Někdy se to stává. Ničemové, kteří se ocitli v mocenských pozicích, pokud nejsou schopni dát lidem lepší budoucnost, alespoň vykreslují minulost v jasnějších barvách. A prostřednictvím lží, polopravd a bludů vytvářejí alternativní historii, díky níž si slabomyslní hlupáci ve svých tupých hlavách budují silný národní charakter hodný hrdosti na národní dědictví. Postavení ve smyslu „základy“. Ačkoli stačí dva měkcí navíc a ze základů jsou obyčejní bastardi. A pro tyhle nešvary nemusíme chodit vůbec daleko – Topolčanův chrchla si třikrát hrál na premiéra, kterého nazval lumpem a špinavým zlodějem žijícím před 300 lety prvním sociálním demokratem. A spolu s bandou pomýlených hlupáků si vymyslel sračky o králi Svatoplukovi a starých Slovácích. A přestože byl každému soudnému člověku pro smích, neměl s takovými nesmysly problém a kvůli takovým nesmyslům uspořádal na Bratislavském hradě orgie, za které by se nemusel stydět ani Goebbels.
Populisté, komunisté a podobná verbež nám už dlouho dokazují, že neexistuje žádná událost v minulosti, kterou by nebylo možné překroutit nebo zneužít ve jménu nějakých cílů. Najednou jsou Gaunerovi hrdinové a hrdinové zločinci, zvrácený režim je vykreslen jako humánní a totalita jako demokracie. Viděli jsme to v mnoha podobách, ale i ty nejšílenější formy lží, které známe, nejsou ničím ve srovnání s tím, čím pánové z Kremlu krmí své spiklence. V zemi, kde zítra znamená údajně včera, se nic nenazývá pravým jménem a příběh o křivých zrcadlech získává podivnou pachuť.
V událostech, které zavánějí tou největší chlípností, byly vytvořeny a dlouho se udržovaly ty nejobludnější lži a nesmysly. Největší pruser v dějinách Rusů je to, čemu říkají Vlastenecká válka. Projevy nekonečné neschopnosti, zrady, nekompetentnosti, neúcty k životu a neuvěřitelné hlouposti a zaostalosti způsobily takovou zkázu země a tolik obětí, že jen lži, které vytvořily v myslích lidí alternativní časoprostor, mohly dát na to všechno zapomenout. A tak vznikla kořist hrdinů a hrdinství, aby se vytvořila paralelní minulost a odvedla pozornost hlupáků od pravdy. Tito hrdinové se následně stali idoly, k nimž lidé vzhlíželi a kteří byli vzorem ctnosti, odvahy a hrdinství. Nejznámějšími osobnostmi, po nichž byly pojmenovány ulice, školy a náměstí, byli Zoja Kosmoděmjanská, Alexandr Matrosov, Nikolaj Gastello a manželé Panfilovovi. Jejich hrdinské příběhy zná každý Rus a nedá na ně zapomenout. Co na tom, že jsou to všechno nesmysly a lži. Podívejme se tedy trochu na hrdiny.
Zoya Kosmodemyanskaya
21. června 1941 zaútočila německá armáda na svého sovětského spojence v rámci operace známé jako Barbarossa. Doslova se řítil sovětskou krajinou a ničil vše, co mu stálo v cestě. O tři týdny později byli Němci ve Smolensku a v říjnu 1941 v Briansku a Kalininu. Když se německá armáda blížila k Moskvě, nařídil Stalin ustupujícím vojákům vypálit všechny osady, aby nepadly do rukou nepřítele. Postup Němců byl však tak rychlý, že je prchající Sověti nestačili ani zapálit. Proto byl 17. listopadu 1941 vydán rozkaz č. 0428, podle něhož bylo nutné zabránit německé armádě usadit se ve městech a vesnicích na území SSSR, vypálit vesnice ve vzdálenosti 40 – 60 km do hloubky od předního okraje fronty a do vzdálenosti 20 – 30 km od silnic. Rozkaz byl chladnokrevně logický – jelikož obyvatelé již nebyli pod správou sovětské vlády a Stalin na ně neměl vliv, přestali mít tito lidé jakoukoli hodnotu a jejich životy byly bezcenné. Vždyť – ještě desítky let po válce se v různých dotaznících a dokonce i v životopisech objevovala otázka : „…žil jste na okupovaném území?“. a kladná odpověď byla považována za mínus.
31. října 1941 přišly do moskevského kina Koloseum stovky mladých lidí, aby se přihlásili do armády. Mezi nimi byla i Zoja. Ještě téhož dne byla odvedena do sabotážní školy v Kuncevu a 4. listopadu 1941 se již v lesích poblíž fronty cvičila v kladení min a zapalování objektů. 18. listopadu 1941, pouhý den po Stalinově rozkazu 0428, dostala vojenská jednotka č. 9903 rozkaz vypálit během 5-7 dnů 10 osad. Skupina deseti partyzánů včetně Zoji, vyzbrojená pistolemi, molotovovými koktejly, potravinami na pět dní a vodkou, vyrazila 22. listopadu 1941 do boje.
O dva měsíce později, po úspěšné protiofenzívě sovětské armády u Moskvy, byla část území donedávna okupovaného Němci osvobozena. Koncem ledna 1942 byl novinář Petr Lidov ve vesnici Puškino, kde slyšel vyprávět starého muže o dívce, kterou Němci ve vesnici Petriščevo mučili, popravili, ale ona se neprozradila. Novinář se tedy vydal do Petriščeva hledat informace a výsledkem byl šokující článek, který vyšel 27. ledna 1942.
Šokující je, jak byl mladý partyzán zajat Němci při plnění bojových úkolů. Jak ji vyslýchali. Mučení. Šlehačka s 200 řasami. Svlékli ho do naha a v krutém mrazu ho vláčeli po vesnici. Druhý den ji oběsili. Než se tak ale stalo, křičela zpod šibenice na vesničany: „…soudruzi! buďte odvážnější… bojovat…, …nebojím se zemřít. Umírat za svůj národ je štěstí…“. Pak se obrátila k německému veliteli a řekla: „…teď mě pověsíte, ale nejsem sám… je nás dvě stě milionů… nemůžete je popravit všechny… a budu pomstěn… vy Němci, vzdejte se, než bude pozdě, vzdejte se, vítězství bude naše…“ Když jí kat nasadil oprátku na krk, natáhla ji ještě víc a pronesla poslední slova: „…sbohem, soudruzi! Bojujte! Nebojte se! Stalin je s námi… Stalin přichází…“ A všechno německé se smálo a všechno sovětské plakalo.
Článek byl publikován pod názvem „Tanya“, protože dívka toto jméno používala jako „krycí“. Článek vzbudil obrovský zájem, a tak už za několik dní výbor moskevského městského výboru Všesvazového leninského svazu mladých komunistů potvrdil, že skutečné jméno mladé hrdinky je Zoja Kosmoděmjanská. 16. února se Zoja oficiálně stává první Hrdinkou SSSR Velké vlastenecké války.
Tolik k hrdinství a hrdince. Ale přišel rok 2000 a ruští novináři se pokusili trochu nadechnout a napsat také to, co našli v archivech. A tak se začala rýsovat trochu jiná mozaika událostí.
22. listopadu 1941 vyrazila skupina 9903 do boje. Následujícího dne narazili na německou hlídku a ta je téměř kompletně rozstřílela. Přežili jen tři, včetně Zoji. Rozhodli se úkol splnit. Dne 27. listopadu 1941 přišli do vesnice Petriščevo a zapálili domy soudruha Karla, soudruha Solnceva a soudruha Smirnova, čímž úspěšně zabránili Němcům v bydlení u těchto soudruhů. Během požáru se však stalo něco, co zabránilo tomu, aby se skupina znovu sešla. Proto se velitel skupiny č. 9903 vrátil na velitelství. Druhý den Zoja pokračovala v akci a zapálila velkou stodolu soudruha Smiridova v domnění, že v ní spí Němci. Přestože tam Němci nespali, podařilo se Zoje spálit 20 vesnických koní a při tomto požáru ji soudruh Smiridov zajal.
Zdá se, že zhruba v této chvíli se Zoja dozvěděla, že ve vesnici vlastně žádní Němci nejsou, ale protože kamarádi vesničanů právě díky Zoji a jejím spolubojovníkům přišli o své domovy, byli Němci povoláni z vedlejší vesnice. Němci přišli a asi by se Zoji na něco zeptali, ale vlastně to nebylo potřeba, protože měli Zojina druha Vasilije Klubkova, který Němcům řekl všechno o činnosti jednotky. Ale protože Klubkov byl předsedou komsomolu a komsomolci by nikdy nezradili, nesmělo se o Klubkovově zradě až do doby perestrojky nic psát, a protože, světe div se, se Klubkov znovu objevil na sovětské straně jako dvojitý agent, Sověti ho 16. dubna preventivně zastřelili.
Zpět k Zoye. Následujícího dne, 29. listopadu 1941, Zoju oběsili. Nevěšeli ji jako partyzánku, ale jako žhářku. Když šla k šibenici, soudružka Agrafena Smirnova mlátila Zoju holí po nohou a říkala: „…komu jsi ublížila? Vypálili jste mi dům, Němcům jste neublížili…“? Soudružka Fekla Solinová na Zoju plivla a ostatní obyvatelé vesnice při pohledu na Zoju také různě zlostně skřípali zuby. Je třeba říci, že po první noci, kdy vesničanům shořely tři domy, se rozhodli držet hlídky i další noc. Proto byla Zoja zajata. A protože se brzy stane hrdinkou, všechny ty, jejichž domy vypálila, Sověti za tři měsíce preventivně popraví. A zbytek vesničanů odvedli neznámo kam. Na hrdiny se přece nesmí pohlížet nespravedlivě.
Zoja byla popravena 29. 11. 1941. Celý měsíc visela na šibenici. Na Silvestra 1941 si němečtí vojáci její mrtvé tělo vyhlédli jako terč hrubého zacházení, takže následující den bylo tělo oběšeno a pohřbeno. Tím by příběh o žhářství skončil. Ale přišel konec ledna a Lidov, novinář a cirkus začal nanovo.
Po článku v Pravdě přišly do Petriševa matky, které ztratily své dcery. Ve snaze identifikovat Zoju bylo tělo vykopáno, ale žádná matka v něm svou dceru nepoznala. Právě tehdy vyšel další článek o Zoje v Komsomolské pravdě a zejména Stalinovo prohlášení o velké hrdince. A tak se do Petriščeva sjíždějí další matky, ze země je opět vyhrabáno již rozkládající se tělo, jenže nyní všechny zúčastněné matky poznávají v mrtvé hrdince svou dceru. A tak začíná velká soutěž v pláči, nářku a kvílení, jejíž vítězka se stane slavnou matkou velké hrdinky. Ten den vítězí soudružka Ljuba Timofejevna Kosmoděmjanská. Mrtvé tělo, které se za života jmenovalo Táňa a poslouchalo Táňu, se najednou jmenuje Zoja a matku čeká život plný schůzí, jednání, mítinků, ale hlavně začíná období, kdy je soudružka matka volena do různých komisí a všemožných rad. V roce 1944 natočil sovětský režisér Lev Arnstam film o hrdince Zoje, v němž je zachyceno i nesmírné mučení, které Zoja prožívala. Promítl film Zojině matce a neskrývaně se obával, jak bude matka reagovat na tolik krutostí spáchaných na její filmové „dceři“. Soudružčina matka se na film podívala a suše prohlásila: „Myslím, že Zoja v tom filmu nebyla dostatečně mučena…“. Ředitel se rozčílil. Ve svých pamětech pouze napsal: „…Я ужаснулся…“.
Autor: Juraj Kumičák, více na blog.sme.sk
