V roce 1904 vypukla nevyhlášená válka mezi Japonskem a Ruskem. Samotná válka měla několik důvodů, dva ale byly hlavní. První byla konkurence mezi Ruskem a Japonskem o vliv v Koreji, kde se dlouhodobě prosazoval jak ruský tak japonský prvek a oba státy spolu soupeřili o hospodářskou a politickou nadvládu nad Královstvím Kogurjo. Druhým prvkem byla touha Japonska po uznání. Evropané, kteří opanovali svět, vnímali všechny ne-Evropany jako „nižší rasy“ nebo „barbary“. Japonci, kteří se ubránili Evropskému (a Americkému) vlivu ve své zemi natolik, aby se modernizovali ale nestali (polo)kolonií, vnímali nerovné postavení vůči gaidžinům („cizincům“) velice silně.
Do dvacátého století vstupovali Rusko a Japonsko jako velice odlišné mocnosti. Rusko mělo pozici zaostalého outsidera, zmítaného vnitřními problémy a těžkostmi, nemohouce se rozhodnout, zda modernizovat ale vzdát se samoděržaví (ruské verze absolutismu), nebo zůstat v pozadí ale s tvrdým carským režimem. Japonsko naproti tomu bylo rychle se modernizující mladá velmoc, snažící se dosáhnout svého místa na Slunci.
V noci 8.února 1904 přepadlo Japonsko ruskou flotilu v Port Arthuru (na poloostrově Liao-tung v dnešní severní Číně, který Rusko okupovalo po Boxerském povstání) a povedlo se jim i přes početní nevýhodu porazit ruskou dálněvýchodní flotilu a díky pěším výsadkům v Koreji a Mandžusku i obléhat Port Arthur. 10. srpna se naposledy Rusové pokusili prorazit, ale byli zatlačeni a přeživší už výrazněji do bojů nezasáhli.
Po těchto porážkách světová veřejnost očekávala žádost o příměří z ruské strany. Carství se ale zachovalo velice nečekaně – rozhodlo se poslat do bojů na Dálném Východě svoji Baltskou flotilu, kotvící v St. Petěrsburgu. Ti čtenáři, kteří se vyznají v geografii se už teď musí pousmát nad imaginací ruských admirálů, kteří chtěli vyslat flotilu na 33 tisíc kilometrů dlouhou cestu.
Tímto nezáviděníhodným úkolem byl pověřen admirál Rožděstvenskij, který si velmi dobře uvědomoval, že musí vzít svoji flotilu na cestu kolem zeměkoule, navíc bez možnosti zakotvení v jakémkoli neruském přístavu (na základě předchozích domluv nemohli neutrální strany pomáhat bojujícím pokud se samy přímo neúčastnili bojů), což donutilo Rusy doplňovat zásoby na otevřeném moři za využití nákladních lodí německé společnosti Hamburg-America. A největší fakt, co si admirál uvědomoval, byl, že Japonci už porazili silnější a modernější flotilu, která kotvila v Port Arthuru.
Ruští námořníci navíc propadli silné paranoi. Například v Severním moři se „obrovský útok japonských lodí“ na které ruská flotila začala střílet ukázal být pouze pár britských rybářských lodí. Škoda ale byla napáchána – několik lodí bylo poškozeno, jedna dokonce potopena a Rožděstvenskij se jen tak tak vyhnul válce s Británií. Smutnější ale bylo, že ruské lodě nejenže zaútočili na rybářské lodě, dokonce se jim povedlo poškodit i vlastní – bitevní loď Aurora dostala čtyři zásahy a kněz na palubě přišel o ruku.
Mezitím se ruská admiralita rozhodla pod vlivem Rožděnestvenského nepřítele Klada, že budou admirálovi poslány posily. Jakkoli špatné a v jakkoli hrozném stavu. Tak bylo rozhodnuto, že budou do boje proti moderním ocelovým bitevním lodím poslány dřevěné bárky, které pamatovali častokrát ještě Petra Velikého.
Rožděstvenskij už dříve odmítl tyto „posily“ jako nepoužitelné, ale když se doslechl , že mu budou přiřazeny stejně, učinili, co mohl, aby se těmto lodím vyhnul. Ruští námořníci těmto dřevěným lodím dokonce přezdívali „samopotopitelná eskadra“.
Admirál se sice snažil, seč mohl, aby ze své flotily udělal bojovou jednotku, neustále ale narážel na neschopnost podřízených. Usměvavou epizodkou byla opravářská loď Kamčatka, jež v zuřivém „boji“ proti švédské obchodní lodi, německé rybářské lodi a francouzskému škuneru vypálila kolem 300 střel a poté signalizovala zbytku flotily, zda vidí torpédoborce, což vyvolalo poplach v celé flotile a napětí na všech stupních velení. Nakonec ale Kamčatka vyslala omluvnou zprávu, že chtěla signalizovat „Jsme v pořádku“.
Další podobnou epizodou neschopnosti byl dělostřelecký výcvik, při kterém Rožděstvenskij smutně sledoval, jak žádná z lodí nebyla schopna trefit jediný pevný cíl a jediná střela, která se povedla, byla jeho vlajkové lodi. Která trefila loď, která táhla cvičný cíl. Flotila poté trénovala manévry a když velitelé lodi dostali rozkaz rozvinout se bok po boku, tak se také rozvinuli. Do všech stran. Jak se ukázalo, velitelé nedostali nové kódovací tabulky a ti, kteří je dostali, s nimi nedokázali pracovat. Došlo i k tréninku torpéd, které skvěle popsal Richard Hough:
„Ze sedmi, která opustila hlavně, se jedno zaseklo, dvě se stočila o 90 stupňů doleva, jedno o 90 stupňů napravo, dvě udržela přímý kurs, ale minula cíl, a poslední se točilo kolem dokola a vyskakovalo jako delfín, což vyvolalo v celé flotile paniku.“
Poslední ránu vyvolal rozkaz ze St. Petěrburgu, který přikazoval porazit Japonskou flotilu, doplout do Vladivostoku, kde měl Rožděstvenskij předat velení admirálu Birilovi, který byl sice znám jako „bojovný admirál“, i přes jednoduchý fakt, že nikdy v žádné reálné bitvě nebyl. Když se k flotile konečně přidala „archeologická sbírka lodního stavitelství“, admirál Rožděstvenskij se kompletně zhroutil a dokonce to u něj vyvolalo záchvaty neuralgie, které ho izolovali v kabině.
V Japonsku zatím admirál Heihačiro Tógó, strůjce moderního japonského námořnictva s napětím sledoval v tisku postup ruské flotily. Když konečně 27. května 1905 japonské hlídky zpozorovali ruské loďstvo, Tógó v telegramu optimisticky sliboval poražení nepřítele.
27. květen byl shodou okolností i den carových narozenin a admirál právě završil přípitek na carovo zdraví, když přišli zprávy o blížících se japonských lodích. Rožděstvenskij rozkázal vyvěsit vlajku, aby se flotila přesunula do lepší bojové pozice. Vlajka říkala „směr sever,23 stupňů východně“, byla ale na stožáru nakonec zapomenuta, což vyvolalo mnoho zmatků počas bitvy.
Admirálu Tógóovi se povedlo ideálně postavit své lodě tak, aby mohl střílet bočními salvami, zatímco jeho protivník pouze předními bateriemi. Během chvíle se bitva změnila v masakr, ruské lodě nebyly schopné se efektivně bránit, během chvíle padli největší lodě, včetně vlajkové a admirál Rožděstvenskij se musel přesunout na torpédoborec.
Akt hrdinství a gentlemanství se ale ukázal ke konci na ruské straně. Admirál Něbogatov, velitel „samopotopitelné“ eskadry se pokusil se svými loděmi zachránit, byl ale nakonec obklíčen. Dřív ale, než mohli být zničeni, vyvěsil Něbogatov bílou vlajku a kapituloval, byť věděl, že ho za to čeká v Rusku zastřelení.
Tímto bitva v podstatě skončila. Ruské ztráty byly obrovské, z 37 lodí se 22 potopilo, 6 bylo zajato, 6 internováno a pouze třem se povedlo doplout do Vladivostoku. Co se týká životů, přišla Matka Rus o 4 400 synů, dalších 6 000 bylo zajato a téměř dva tisíce internováno. Japonsko na druhé straně přišlo o tři torpédoborce a celkem 117 mužů, plus 583 zraněných.
Rožděstvenskij byl zraněn a léčen v japonské nemocnici, kde ho vítězný Tógó navštívil a sdělil mu: „Porážka je běžný osud vojáka. Hlavní je, že jsme splnili svoji povinnost.“ Ruská admiralita to ale takto neviděla. Po návratu byli Rožděstvenskij, Něbogatov i většina vyšších důstojníku vyslýchána a souzena vojenským soudem. Něbogatov nakonec popraven nebyl.
Rusko bylo otřeseno až na kost, navíc téměř veškeré námořnictvo bylo zničeno. Pro Japonsko to naopak ale byl obrovský úspěch. Nejenže porazili jednu ze světových velmocí, vytvořili také mýtus o neporazitelném Japonském námořnictvu, jak v očích cizinců, tak na domácí scéně, kde posílila vojenská klika. V dlouhodobém důsledku ale pohled Evropanu a Američanů na Japonsko nezměnila, Japonci byli pořád viděni jako méněcenní, což se odrazilo později například na chartě Společnosti Národů (kde byl zavrhnut japonský návrh na to, vložit do chartu větu o „rovnocennosti všech ras a národů“, kvůli koloniálnímu panství velmocí) nebo Washingtonská konference, kde se velmoci dohodli o maximální velikosti výtlaku loďstva, kde ale nebyly vyslyšeny japonské požadavky a připomínky. Japonská touha po uznání je nakonec dovedla až k účasti ve druhé světové válce.
(nevsedni-svet.cz, foto: Shutterstock)
