Pokud se to do dnešních dnů podařilo trochu změnit, je to především zásluha nečetných historiků, publicistů a dokumentaristů, kteří se věcí zabývali navzdory nechuti, převládající i po listopadu 1989. Mezi nimi přerovský a olomoucký historik František Hýbl – zkoumání masakru na Švédských šancích se s neobyčejným nasazením věnoval posledních třicet let.
„Bestiálnější než Lidice“
Dne 18. června 1945 stál na přerovském nádraží vlak, který vezl civilisty, karpatské Němce, Maďary a Slováky. V prosinci 1944 byli evakuováni do Sudet a teď se vraceli domů na Slovensko, do obce Dobšiná a dalších vesnic.
Z Prahy přijel další vlak, v němž cestovali příslušníci 17. pěšího pluku československé armády, jeli ze slavnostní přehlídky do Petržalky. Pod velením poručíka Karola Pazúra, který patřil k Obrannému zpravodajství (OBZ), vytáhli vojáci z „německého“ vlaku asi 270 lidí včetně více než sedmdesáti dětí a odvedli je. V noci donutili důstojníci Karol Pazúr a Bedřich Smetana asi třicet občanů blízkých Lověšic, aby na místě, jemuž se říká Švédské šance, vykopali velký hrob.
Dne 19. června v časných ranních hodinách postřílelo vojenské popravčí komando 267 zadržených civilistů, kteří se předtím museli svléknout. Smrtelně raněné dobíjel Pazúr výstřelem z pistole. Majetek mrtvých byl rozkraden. Není zcela jasné, zda Pazúr vraždil na základě nějaké dohody s nadřízenými či z obyčejného sadismu, jisté však je, že hned po příjezdu do Přerova se na národním výboru sháněl „po Němcích“ a „zadržených kolaborantech“.
Jisté je rovněž, že vražda byla loupežná. „Nedokážu pochopit, že člověk je něčeho takového schopen. Stříleli kojence v náručích matek. Taková bestialita nebyla ani v Lidicích,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa František Hýbl: „Byl jsem z té hrůzy psychicky na dně. A když jsem o tom psal knihu (Krvavá noc na Švédských šancích nedaleko Přerova 18. a 19. června 1945, vydalo město Přerov, 2018), zhubl jsem patnáct kilo.“
V oblečení po Němcích
Pozdější historik František Hýbl se narodil 10. června 1941 v Citově na Přerovsku. Jeho otec byl řídící učitel, František je nejstarší ze tří sourozenců.
Po maturitě na přerovské jedenáctiletce se přihlásil na tehdejší olomoucký Pedagogický institut, absolvoval obory čeština a dějepis. V 60. letech vstoupil do KSČ, učil na základních školách, dálkově vystudoval pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Po srpnu 1968 byl pro nesouhlas se sovětskou okupací vyloučen ze strany a odešel ze školství, protože, jak říká, nechtěl učit pokřivený dějepis.
Od roku 1969 pracoval ve Vlastivědném ústavu pozdějšího Muzea Komenského v Přerově: „Byl jsem podřadný pracovník, měl jsem nejnižší plat hned po uklízečkách, ředitel Vožda se mě chtěl zbavit jako ´neperspektivního zaměstnance´ a doktorát jsem si dělal potají na Slovensku. Nicméně v muzeu jsem dával do pořádku archiv a to mě těšilo. Měl jsem pracovnu, ve které se topilo v kamnech. Pro uhlí jsem chodil do sklepa, kde jsem objevil a zachránil spoustu cenných archiválií.“
O masakru na Švédských šancích se František Hýbl dozvěděl na začátku 60. let od budoucí tchyně: „Vyprávěla mi, že ještě deset let po té události nosili někteří lidé z Lověšic oblečení po obětech… Snažil jsem se všemožně pátrat, ale ne všichni o tom věděli – a ti, kteří věděli, se báli mluvit.“
Začal shromažďovat nečetné informace a archiválie, k zásadním dokumentům se dostal až po listopadu 1989. V příštích letech, kdy se stal nejprve zástupcem a poté ředitelem muzea, se začal scházet s potomky zavražděných a některými svědky, mluvil například se dvěma muži z Lověšic, kteří na Švédských šancích kopali hrob: „Prožili také velkou hrůzu. Byli svědky promluv vojáků i nářku obětí, prosících o smilování. Museli se toho účastnit pod pohrůžkou smrti.“
Po pádu komunismu se o přerovské tragédii začalo trochu mluvit a psát, vedle Františka Hýbla se věci věnovali například historik Tomáš Staněk, teatrolog Vladimír Just, režisérka Jana Hádková a další lidé. František Hýbl však žil v místě masakru – a vzpomíná, že se setkával nejen s odmítáním, ale i s výhrůžkami a neskrývaným nepřátelstvím:
„To byla doba různých nenávistných telefonátů a dopisů. A když jsem vydal první brožuru a vystavil dokumenty o masakru v přerovském muzeu, před budovou vyletěl večer před vernisáží do vzduchu dvoumetrový pískovcový sloupek. Silný výbuch rozbil v muzeu řadu oken. Policie to vyšetřovala, viníky neodhalila, ale jsem přesvědčen, že to souviselo se Švédskými šancemi.“
Lověšičtí občané mu hrozili žalobou za pomluvu. „Jejich mluvčím byl jistý pan profesor. Rozčílil jsem se a řekl jsem mu, ať mě klidně dají k soudu, ale že budou mít ještě větší ostudu, protože tam řeknu i to, co jsem nepublikoval. Například to, jak jedna žena, které bydlela nedaleko, hledala druhý den po popravách v patnácticentimetrovém rosolu krve zlaté zuby. Pak už jsem měl klid.“
Vrah Pazúr – vážený antifašista
Krátce před komunistickým převratem – v létě 1947 – začalo vyšetřování přerovské vraždy. Přispěl k tomu tlak mezinárodních organizací a nekomunistických poslanců parlamentu (například Heleny Koželuhové), a také odhodlání prokurátora Antona Rašly a vyšetřovatele Františka Doležela.
Obviněný Karol Pazúr, někdejší člen Hlinkovy gardy, kolaborant a následně komunista, před soudem lživě tvrdil, že všichni zavraždění byli přisluhovači nacismu. Teprve pod tíhou důkazů přiznal, že vraždil děti – a na dotaz, proč zabíjel i kojence, odpověděl otázkou: „Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?“
Vinu odmítal s tím, že plnil vlasteneckou povinnost a že cílem procesu je poškození komunistické strany. Byl odsouzen na dvacet let, v kriminále však zůstal jen necelé dva roky. Po komunistickém převratu měl Pazúr vlivné zastánce, prezident Klement Gottwald mu snížil trest na deset let a posléze ho propustil. Vrah Pazúr se těšil přízni režimu, dostával vyznamenání, dvacet let byl místopředsedou Slovenského svazu protifašistických bojovníků. Trestu ušel i Pazúrův pobočník Bedřich Smetana, který zmizel v zahraničí.
Za mřížemi naopak skončili po vykonstruovaných procesech prokurátor Anton Rašla i vyšetřovatel František Doležel. Historik František Hýbl vzpomíná: „Rašla mi vyprávěl, že potkal Pazúra při oslavách 20. výročí Slovenského národního povstání. Pazúr mu chtěl podat ruku a prý prohlásil, že mu odpouští… Rašla, znechucený tou drzostí, se mohl jen otočit a odejít.“
Pieta po desítkách let
Těla obětí masakru zůstala až do října 1947 v hromadném hrobě na Švédských šancích. Tehdy Státní bezpečnost nařídila exhumaci, aniž by o tom informovala krajský soud v Olomouci, který už případ vyšetřoval. Exhumaci provedli příslušníci vojenského útvaru z Terezína, kteří během dvou dnů naložili do beden zvlášť muže a zvlášť ženy a děti.
Mužská těla byla uložena do dvou hrobů na hřbitově v Přerově. Ženy a děti odvezeny do olomouckého krematoria a spáleny. „Chtěli zahladit stopy, zničit důkazy o mrtvých ženách a dětech. Počínali si důkladně, pro jistotu nechali těla spálit hned dvakrát,“ říká František Hýbl, který teprve před několika lety zjistil, kam byl po kremaci uložen popel zavražděných.
„V archivu Ministerstva vnitra jsem našel zmínku o tom, že popel odvezli na hřbitov v Neředíně v Olomouci. Našel jsem číslo sektoru, kde měly být zakopány dvě pozinkované bedny. Místo nebylo označeno. Vypůjčil jsem si veškeré materiály, týkající se historie olomouckého hřbitova i s plánky a vyznačenými sektory a vytipoval jsem plochu 50 krát 40 metrů. Jeden důstojník z Olomouce byl šokován tím, co mají českoslovenští vojáci na svědomí, a slíbil mi, že hroby najde. A skutečně se to v roce 2016 pomocí detektoru kovu podařilo.“ Přerovský magistrát pak zajistil převoz popela, který byl pietně uložen vedle hrobů zavražděných mužů.
František Hýbl je dnes v důchodu. Účastnil se mnoha akcí, souvisejících s masakrem na Švédských šancích, vydal o tématu dvě knihy, vystupoval v dokumentárních filmech. Německý prezident mu za jeho dlouholetou práci udělil vyznamenání – Kříž za zásluhy. Na místě masakru byl v roce 2018 vztyčen čtyřmetrový kříž s trnovou korunou.
Autor textu Adam Drda působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Vyšlo na hlidacipes.org
