Názory, s nimiž většina lidí souhlasí, nepotřebují ochranu. Svoboda projevu existuje právě proto, aby byla menšina chráněna před většinou.
Nyní však Evropský soud pro lidská práva stanovil jasnou hranici. I když vedete živou diskusi, která by obvykle byla chráněna, je nyní zakázáno říkat o Mohamedovi údajná “postižitelná prohlášení”, i když nepoužíváte rušivá nebo šokující slova, ale formulujete tvrzení “v obalu jinak přijatelného vyjádření názoru.”
Kdo mimochodem rozhoduje o tom, co je “postižitelné”? V minulosti o tom rozhodovala inkvizice.
Podle tohoto posledního rozsudku je hanobení islámského proroka Mohameda, třeba i neúmyslné, prostě vždy nepřijatelné, bez ohledu na použitá slova.
Islámské zákony o rouhání jsou nyní povýšeny na úroveň zákonů v Evropě.
Judith Bergman je komentátorka, právnička a politická analytička.
[1] Elisabeth Sabaditsch-Wolff vysvětlila, že to vnímala jako “svou práci a povinnost informovat občany o doktríně islámské nadřazenosti a jejích katastrofálních důsledcích pro naše svobodné společnosti”. Jako dítě i později už jako dospělá prožila několik let v muslimských zemích na Blízkém východě.
[2] Monica Macovei: Příručka k implementaci článku 10 Evropské úmluvy o lidských právech, s. 16 (Příručky lidských práv, č. 2, 2004).
zdroj: cs.gatestoeinstitute.org
