Václav Havel jako prezident, nebyl mým prezidentem. Na to, abych ho mohl považovat za prezidenta ČSR a později ČR, nadělal vědomě, nebo nevědomě příliš mnoho chyb, lumpáren a podvodů. Počínaje restitucemi majetku po svých předcích s prvním prolomením Benešových dekretů, přes „humanitární“ bombardování Srbska až po ……, je toho mnoho dalšího a všichni to víme.
Ale jako člověka, je mi jeho smrti líto. Chlapi by neměli umírat v pět a sedmdesáti. Na serveru „Parlamentní listy“ jsem v diskusi našel jeden příspěvek s básničkou, která se mi líbila, tak ji zde zveřejňuji. Posuďte sami:
Tváří v tvář, smrti majestátu
povinnou úctou platím daň
z třiceti stříbrných nepřijatých mnou,
mnou však skrytých v dlaň.
Tváří v tvář, smrti majestátu
se stydím, Havle za tebe.
Za tvoji minulost, za vrahům omluvy
za to mě hanba zazebe.
Největším Čechem jsi dneska zván,
však Hus se v hrobě obrací.
Na pravdu a lásku sis jen hrál
k západu klaněl ses devocí.
Kdo Čechem je, a svůj národ zradí,
kdo právo má se Čechem zvát?
Za každou cenu chtěl’s, (kterou jsi neplatil)
postavou našich dějin se stát.
Média v ódách konají závody.
Já si však nemyslím, že mají důvod.
Nechtěl jsi zemi svou nikterak spasit
v pýše tvé, je tvých činů původ.
Tváří v tvář, smrti majestátu
přeji ti klidný sen a lehkou zem.
Tváří v tvář, smrti majestátu
tě prosím – nevracej se sem.
Zdroj: Parlamentní listy – diskuse
